Dnes je ve Strančicích nedaleko Říčan Kolbenovo kdeco: základní škola, náměstí, pomník i chalupa, v níž se Emil do početné židovské rodiny domkáře a hokynáře Joachima Kolbena 1. listopadu 1862 narodil. Absolvoval gymnázium v Praze a německou vysokou školu technickou tamtéž, ale jeho skutečnými „univerzitami“, řečeno s Maximem Gorkým, byly pracovní a přátelské vztahy s kolegy vynálezci a podnikateli Edisonem a Teslou ve Spojených státech.

Vynikající student Emil Kolben totiž obdržel od Zemského výboru Gerstnerovo cestovní stipendium (1200 zlatých na dvouletý studijní pobyt kdekoli v zahraničí), obrazil několik průmyslových podniků napříč Evropou a v roce 1888 se vydal do země technice a svobodné mysli zaslíbené, za oceán. A jak už to v oněch amerických pohádkách o Velkých Osobnostech Doby bývá, pak už šlo všechno jako po másle. V deníku New York World si přečetl, že ve firmě Edison Machine Company v Schenectady vyhořela slévárna, poslal tam žádost o zaměstnání s přiloženým doposud velmi stručným „sívíčkem“ a Thomas Alva Edison se obratem ozval. Kolben si zapsal: „Lakonicky mi odpověděl: Chcete-li přijet hned, můžeme vás přijmout do práce. Téhož večera jsem přijel z New Yorku do Schenectady a ještě večer jsem byl ustanoven elektroinženýrem kanceláře Edison Works...“

Samouk Edison řešil nejtěžší technické problémy intuitivně a dokázal pracovat víceméně nonstop (stačily mu pouhé tři hodiny spánku), jenže v odborné literatuře se nijak zvlášť neorientoval a v teorii byl vůbec slabý. Tyto poznatky šestadvacetiletý přivandrovalec záhy vstřebal a hned na počátku americké mise se prosadil. Odmítl empirický přístup při kusové výrobě elektrotechnických přístrojů a navrhl produkci sériovou, založenou na technických plánech. Inovace znamenala její podstatné zlevnění. Edison zpozorněl, povolal Kolbena do vývojové laboratoře v New Jersey, jmenoval ho šéfinženýrem a později povýšil na jednoho z nejbližších spolupracovníků. O míře jejich přátelství svědčí příhoda z první dekády 20. století. Kolben, tehdy už vysočanský továrník, si pohrával s myšlenkou vyrábět suché baterie a odeslal v tomto smyslu do Ameriky dopis. Edison nesouhlasil. Takovou věc by si prý podle jeho propočtů kupovala tak dvě tři procenta obyvatel sedmdesátimilionového Rakousko-Uherska, a investice do její výroby je přitom nehorázně vysoká. „Nevyplatí se vám to,“ uzavřel. A podnikatel uložil nápad k ledu.

Vraťme se však do New Yorku v roce 1889, kde Nikola Tesla demonstroval ve firmě Tesla Electric Company elektromotory poháněné vícefázovým střídavým proudem. Pozval Kolbena na návštěvu a Edison cestě požehnal: „Jen jeďte, střídavý proud je naprostý nesmysl.“ Budiž řečeno, že prakticky celý tehdejší elektrotechnický svět (například Siemens, AEG nebo v Čechách František Křižík) přísahal na proud stejnosměrný. Emil Kolben ovšem pod dojmem Teslových zkoušek pojal přesvědčení, že klíčem k budoucnosti je proud střídavý, a to zejména co do možnosti přenosu na velké vzdálenosti. To se nakonec potvrdilo a Zemi nerozsvítil Edison, protože by musel ke každé obci postavit elektrárnu a zřídit místní rozvod, nýbrž Teslovi pokračovatelé. Tak to také zpívá Zdeněk Svěrák (ostatně syn pracovníka rozvodných závodů) v refrénu písně Elektrický valčík: „Byl to ten slavný den, kdy k nám byl zaveden / Elektrický proud / Střídavý, střídavý / Silný elektrický proud.“

Válka proudů

Kolben by nejspíš v Americe zůstal, ale přistěhovala se za ním manželka Malvína; a tu tamní hektická atmosféra znervózňovala. Když pro ně Edison uspořádal v únoru 1892 banket na rozloučenou, jeho spolupracovník už myslel na něco jiného. Na Maschinenfabrik Oerlikon poblíž Curychu, kde opět nastupoval do funkce řídícího pracovníka.

Ve Švýcarsku choť povila první dítě, syna Hanuše. Továrna vyvíjela generátory a motory na střídavý proud a Kolben při této evoluci asistoval. Profesně ho formovali kolegové považovaní branží za blouznivce: především génius rusko-polského původu Michail Osipovič Dolivo-Dobrovolskij, který uskutečnil rok před Kolbenovým příchodem v třífázovém systému (tedy pomocí střídavého proudu) onen výše zmíněný první přenos elektrické energie na velkou vzdálenost – v tzv. „válce proudů“ tak dobyl rozhodujícího vítězství.

