O Vltavě s elitním říčním kapitánem Štěpánem Rusňákem

Na Vltavě s Bobem Dylanem

O Vltavě s elitním říčním kapitánem Štěpánem Rusňákem
Na Vltavě s Bobem Dylanem

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Kapitán s doktorátem, biolog, který před kormorány dal přednost lodím a člunům a ve své sněhobílé uniformě poskytuje služby třeba rockovým hvězdám. Poslední dobou o něm bylo slyšet zejména s projektem plovoucí lavičky Václava Havla, která se stala předmětem sporu mezi památkáři. Jak se stal profesionálním plavcem a jak vidí Vltavu v Praze ze svého pohledu?

Tak jsem slyšel, že jste prý docela tvrdý rejdař, který prosazuje jen své zájmy.

Prosazuje tvrdě své zájmy? Hm… A kdo to říká? Nejspíš jim vadí, že tlačím na to, aby přestali se svými smradlavými dieselovými loděmi s motory, které jsou vhodné spíš pro zemědělství nebo stavebnictví, zamořovat Vltavu. Ano, čistá Vltava a příjemné prostřední na její hladině je mým zájmem a snažím se ho tvrdě hájit. To je fakt. Jde mi o to, aby pražská lodní doprava byla šetrná k rezidentům a k životnímu prostředí, aby ho lodě nešpinily dieselovými zplodinami, a třeba také o to, aby provozovatelé nevypouštěli fekálie do Vltavy. O tyhle věci mi jde a je jasné, že to každému nevyhovuje. Šlo asi o tohle, že?

Takhle to nerozváděli. Ale zjistil jsem, že na Vltavě panuje docela ostrá rivalita.

Ta tu vládla odjakživa, to není nic nového. Mlynáři, rybáři a voraři mezi sebou neustále vedli spory ještě dávno předtím, než tu začal jezdit první parník. Roku 1865 začala fungovat Pražská paroplavební společnost, v níž se angažovalo několik významných českých podnikatelů a politiků, mimo jiné pozdější pražský primátor František Dittrich nebo zakladatel moderního českého vodního stavitelství Vojtěch Lanna. Dlouho měla monopol a také ho náležitě a docela tvrdě využívala. Spory okolo dopravy na Vltavě tu byly už před sto čtyřiceti lety a budou tu určitě i sto let po nás.

Ještě k těm fekáliím… ehm. To znamená, že když pluje parník po Vltavě, tak pouští záchod do vody?

Dít by se to nemělo, ale bohužel se to děje. Dřív bylo docela běžné, že se splašky odváděly do řeky. Ještě před padesáti lety by nikomu nepřišlo divné vypustit z lodě fekálie do řeky. Záchody na historických parnících byly řešeny stejně jako ve starých vlacích: umně maskovaný otvor, vedoucí volně dolů. Představy o čistotě se od té doby zásadně změnily – na dráze i na Vltavě. To přineslo své výsledky. Od počátků industrializace nebyla voda ve Vltavě tak čistá jako dnes. Potvrdí vám to i pražští rybáři. V současnosti je na úrovni pstruhové vody, takže v ní žijí i druhy, které jsou na kvalitu vody velmi citlivé, třeba úhoři.

Koupat se v Praze ve Vltavě byste tedy doporučil?

Naprosto bez problémů. Klidně se ve Vltavě koupu celé léto a někdy i v zimě.

A přesto se tam občas splachují záchody…

Ano, ale to souvisí s tou zanedbanou přístavní infrastrukturou. Za posledních třicet let se podařilo něco opravit a revitalizovat, třeba Rašínovo nábřeží, část Dvořákova nábřeží nebo tzv. Železné nábřeží, což je prostor mezi Čechovým a Štefánikovým mostem pod Stalinovým pomníkem, i když tam chybí tzv. břehové přípojky inženýrských sítí. To znamená, že tam lodě můžou kotvit, ale nemůžou tam do kanalizační sítě vypustit odpadní vody. Tak to pouštějí do Vltavy… Bohužel.

Kolik je v Praze na Vltavě lodí a kolik je provozovatelů?

