Komentář Ondřeje Štindla

ABBA se (tak trochu) vrací. Připravme se

Komentář Ondřeje Štindla
ABBA se (tak trochu) vrací. Připravme se

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Echo Prime

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Echo Prime

Švédská skupina ABBA natočila dvě nové písně, první zveřejní v prosinci. Pro mnoho lidí a pro média to je velká událost, čtveřice se po rozpadu před 35 lety už nikdy nedala dohromady, ani po společném nahrávání neplánuje koncerty, členům kapely je taky už kolem sedmdesátky. V Česku ta zpráva musela zarezonovat i na nejvyšších místech – ABBA je nejoblíbenější kapela prezidenta Miloše Zemana. Vlastně zajímavé – ta hudba se k němu hodí i nehodí, představovat si hlavu státu při jejím poslechu nepostrádá jisté kouzlo, vyvolává to obrazy, jež dávají jistý smysl, zároveň jsou hluboce rozporné. Vůbec vnímat ten jednorázový comeback ABBy z Česka je poněkud rozporná zkušenost. Má i jakousi symbolickou hodnotu, která vlastně nesouvisí se dvěma švédskými páry, které tu kapelu tvořily a k nimž před desetiletími vzhlížely miliony fanoušků. 

Písně skupiny ABBA tvořily zvukový doprovod druhé poloviny sedmdesátých let a začátku následující dekády, doby, která byla pro tuhle zemi špatná. A ta hudba se k ní vlastně docela hodila. Muzikálový pop plný nakašírovaných emocí, někdy taky jakési nordické (a proto i trochu chtěné) bujarosti. Nijak zvlášť smyslné, při všem, co na dávných záznamech kapely může působit legračně, byla ABBA na dobové poměry vlastně uměřená. Aseptická citovost a radostnost pro aseptický čas, kdy se stavělo na odiv, jak se lidé mají dobře a užívají si materiálních radostí a jen hrstka zkrachovanců narušuje všeobecnou idylu bez problémů a bez paměti. Doba, která je dnes předmětem nostalgie, doba jistot a přehlednosti, v níž svět měl ještě jasný řád a málokdo obtěžoval nějakým vybočováním z něj. Doba, která pro mnohé zdejší rádoby konzervativce naplňuje představu starých dobrých časů, ne nutně státním vlastnictvím všeho, ale jakýmsi všeobecně přijímaným „řádem“ – lhostejno, že mocensky vynuceným a udržovaným pomocí strachu. Ale zas až tak špatně se nežilo, a vůbec – svět není černobílý, to je přece známá věc. Byl to homogenní svět, ne jako ten dnešní – znejisťující a roztříštěný. Něco takového si možná dost lidí představí jako „tradiční svět“ – k nějaké skutečné tradici těžko dohlédnout přes propast vykořenění.  

Možná kdekdo vidí nějakou variantu téhle „idyly“ ve slibovaném přicházejícím čase nerušeného makání pod důslednou kontrolou příslušných institucí, čase uklidňujícím způsobem bezduchém a vykořeněném. Možná v něm dojde i na tu kašírovanou radost, ABBA už pro ni napsala nějaké písničky. Tohle už začíná být vážné. 

 

30. dubna 2018