Jedenapadesát procent akcií mezi čtenáře, říká Rudolf Ovčaří

Pokusíme se o světový průlom

Jedenapadesát procent akcií mezi čtenáře, říká Rudolf Ovčaří
Pokusíme se o světový průlom

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Echo Prime

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Echo Prime

Osmnáctého listopadu zahájilo Echo kampaň: s každým novým nebo obnoveným předplatným ECHO KOMPLET dostane čtenář voucher na jednu akcii Echa. To plánuje pořádat souběžně s valnými hromadami i diskuse a setkání se čtenáři-akcionáři. Jaký to má celé smysl, vysvětluje majoritní akcionář vydavatelství Echo Media Rudolf Ovčaří.

Přišel jste s plánem vydat akcie a polovinu akcií Echa distribuovat mezi předplatitele. Proč?

Podívejte se, zhruba do velké hospodářské krize ve 30. letech minulého století se média financovala čtenáři a reklama pro ně neznamenala téměř nic. Ta velká krize to tehdy trochu změnila a od té doby se to mění pořád. Dnes je to tak, že velká média, aspoň v České republice, jsou vlastněna oligarchy, tedy lidmi, kteří vysávají stát. Druhý model představuje Seznam, který peníze tahá přes digitální inzerci. Ale tahá je mimo jiné z jiných médií. Například vy, tedy Echo, dnes odevzdáváte tuším 70 až 80 procent hodnoty digitálním platformám a Seznam, natož Google, vám pouští zpět jen nepatrnou část svých tržeb. Tedy klasická média přišla o příjmy z inzerce, příjmy od čtenářů také vyschly, protože na internetu se lze dostat ke spoustě informací zdarma. Dnes prostě svoboda slova bez peněz není úplná. Tak jsem poslední zhruba rok přemýšlel, jestli by se pro Echo a pak třeba i pro další média nedal vymyslet jiný způsob, jak se dostat k trvalým příjmům. Jde o to, aby nebyly neustálé starosti s penězi, aby menší, vyhraněné médium jako Echo nebylo neustále na hraně. Odtud myšlenka vtáhnout čtenáře zpátky do odpovědnosti za svobodu slova. A že by si i internetoví čtenáři měli zvyknout, že za informace a nezávislost se platí. Přemýšlel jsem o pobídkové motivaci či formě a napadlo mě: Co kdyby se předplatitelé stali současně akcionáři? Takže jsem to vymyslel jako pilotní projekt pro Echo, kterému jsem z velké části pomáhal, že souběžně s předplatným by každý předplatitel dostal jednu akcii. Tím by byl čtenář vtažen do hry a cítil by se součástí média.

Kolik myslíte, že by se jich nově dalo vtáhnout?

Průzkum, který jsme udělali před čtvrtrokem, zjistil 230 tisíc pravidelných čtenářů Echa, kteří jdou přímo na váš web aspoň dvakrát nebo třikrát týdně. Když přesvědčíme polovinu z nich, aby se stali předplatiteli, tak nebude potřeba se starat, jestli máte na nějakou kameru nebo na reportáž. Na téhle jednoduché myšlence jsme s týmem dlouho pracovali. Všichni členové týmu museli podepsat mlčenlivost, která platila až dosud. Myslím si totiž, že s takovým modelem můžeme uspět a pak by to zkoušeli i ostatní, což se může podařit. Ale když se to ve větším měřítku nepodaří jim, pak uspěje jenom ten první. Což chci, aby bylo Echo. Upřímně řečeno si myslím, že to je světový průlom, že to ještě nikoho na světě nenapadlo. Aspoň já neznám žádný takový příklad.

V Německu vzniká projekt Pioneer.

Ano, dokonce jsme s panem šéfredaktorem domluveni, že se na něj pojedeme podívat. Ale oni mají vlastnickou strukturu – obráceně. Třicet šest procent si podrží nakladatelství Springer, které Pioneer iniciovalo, další část drží redaktoři a jen deset procent budou mít čtenáři, kteří si navíc akcii budou moci koupit, nikoli dostat. To je jinak laděný projekt, víc komerčně než ten náš.

Akcie Echa taky není tak úplně dar. Akcionář ji dostane přibalenou k předplatnému.

