V pátek, týden před svými osmaosmdesátými narozeninami, zemřel v nemocnici v Garmisch-Partenkirchenu spisovatel Ota Filip. Živel, který sám rozpoutával živly. Byl to pozoruhodný autor s dramatickým životním osudem, nadaný robustním talentem a temperamentem, částí svého díla i životních zákrut, včetně nepřiznaných vin, trochu připomínající Güntera Grasse: jeho nejepičtější román Nanebevstoupení Lojzka Lapáčka ze Slezské Ostravy je takovým českým (tedy slezským) Plechovým bubínkem.

Ota Filip nikdy nebyl prominentem. Jeho životopis neopisuje dráhu typického českého literárního intelektuála posledního půlstoletí, tedy linii komunista – reformista – disident. Žil mimo centra, v první polovině života v naprostých zapadákovech, dlouhá léta se živil dělnickými profesemi a cejch člověka, který se musí nahoru prorvat z úplného dna, měl vlastně do konce života, kdy v Bavorsku dával trochu teatrálně najevo, kam až to dotáhl. Proto se někdy jevil až nesnesitelný, ale kdo se k němu přiblížil, jako k autorovi i jako k osobě, poznal, že to byl člověk citlivý, přející a lehce zranitelný. 

Narodil se 6. března 1930 v tehdy samostatné Slezské Ostravě, v prostředí řekněme národnostně nejasném, česko-německo-polském, zkrátka slezském, šlonzáckém. Ve svých vzpomínkách Sedmý životopis líčí, jak se v březnu 1939 jeho otec Bohumil přihlásil k Němcům a malý Ota (Otto), neznalý němčiny, musel začít chodit do německé školy.

Německo válku prohrálo a Ota, vlastně ještě dítě, byl stigmatizován jako podezřelý element bez národnosti. Cítil se být Čechem a v Čechách mohl zůstat, ale stále mu bylo dáváno najevo, že sem až tak nepatří. Byl ambiciózní, inteligentní a nadaný, ale své představy vždy musel podřídit omezenému prostoru rozhodování a zvýšenému ohrožení. S takto rozdanými kartami se do života nevstupuje lehce, všichni jsou potenciální nepřátelé, pasti jsou nalíčeny na každém kroku. Člověk s dispozicemi do nich šlapat to měl obzvlášť těžké. A Filip do nich šlapal. 

Filipův život jako by stále podléhal dvěma základním vlivům: „zkurveným dějinám“ a Filipově nezvladatelné schopnosti přimotat se k nim, nechat si od nich nafackovat, přičemž každý tento náraz u něho vyvolal další obranně-útočnou reakci. Jeho životní karamboly tvořily základní materii jeho psaní, bez nich by vlastně nebylo o čem psát, přestože zdaleka ne všechno, co napsal, je autobiografie. Ale to základní vysvítalo z Filipových knih jasně: potřeba obhájit se před dějinami a před sebou samým, ukázat, jak ho „zkurvené dějiny“ nenechaly na pokoji, jak se s nimi stále střetával, vzdoroval, pak nevinně podléhal, ale zase se vzchopil – a znovu dostal ránu. 

Šťastní lidé žijí své životy kontinuálně v souvislé a logické řadě. Lidé jako Ota Filip se dostávají dál skrze uzly. Základní byl rok 1952, kdy sloužil u „černých baronů“ v Kadani. Spolu s dvanácti kolegy domlouval útěk přes hranice – a plán vyzradil. Jeho kamarádi to odnesli těžkými tresty, Filip souzen nebyl. Skutečností je, že Filip se k této události z roku 1952 sám nepřihlásil. Dávná morální katastrofa ho veřejně dostihla až v lednu 1998, kdy německá televize odvysílala dokument Smějící se barbar. Prostředky nevolila právě vybíravé, ale fakta byla drtivá. Krátce nato spáchal v Bochumi sebevraždu spisovatelův syn Pavel. Brzy potom Filip začal psát životopisnou obhajobu Sedmý životopis (vyšel roku 2000), v němž se snaží vysvětlit, jakým způsobem byl jeho život až do onoho roku 1952 utvářen a jak byl při vší hrůze vlastně do takového jednání vehnán.

V roce 2008 vydal pokračování, knihu Osmý čili nedokončený životopis, ta je rámována oním neblahým rokem 1952 a „apokalyptickým“ zatměním slunce 11. srpna 1999. Zahrne léta, kdy se Filip pomalu vyhrabával z postavení outsidera, prožil léta v Podkrušnohoří, rozpačité novinářské začátky, přesun na severní Moravu, různá dělnická zaměstnání, literární začátky, uvolnění šedesátých let, zatčení v roce 1970, odchod do německého exilu v roce 1974, etablování se v Bavorsku a tak dále.

Všechny tyto „etapy“ jsou přibližovány jakoby pod zvětšovacím sklem, jehož čočka by měla roznítit základní morální otázku: Co jsem udělal pro nápravu onoho fatálního selhání? V čem jsem neobstál? Co jsem měl udělat lépe? Svou minulost sice klade pod zvětšovací sklo, jenže ohnisko chybí. Koncentraci a hlubší sebereflexi nelze od Filipa čekat: vyzpovídám se ze svých strašných hříchů, ale nakonec jsou vším vinni ti druzí.

I tak jsou oba díly jeho životopisu strhující četbou. Na téměř tisíci stranách se otevírá dokořán celý Filipův tvůrčí naturel, celá jeho nezvladatelná povaha. Jsou to knihy obžerného vypravěčství, jež často přechází až do jakési pábitelské mánie. Nejsou to vlastně paměti v pravém slova smyslu, protože takového výkonu paměť prostě není schopna. Naprosto cizí mu je reflexe nebo distance od vyprávěného: znovu fabuluje látku jako scénu, která se před ním právě tvoří. Vždy je plně účasten ve všem dění, události se na něho lepí a skáčou, tečou, on se vždy do všeho vrhá, je upovídaný, nemírný, je středem všeho.

Největší radost mu působí, když může způsobit rozruch, když udělá nějaký skandál, samozřejmě vždy míněný bezelstně a s plnou upřímností. Zároveň ho stále pronásleduje nepřízeň, nedají mu pokoj estébáci, soudruzi, poblázněné ženy a žárliví manželé, později v exilu zase emigranti a méně talentovaní anebo nedisciplinovaní autoři, kterým on sice nezištně pomáhá, ale vděku se nedočká. To už je ovšem konečně relativně uznávaným autorem, má v německém literárním světě jméno, píše do prestižních novin, stýká se s důležitými lidmi, vrší další a další příběhy a historky. Rád se stylizuje do pozice „enfant terrible“, byť pokročilého věku, má stále svou hlavu a své nepohodlné názory, svůj temperament a zuřivou vůli žít.

Ta tedy narazila na strop svých možností. Netuším, ale předpokládal bych, že se Ota Filip do poslední chvíle rval.