Ve světě tajných služeb došlo v minulých dnech k zásadní události. Nejde o dění kolem výbuchu ve Vrběticích, ale o významnější akci. Britská kontrarozvědka MI5 se přidala na sociální síť Instagram. Je to další z mnoha případů, kdy zpravodajské služby, u kterých kdysi byla tajná sama jejich existence, postupně vylézají ze stínů.

Je to prý krok, kterým se tajná služba snaží zbavit stereotypů „o pití martini“, jak uvedl šéf MI5 Ken McCallum v narážce na nejznámějšího britského tajného agenta Jamese Bonda (i když ten pracoval pro sesterskou službu MI6). Má to být součást snahy, aby kontrarozvědka byla „otevřenější“. Instagramový profil má pomoci lidem pochopit „jaká je MI5 doopravdy, aby lidé sami sebe nevylučovali na základě údajných bariér, jako je socioekonomické pozadí, etnicita, sexualita, gender, postižení nebo z jaké části země pocházejí“.

MI5 však není zdaleka první tajná služba, která vstoupila na sociální sítě. Třetí z britských zpravodajských organizací GCHQ (Government Communications Headquarters neboli Vládní komunikační velitelství), jež se zabývá hlavně dešifrováním a monitorováním komunikace, má profil na Instagramu již od roku 2018. Profil americké CIA na Twitteru sleduje 3,2 milionu lidí. Poslední z britských tajných služeb MI6 sice aktivní na internetu není, ale její šéf Richard Moore rád tweetuje.

Donut na obrazovkách

Povědomí veřejnosti o tajných službách se taktéž velmi změnilo. Zatímco dřív se o britských špionech nevědělo téměř nic, dnes jsou jejich šéfové veřejnými osobnostmi a jejich sídla londýnskými pamětihodnostmi. Budova MI6, poblíž Vauxhall Bridge, dominuje této části nábřeží. Kousek po proudu Temže stojí stejně výrazný kancelářský komplex Thames House, kde úřaduje MI5. GCHQ sice sídlí v Cheltenhamu, nějakých 150 kilometrů od Londýna, ale „Donut“, jak se kvůli tvaru budovy velitelství říká, se pravidelně objevuje v ilustračních záběrech ve zprávách. Že americká CIA sídlí v Langley, je také všeobecně známo.

Přitom v minulosti veškeré podrobnosti o zpravodajských službách byly natolik tajné, až to hraničilo s parodií. Přestože MI6 i MI5 odvozují svůj původ od Secret Service Bureau (Úřad tajné služby) z roku 1909 a běžně se objevovaly v literatuře i ve filmu, vláda jejich existenci dlouho nepotvrzovala. MI5 byla zmíněna v parlamentu, a tedy odtajněna, již v roce 1952, ale že existuje i MI6, Británie oficiálně přiznala teprve v roce 1986. Právní základy obou služeb jsou ještě mladší. Existence MI5 byla uzákoněna v roce 1989 a MI6 s GCHQ v roce 1994.

Co se týče velitelství tajných služeb, dříve to nebyly veřejně známé budovy. MI6 mezi lety 1926 a 1964 sídlila na č.54 v ulici Broadway. Podle nápisu u dveří však šlo o „Minimax – společnost vyrábějící hasicí přístroje“. Otázka je, nakolik tato kamufláž fungovala. Když budova přestala vyhovovat a tajná služba se začala stěhovat jinam, majitel začal po objektu provádět případné zájemce. Mezi nimi byla i sovětská obchodní delegace. Špioni prý před ní museli narychlo strhávat tajné mapy ze stěn.

„Dům špionů, šéfe?“

Taktéž sídlo, kam se MI6 přesunula, takzvaný Century House, bylo oficiálně tajné. Podle deníku The Daily Telegraph však šlo „o nejhůř udržované tajemství Londýna, které znal každý taxikář, turistický průvodce a agent KGB“. Mistr špionážních thrillerů Frederick Forsyth ve svém románu Boží pěst tvrdí, že vládě došlo, že sídlo MI6 není úplně nejtajnější, poté co taxikáři na instrukci „do Century House“ začali odpovídat: „Máte na mysli dům špionů, šéfe?“

Taktéž jména šéfů britských tajných služeb byla dlouho považována za tajná. V roce 1935 byl spisovatel Compton Mackenzie dokonce pokutován za to, že v jedné své knize vyzradil některé skutečnosti o tajných službách včetně „odhalení tajemství souhlásky, pod kterou je náčelník tajné služby znám“. Tou tajemnou souhláskou je C, jelikož sir Mansfield Smith-Cumming, první šéf MI6, měl ve zvyku podepisovat oficiální dokumenty velikým zeleným C. Jména šéfů britských tajných služeb byla oficiálně odtajněna teprve v roce 1992.

Pravda, Britové jsou svými tajemstvími doslova posedlí. Dlouho se za oficiální tajemství považovala věž BT Tower, a to přesto, že to ve své době byla nejvyšší budova Británie s rotující restaurací na vrcholu. Nejsou však zdaleka jediní. Například existence australské rozvědky ASIS nebyla známa do roku 1972 ani všem členům vlády.