Provozovatelů je tu v současnosti třináct a lodí asi osmdesát. Jsou to nejrůznější plavidla, která slouží k vyhlídkovým plavbám, k osvětě, ale také jako plovoucí restaurace. Existuje přesná tabulka a statistika, plyne z ní, že asi třetina jezdí na dieselové motory a měla by být remotorizována. Zbytek již dnes vyhovuje přísným ekologickým předpisům.

A jde to, vyměnit jen tak dieselový motor za elektrický?

Samozřejmě že to je náročné. Proto se tomu provozovatelé těch starých lodí brání ze všech sil. Proto o mně říkají, že prosazuji své zájmy, a já to rád připouštím. Čistá Vltava a dýchatelný vzduch nad její hladinou, to je také můj zájem a já ho prosazuji.

Prozradím, že jsem slyšel, že k tomu chcete využít či přímo zneužít jméno Václava Havla a instalovat na Vltavě tu jeho lavičku.

To je nesmysl, jak bych ho asi tím zneužil? V místech, odkud je vůbec nejhezčí výhled na panoráma Hradčan, chybí náplavka. Alšovo nábřeží původně fungovalo jako protipovodňové opatření. Dokončeno bylo roku 1877 a vzápětí tu vznikly plovoucí Obecní říční lázně, lidově řečené Humanka. Chodilo se do nich po dlouhé dřevěné lávce, která vedla podél nábřežní zdi na kůlech zatlučených do dna. Byly to skutečné lázně, jichž využívali ti, kdo neměli v domácnosti koupelnu. Kolem lázní vedl ochoz se zábradlím, odkud byl nádherný výhled doslova pro každého, protože tyto lázně byly lidovou záležitostí. Celá tahle část podbřeží byla až do začátku druhé světové války živá. Po roce 1948 odsud život zmizel beze stopy – a to je velká škoda. Proto mě napadlo v těch místech instalovat lavičku Václava Havla, tu podle konceptu Bořka Šípka. Bude to malý plochý ponton se stromem a lavičkou, volně dostupný komukoli, kdo půjde po Alšově nábřeží.

Ten můj informátor říkal, že to je tak, že chcete té lavičky využít jako nástupního místa pro svůj člunový byznys.

Tahle myšlenka pochází od člověka, jehož firmu jsem dlouhá léta řídil a její obrat za tu dobu zdesateronásobil. Později jsme se rozešli ne právě v dobrém a on od té doby o mně šíří různé věci, mezi jiným i toto. Nikoli. Je to platforma pro chodce, kteří sestoupí z nábřeží a uvidí pražské panoráma z úplně nečekané perspektivy. Sednou si na lavičku, udělají si fotku, případně si zavolají šlapadlo, které pro ně přijede. Dodnes je tu půl metru hloubky a žádné větší plavidlo sem nemůže. Mimochodem: teprve z těchto míst a z této perspektivy náležitě oceníte monumentalitu Karlova mostu. Je to otázka perspektivy: pět až šest metrů vysoká pražská nábřeží nám totiž úplně utajila velkolepost této středověké stavby, její fascinující měřítko.

Ale může tam váš motorový člun, do kterého lze nasednout a odjet. Takže je to komerční využití.

Může se do něj nasednout, stejně jako se může nasednout do jakéhokoli jiného menšího plavidla. To tam může přijet, ale nemůže tam kotvit. To je podmínka města, a tím pádem i podstatný rozdíl. Je to podobné jako s auty: na frekventované ulici můžete zastavit, ale nesmíte tam zaparkovat. A přesně tak to bude.

Může tam přijet i ten člověk, co vám tak nepřeje?

Jistě, může přijít či připlout a bude vítán. Ale on to nepotřebuje, protože má vlastní přístaviště jen několik desítek metrů odtud. Rozdíl spočívá jednak v tom, že jeho kotviště nemá tak dokonalý výhled kvůli kotvení velké lodi, jednak a především v tom, že toto kotviště není veřejně přístupné. Musíte si koupit lístek na některou z jeho lodí a plavit se s ní, abyste si vychutnal to, co kdysi bylo naprosto přirozeně zadarmo a nikoho ani nenapadlo to zpoplatnit. Ale Vltava patří všem bez rozdílu. Přístup k magickému výhledu, který odsud je, by neměl být podmíněn koupí lodního lístku nebo drahou večeří v plovoucím restaurantu. Obojí si pochopitelně můžete dopřát a výhled k tomu máte jako bonus, ale podbřeží by tu mělo být přístupné všem, jak to kdysi bylo samozřejmé.

