KOMENTÁŘ

Nechme totem v Pardubicích stát

KOMENTÁŘ
Nechme totem v Pardubicích stát

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

V Pardubicích stojí od roku 1957 sousoší, které představuje výjev ze života pardubické mládeže. V centru sousoší z hnědého kamene je sloup, kolem něhož se shromáždily pubertální děti. Jsou to tlustý chlapec v trenýrkách, který drží prapor, a otylá dívka v sukni, která odhání rukou mouchu, nebo si stíní obličej. Ti stojí strnule po stranách sloupu. Třetí dívka je v kroji a zvedá věnec, možná nabízí panenství. Zvedá ho ke sloupu, na nějž vylezl hejsek s čupřinou na hlavě, kdysi se tomu účesu říkalo eman. Zabalený je do něčeho, co by mohl být koupací plášť, ze kterého mu trčí nějaká tyč. V ruce drží něco, co připomíná bábovku.

Je to samozřejmě rudoarmějec se samopalem a přilbou a jeho čeští adoranti čili klaněči.

Celé je to značně surrealistické a jaksi pitomé. Proč vylezl na ten sloup? Co ho to napadlo? Nespadne z toho? Je tam dobrovolně? A proč všichni vypadají tak natekle? Ano, to je ošklivé sousoší. Kdo je autor? No samozřejmě, Josef Malejovský, říkalo se mu kedlubnář, prominentní panákář, i když ne každá jeho socha je strašná, třeba Smetana na Novotného lávce docela ujde. Tenhle totem v Pardubicích je dost příšerný.

Ale takové pomníky se prostě u nás stavěly, pionýři u nich při slavných výročích stáli čestnou stráž, kladly se k nim věnce. Šlo o součást oficiálního kultu, na kterém byla založena legitimita režimu, jenž se držel u moci čtyřicet let. Kulty neexistují bez pomníků, ty jsou jeho materiálním vyjádřením, zhmotňují jeho ideologii a ducha. Tady jde o vyjádření vděku za tzv. osvobození, v čemž by byla jistá oprávněnost. Zároveň pomník, možná bezděky, symbolizuje servilní a jaksi nedospělý vztah tzv. osvobozených k tzv. osvoboditeli: Češi v nedospělé podobě se klaní rudoarmějci na sloupu. Sám rudoarmějec je také spíš adolescent, ale je na dominantní pozici a hold přijímá. Příznačné je, že na jeho místě měl původně stát Stalin, už byl snad hotov, ale pak přišlo „odhalení kultu“, tak ho nahradil vojáček. Bez určení národnosti, takže si při dobré vůli lze i představit, že je třeba odněkud od Kyjeva.

Toto sousoší stojí v Pardubicích šestapadesát let, několikrát se uvažovalo o jeho odsunu, dokonce bylo vypsáno referendum, lid pardubický odsun odmítl. Možná ne vždy kvůli tomu, že by lid miloval sovětské vojáky. Ale možná proto, že sousoší, třeba i pro svou ošklivost, splynulo s městem, které je jinak docela pěkné. Prostě tam už získalo domovské právo. A třeba i pro poučení – neměl by být ostatně problém vybavit ho nějakou chytrou informativní cedulí.

Včera se objevila zpráva, že ho chtějí někteří radní sundat. Jistě chápeme, že důvod by k tomu byl. A historická chvíle, i když možná trochu již propasená. Pomníky se kácí za revoluce, když se mění režim nebo když se něco strašného stane. Třetí předpoklad byl 24. února určitě splněn. Ale stejně by bylo lepší, kdyby tam zůstal stát. Hlavně pro paměť kmene, jaké rituální tance kolem svých totemů uměl roztočit.

12. května 2022