To americké protějšky nikdy takovému stupni utajení nepropadly. I dnes, kdy britské tajné služby vystupují na sociálních sítích, jsou stále mnohem uzavřenější než americké. Například na rozdíl od CIA nemají vlastní PR oddělení. Americká zpravodajská agentura se například angažuje i ve tvorbě filmů. V roce 2012 se podílela na natáčení dvou snímků, které to dotáhly až na nominaci na Oscara za nejlepší film a jeden z nich dokonce vyhrál. První je 30 minut po půlnoci o dopadení Usámy bin Ládina, kdy CIA poskytla filmařům přistup k neveřejným informacím. Spekuluje se, že výměnou za to američtí špioni chtěli, aby film ukázal mučení teroristů jako klíčovou součást honu, který nakonec vedl k bin Ládinově likvidaci. Druhým filmem, na kterém se CIA podílela, je Argo, který zobrazuje americkou operaci dostat z Teheránu diplomaty, kteří tam uvázli, když vypukla islámská revoluce.

Britští zpravodajští důstojníci prý také nelibě nesou, že zatímco jejich američtí kolegové po odchodu ze služby mohou o svém působení otevřeně mluvit a vydávají paměti, jejich identity, natož činy musí až na pár výjimek zůstat utajené.

Zatímco na přelomu osmdesátých a devadesátých let se „odtajňovalo“ spíš proto, že utajování některých informací už bylo všem pro smích, vystupování tajných služeb ze stínů a prezentování se na internetu souvisí pravděpodobně s pár let starými skandály.

Když v roce 2013 Edward Snowden zveřejnil, do jaké míry americké a další spřátelené agentury monitorují světovou komunikaci, důvěra v tajné služby šla rapidně dolů. Špioni proto usoudili, že pokud si mají zachovat důvěru obyvatel, musejí s nimi víc komunikovat. Nebude asi náhoda, že americká Národní bezpečnostní agentura (NSA), která většinu tohoto sledování prováděla, se přidala na Twitter v prosinci 2013. Jejím britským protějškem je právě GCHQ, která své sesterské služby v aktivitě na sociálních sítích předehnala.

MI5 slaví MDŽ

S tím, jak se z tajných služeb stávají veřejné instituce, tak ale zároveň naskakují na nejrůznější módní vlny. Na stránkách MI5 se třeba můžeme dočíst, že služba slaví Mezinárodní den žen či měsíc historie LGBT+. GCHQ zase popisuje, jak se snaží být inkluzním zaměstnavatelem, či nabízí ke stažení výukový balíček při příležitosti měsíce černošské historie. CIA rozhodně nezůstává pozadu, také na jejích stránkách nalezneme sociální témata.

Ne všechny tajné služby jsou takto otevřené. Když si odmyslíme špiony z autoritářských zemí, kteří nemají potřebu udržovat dobré vztahy s veřejností, tak na módní anglosaskou vlnu nenaskočili například Francouzi. Jejich rozvědka DGSE ani kontrarozvědka DGSI například nemají vlastní plnohodnotnou internetovou stránku. Existují pouze jako součást stránek ministerstev obrany a vnitra, pod které služby formálně spadají. A i když jejich sídla i šéfové jsou veřejně známi, s veřejností příliš nekomunikují. Výjimkou z nedávné doby je výzva technického ředitele DGSE Patricka Paillouxe, že jeho služba potřebuje „nadšené ajťáky, ne Bondy“. Sice tím formuloval podobný problém, jakému čelí i MI5, tedy že zpravodajské služby potřebují i jiných druh zaměstnanců, než jsou sukničkáři s povolením zabíjet, dokázal to však formulovat bez odkazů na diverzitu.

V České republice je jednoznačně nejznámější a nejaktivnější Bezpečnostní informační služba. Je aktivní na Twitteru a její ředitel Michal Koudelka na rozdíl od ostatních šéfů tajných služeb občas vystupuje v médiích a poskytuje i rozhovory. Asi není náhoda, že Koudelka má blízko k Američanům, kde tento trend začal. Takto relativně otevřená komunikace má BIS přiblížit lidem a zachovat důvěru veřejnosti vysvětlováním, co kontrarozvědka vlastně dělá a oč se snaží.

Aby se vědělo

Pak je tu ale ještě jedno vysvětlení; špioni chtějí, aby se o jejich práci vědělo. Málokomu stačí pracovat ve stínu, s vědomím, že svět se nikdy nedoví, co pro svou zemi vykonal. Ostatně největší mistři špionážních thrillerů, například Ian Fleming, John le Carré a Frederick Forsyth, často byli zpravodajskými důstojníky nebo pro tajné služby pracovali jinak. Stella Rimingtonová, bývalá šéfka MI5, se po odchodu z čela služby stala spisovatelkou špionážních románů. Otvírání se špionážních agentur veřejnosti je možná jen prostým důsledkem touhy o sobě vyprávět.

Ať už jsou důvody pro poodhalování tajemství tajných služeb jakékoli, je potřeba doufat, že tajné služby pro samou publicitu nezapomněly na svou hlavní práci, totiž na ochranu zájmů své země. James Bond je možná stereotyp, se kterým dnes tajné služby již nechtějí mít mnoho společného, nelze mu však upřít, že měl výsledky.