Když srovnáte ty dvě společnosti, tak jste kohouti na jednom smetišti?

To bych asi nesrovnával. Každý se zajímá o úplně jiný segment trhu. Je to jako srovnávat hotel Four Seasons a strahovskou studentskou kolej.

Viděl jsem na Wikipedii vaši fotografii s Mickem Jaggerem a Keithem Richardsem… To je vaše klientela?

Dalo by se to tak říct. Lidé, kteří mají nějaké nároky. Tomu taky odpovídá úroveň naší nabídky.

Asi se pak nemůžete divit, že jdete někomu na nervy.

Já se tomu nedivím. Já je vlastně úplně chápu…

Pojďme se tedy bavit o těch vltavských lodích. Co všechno po Vltavě pluje?

Vltavský lodní park je hodně pestrý. Především se dochovaly dva nádherné historické bočnokolesové parníky, Vltava a Vyšehrad, které jsou oba dokonale funkční. Pohánějí je původní parní stroje z ČKD, vyrobené v letech 1938 a 1940. Díky moderním vyvíječům páry dnes splňují přísné ekologické předpisy, což o nich pochopitelně neplatilo, když se na nich topilo uhlím. To jsou určitě ty nejkrásnější lodě, které tu dnes máme, a jsem rád, že jsem se mohl podílet na jejich zápisu do seznamu kulturních památek České republiky. Kotví na historickém přístavišti pražské paroplavby na dnešním Rašínově nábřeží mezi Jiráskovým a Palackého mostem.

Šly někdy ke dnu?

Ne, nikdy. Jejich konstruktér Josef Huss, mimochodem český Němec, byl špičkový odborník, nejlepší meziválečný lodní projektant u nás. Parník Vltava konstruoval pro Vltavu, parníky, Edvard Beneš a Antonín Švehla navrhl pro Labe, kde měly konkurovat německé saské paroplavbě. Ve své době byly nesmírně moderní. Na rozdíl od předchozích generací pražských parníků, stavěných o čtyřicet let dřív, mají dokonale hydrodynamické trupy, podobné spíš torpédoborcům než výletním lodím. Mají ventilové parní stroje a vysoce účinná Morganova patentní kolesa a představují absolutní vrchol ve vývoji kolesových parníků daleko za hranicemi někdejšího Československa. Jsou velmi štíhlé a mají enormně malý ponor kolem 75 centimetrů. Pro srovnání: ostatní výletní lodě v Praze mají ponor minimálně kolem jednoho metru, ale zpravidla větší.

Parníky občas bouchnou…

V Praze se to stalo jednou, 19. května 1898, kdy na téměř prázdném parníku František Josef I. explodoval kotel. Tehdy zahynul pokladník lodi a dva cestující. Jenže od té doby už uplynulo hodně vody ve Vltavě. Již déle než sto dvacet let nedošlo na pražských parnících k žádné havárii, která by znamenala vážný, nebo dokonce smrtelný úraz někoho z cestujících.

A vy sám jste někdy ztroskotal?

Na Vltavě mám za sebou dvacet let a dvacet pět tisíc hodin plaveb. Z toho vyplývá, že za sebou prostě musím mít nějakou tu plavební nehodu. Jen jednou jsem zažil vážnější případ, kdy došlo k výpadku motoru, takže do nás vrazila větší loď, která právě vyplouvala z komory. Několik pasažérů tehdy vyskákalo z lodi do vody, ale vzápětí se nám je podařilo vytáhnout zase na palubu. Zábavné bylo, že během té naší plavby tam měl v úmyslu požádat jeden cestující svou vyvolenou před svými přáteli o ruku. Dopadlo to dobře, vyvolená kývla. Ale vážně: bohužel čekáme, kdy k nějaké vážnější nehodě dojde. Riskantní je proplouvání plavební komorou, z lodního řemesla je to jeden z nejtěžších manévrů. V Praze máme takové specifikum: plavební komoru Smíchov, postavenou v letech 1915 až 1922, která je dnes nejvytíženější v celé střední Evropě. V současnosti kapacitou naprosto neodpovídá požadavkům lodního provozu v Praze, a tak se obávám, že přímo v ní nebo v jejím plavebním kanálu dříve nebo později k nějaké nehodě dojde.