Příležitost poskytla Světová elektrotechnická výstava ve Frankfurtu nad Mohanem v roce 1891. Strojírna Oerlikon vyrobila synchronní třífázový generátor o výkonu 300 koňských sil, který využíval v Lauffenu energii řeky Neckar a přenášel elektřinu měděnými dráty 176 kilometrů dlouhým trolejovým vedením do Frankfurtu. Synchronní třífázový motor stejného původu zde v roli hlavního odběratele rozsvěcoval haly, vstupní brány a poháněl čerpadlo největší atrakce, vodopádu bouřícího na umělé skále. Akce představovala risk, protože třem tisícům stožárů vedení hrozily útoky odpůrců elektřiny coby ďábelského nástroje (v Bádensku se okolí nosičů dokonce oplocovalo). Dobrodružství nicméně skončilo šťastně, Dolivo-Dobrovolskij získal světové uznání a budoucí pražský průmyslník neocenitelné know-how.

Kolbenovi se v roce 1896 definitivně přestěhovali do Vysočan, vsi na periferii metropole. (Šest let poté ji František Josef I. povýšil na město a až v roce 1922 se stala součástí Velké Prahy.) Zabydleli se v usedlosti Flajšnerka a podnikatel postavil v sousedství kůlnu pro parní lokomobilu a 25 zaměstnanců. Agregát poháněl obráběcí stroje, z jejichž nožů vycházelo vybavení rostoucího závodu. Nazval ho Kolben a spol., elektrotechnická továrna v Praze-Vysočanech. Během dvou let postavil halu s dvěma jeřábovými drahami, elektrárnu pro vlastní potřebu a kancelářský objekt a přikoupil pozemky podél současné Kolbenovy ulice. Zaměstnával sto dělníků, 14 úředníků a vyráběl třífázové alternátory, synchronní a indukční motory, dynama a náhony pro jeřáby.

Radostné události doma i ve firmě se řetězily zejména v roce 1898. Narodila se Gréta, výrobní licence koupily francouzská Decauville Aîné a britská Brush Electrical Engineering Company a Kolben vyhrál nad Křižíkem poslední bitvu „války proudů“ o stavbu městské elektrárny. Koncepce o patnáct let staršího Křižíka stačila na obloukovky, slavnostní osvětlení a tramvajové linky, pro těžké strojírenství znamenala přežitek. Triumf „Amerikána“ Kolbena přinesl jeho byznysu odklon od uvažované spolupráce s Křižíkem a významné doporučení pro Živnostenskou banku, která hodlala založit vlastní elektrotechnický závod pod názvem Pražská akciová společnost pro drobné dráhy a elektřinu. Ustavující valná hromada však doporučila od této úvahy odstoupit a převzít zaběhnutou Kolbenku. Majitel souhlasil, protože potřeboval kapitál, a v červnu uvedeného roku strany podepsaly kupní smlouvu. Vznikla Elektrotechnická akciová společnost, dříve Kolben a spol. (EAS).

Dva tisíce artiklů

V roce 1900 EAS vyrobila tisící parní stroj a Světová výstava v Paříži ji ocenila zlatou medailí za tisící alternátor. Hlad po elektřině rostl a Kolben dřel. Vybudoval modelárnu, kovárnu, strojovnu a výpravnu zboží, z níž expedoval lokomotivy, parní válce, turbíny, obloukové lampy, jeřáby, výtahy, zařízení elektráren… Vymyslel koncepci elektromobilu s baterií o 44 článcích. Vážil dvě tuny a vyjely dva kusy. A dostavilo se i štěstí rodinné: roku 1902 přišla na svět Lilly.

Během první světové války EAS přešla na zbrojní výrobu pro rakousko-uherskou armádu a Kolben po 28. říjnu upadl v nemilost. Stal se pouhým šéfem elektrotechniky, nicméně spolu s dalšími inicioval v roce 1921 fúzi EAS s První českomoravskou továrnou na stroje v Praze. (Stála v místech, kde je dnes O₂ arena.) Vznikla Českomoravská–⁠⁠Kolben a po dalších šesti letech přičleněním Akciové společnosti Strojírny, dříve Breitfeld, Daněk a spol., se zrodil koncern Českomoravská–⁠Kolben–Daněk (ČKD). A Kolben se, jak jinak, logicky vyhoupl zpět na post generálního ředitele.

Jakýkoli kovový tovar čtenáře napadne, ten Kolbenka mezi válkami vyráběla. Například automobily Praga nebo tzv. bílou techniku – pračky, sporáky, žehličky. V roce 1936 vyjel první trolejbus a první tank. (Lehký tank Praga LT38 patřil mezi nejlepší na světě a ve švýcarské armádě sloužil až do roku 1976.) Tajemník ČKD z let 1935–1939 Jiří Hejda vystihl portfolio koncernu trefně: „Dva tisíce artiklů, od lokomotiv po brusle, od cukrovarů po chladničky.“

Od podzimu 1938 doporučoval Kolbenovi kdekdo, aby emigroval. Dcera Gréta s rodinou utéci stihla, její otec se bránil stále touž floskulí: „Mně, Kolbenovi, nesmí a nemůže nikdo ničeho zlého učiniti.“ Šlo o fatální omyl; nacisté nebrali zřetel na postavení, pro ně to byl prostě Žid. V červnu 1943 se dostavili esesáci v převleku za zdravotníky, a zatímco jim osmdesátiletý stařec hlasitě spílal, vynesli ho do sanitního vozu. Emil Kolben zemřel 3. července 1943 v Podmokelských kasárnách, části terezínského ghetta. Zbyl po něm jen kufřík s osobními věcmi – a 180 akciemi ČKD.