Když jste na Vltavě dvacet let, tak jak jste začínal?

Začínal jsem na Vltavě na letní brigádě jako průvodce na menších výletních lodích. Zavedl jsem tam takový standardizovaný výklad, který se v podstatě používá dosud. Pak jsem školil své kolegy a vychoval asi pět set kapitánů malých plavidel.

Ale vy jste, pokud vím, nevystudoval námořnickou školu…

Ne, vystudoval jsem na Karlově univerzitě biologii. A psal jsem diplomovou práci o kormoránech na Vltavě.

Vida, statečný kapitán Kormorán…

Ne, ne, kapitán Korkorán…Tuhle přezdívku už má někdo jiný, opravdový vltavský vlk a legendární kapitán pražských parníků, na tu si nemůžu činit nárok. Kormoráni mě ovšem k plavbě opravdu přivedli. Jsou to moc zajímaví ptáci. Jsou schopni úžasných výkonů, plavou dlouhé minuty pod vodou. Umějí navzájem spolupracovat, nadhánějí si kořist. Natočili jsme o nich dokumentární film. Měl docela úspěch a já už jsem na Vltavě zůstal.

V jaké roli?

Nejprve jsem dlouhá léta pracoval jako výkonný ředitel První všeobecné člunovací společnosti, tedy dnešní společnosti Pražské Benátky. Potom jsem pět let působil jako výkonný ředitel Pražské paroplavební společnosti a nyní řídím jinou společnost, zaměřenou na tu náročnější klientelu, Presidential Cruises.

Pro tu jste si dal v Itálii postavit ten mahagonový člun? Kolik jich máte?

Zatím dva otevřené čluny. Třetí loď je ve stavbě, ta už bude koncipovaná pro celoroční provoz.

Kolik lidí se na ten člun vejde?

První člun je pro osm a druhý pro dvanáct cestujících. Mám tři kapitány, všichni mají vysokoškolské vzdělání a umějí několik jazyků. Není to pro ně žádná brigáda nebo vedlejšák. Musejí se neustále zdokonalovat a pracovat na sobě, což ostatně platí i o mně.

Ještě k těm kormoránům. To mě zajímá. Četl jsem, že jsou hrozně žraví. A že jsou postrachem rybářů.

To je bohužel pravda, sežerou denně tak dva kilogramy ryb, zrovna ty, na kterých rybářům nejvíc záleží. Jinak je to ale nesmírně zajímavý ptačí druh a já k nim mám obdivný vztah. V minulosti byli běžnou součástí krajiny, která ovšem vypadala jinak než dnešní kulturní krajina. Pak byli skoro vyhubeni, dostali se mezi ty obzvlášť chráněné a vzácné druhy, mezi medvěda, rysa, bobra, vydry… V minulých desetiletích se díky panevropské ochraně velmi rychle rozmnožili, někde až natolik, že začali být postrachem rybářů. Problém nejsou zde hnízdící kormoráni, kteří jsou na několika lokalitách na jižní Moravě a v jižních Čechách, ale ta hejna, která přitáhnou na zimu z obrovských hnízdišť v severní Ukrajině a v severním Polsku. Ti opravdu decimují ryby v našich řekách a jejich stavy se musí redukovat. Když jsem je studoval, tak jsem je chodil pozorovat na zimoviště do Troje, kde jsme jich spočítali na čtrnáct set, obrovské hejno. Získali jsme tehdy povolení k odlovu, takže jsme s Romanem Vodičkou, což je hlavní veterinář pražské zoo, provedli preparaci a zanalyzovali jsme, jakými druhy ryb se živí.

Hm, zajímavé. A nejsou na Vltavě nějací ptačí vetřelci?

Husice nilská. Ta je doma v Africe, ale v minulém století ji Angličané a Holanďani vysadili v Evropě a pak se rozšířila i k nám. Ta je tedy tady nová, dalo by se říct, že je to imigrant. Naproti tomu doma tu byl vždycky bobr, který ovšem v minulém století skoro zmizel, ale vrací se sem v poslední době a my máme tady v Praze na Veslařském ostrově první kolonii bobrů. Přišli k nám od jihu, asi to budou Rakušani od Innsbrucku. Kdyby ho chtěl někdo vidět, tak by se na něj musel vydat v noci a potřeboval by asi zařízení na noční vidění, pravděpodobně by jen slyšel charakteristické plácnutí bobřího ocasu o hladinu.

Tohle taky vyprávíte té klientele z hotelu Four Seasons?

K tomuhle nebývá bohužel příležitost, ale pokud by měl někdo zájem, tak samozřejmě s radostí.

Jak jste k Four Seasons přišel? To jste přišel na recepci a řekl, já bych vozil na loďce vaše hosty?

Tak úplně to nebylo, ale je pravda, že jsem měl v úmyslu nabídnout své služby na té nejlepší adrese. A Four Seasons je špička ve svém oboru. To je hotel, který se všemožně stará o své zákazníky a nabízí jim také autentické zážitky z autentických míst. Dvakrát jsem se sešel se zakladatelem Four Seasons. Jmenuje se Isidore Sharp, to je pojem v hotelovém světě, kanadský Žid, úžasný člověk. Má hotely po celém světě na těch nejlepších místech, ale nikde žádný nenabízí plavbu na lodi. Byl nadšen a dohodli jsme se, že budeme nabízet služby, které budou na úrovni požadavků i těch nejnáročnějších klientů: aby měli prvotřídní servis, aby s nimi kapitán byl schopen konverzovat v cizích jazycích, aby měl dokonalý přehled, dobré vystupování a tak dále.

A jakou superhvězdu jste už vezl? O Rolling Stones už víme…

Naše služby využily různé osobnosti. Byli mezi nimi i prezidenti, předsedové vlád, šéfové velkých firem, hollywoodští herci. Vezl jsem Boba Dylana, Paula McCartneyho, toho při obou jeho pražských koncertech, taky ACDC, Kiss… A přirozeně jsou i klienti, kteří si přejí zůstat v anonymitě.

A pan Zimmerman tam seděl a ani nedutal…

Často se tihle lidé rádi svezou po koncertu. Tehdy bývají uvolněni, jsou tam s rodinou nebo několika přáteli. Poznávají Prahu a nikdo je neruší. Plaví se středem města a přitom jsou chráněni před nežádoucí pozorností. Pro mě je to samozřejmě taky zajímavé. Myslím, že málokdo má tu možnost s nimi se takhle setkat.

A máte od nich podpisy a selfíčka?

Podpisy nesbírám a nemám ani moc společných fotografií. Ale ukážu vám fotografii, kdy jsem vyfotografoval Karla Gotta společně s dalajlamou. Přispěl jsem k jejich setkání. S pomocí ředitele konference Forum 2000 jsme zařídili, že se Jeho Svatost s Karlem Gottem sešli. Gott přišel perfektně připravený a bylo vidět, že mu na tom moc záleží.

To je dojemné. Ale jak se tak na vás dívám, tak mě napadá – existují nějaká pravidla nošení kapitánských uniforem? To, co máte na sobě, je předpisová uniforma?

Ano, přesně odpovídá c. a k. uniformě říčních kapitánů. Námořním kapitánem byl pro změnu můj prastrýc, Milan Rusňák, legenda české námořní plavby. Sedmdesátkrát obeplul zeměkouli jako kapitán lodí Košice a Vítkovice. Je mu devadesát a každý rok přijede na zahájení plavební sezony.

Takže jste z námořnické rodiny! A já myslel, že jste z východního Slovenska…

Tam jsou Rusnákové, ale my jsme Rusňáci. To je starý moravský rod. Původně jsme se jmenovali Rybovi. Pak se narodil jakýsi Adam, který byl rusovlasý, no a to příjmení, vzniklé z přezdívky, už nám zůstalo.

 

 

10. listopadu 2019