Ano, dostane akcii přibalenou k předplatnému, ale má to být především takový pomyslný odznak na kabát. Ještě je důležité zdůraznit, že když budu jako akcionář Echa chtít hlasovat a dávat náměty, mám ze zákona svaté právo přijít na valnou hromadu. Nějaké procento akcií by mohli získat redaktoři Echa, a konečně přemýšlíme, že bychom jednou ročně vyznamenávali lidi, co se zasloužili o Echo nebo obecněji o svobodu slova a myšlení. Řekněme deseti takovým lidem ročně bychom darovali akcii. U všech tří typů akcií platí, že máte akcii, tedy jste kapitalista. Můžete si koupit sto předplatných a získáte sto akcií. Pak obejděte dalších sto akcionářů a skupte je od nich, když vám je prodají. Budete mít 200 akcií.

Kolik akcií celkem se tedy má dostat mezi čtenáře?

Padesát jedna procent, přičemž u té menší poloviny já jsem majoritní akcionář, řekněme ovládající osoba. Celkem bude akcií 450 tisíc.

Hu.

No tak si představte, že je budeme rozdávat tři čtyři roky, než všechny akcie rozdáme. Moje představa je, že by se kolem 100 tisíc čtenářů pro tu věc dalo získat. Sto tisíc lidí, kteří chápou, že tady se nabízí jedna z možností, jak podpořit svobodu slova.

Nejste trochu bombastický? Sto tisíc jsou dneska ohromná čísla.

Jsem bombastický, ano. Ale člověk si musí vytyčit nějaký cíl, i kdyby k němu měl jít delší dobu. A já lidem zasvěceným do projektu neustále opakuji: Ne padesát, sto tisíc je cíl. Myslím si, že to je reálné. Proč by si polovina vašich pravidelných čtenářů neměla chtít zaplatit za informace? Tři tisíce korun za rok není závratná suma.

Lidé si zvykli, že na webu je skoro všechno zadarmo.

Ano, zvykli si, protože i oni jsou zboží. Jakmile kliknete na internetový odkaz, tak už jste zboží.

Čistě prakticky: člověk dostane s jedním předplatným jednu akcii. Ta už mu zůstane i po vypršení předplatného.

A když si ho za rok obnoví, dostane další akcii. Až do chvíle, než nadace vyčerpá zásobu akcií.

Na druhou stranu se s každým dalším uloveným akcionářem hodnota už vydané akcie o něco zmenší.

Ano. Ale ta akcie je přece motivační prvek, měl by to být takový řekněme odznak, jako když si Američané při hymně kladou ruku na srdce… I předplatitelé Echa by se k vašemu médiu měli hlásit, právě vlastnictvím akcie. Kromě toho budou například dál mít zaručené právo chodit na valné hromady a poskytovat vám tam silnou zpětnou vazbu. Valná hromada musí být ze zákona přinejmenším jednou ročně. Předpokládám, že i tady se z většího počtu vydělí aktivnější skupinka akcionářů. Bývá to tak vždycky a ve všem. Vám nebude do práce mluvit 50 tisíc akcionářů, ale třeba se z nich vyloupne 500 aktivních. Už několik let existuje Klub Echa, byť trochu podřimoval. V kapitalismu to je tak, že máte takovou moc, jakou si vezmete. Ti lidé vytvoří klub akcionářů Echa a pak třeba může na valnou hromadu přijít jeden člověk, který bude hlasovat za 10 tisíc akcionářů. Taky se může stát, že ty akcie někdo skoupí. Jsou volně obchodovatelné. Já se možná ani nedožiji toho, kam se ten projekt vyvine.

Co kdyby volné akcie skoupil Agrofert?

To by musel nakoupit, já nevím, 40 tisíc předplatných, což by bylo fajn, ne? Kdyby chtěl Echo ovládnout, tak by musel získat 51 procent, což by znamenalo nakoupit si tolik předplatných, že pak byste nevěděli, co s penězi. Ale je to prakticky nereálné, ani při velké skupovací akci by stejně většinu neovládl.

Na začátku jste zmiňoval oligarchy. Vy sám nejste oligarcha? Peněz máte dost a s Echem teď vlastníte i médium.

Jistěže nejsem oligarcha. V roce 2013 jsem předal podíl v České zbrojovce kolegovi, od té doby žádné obchody se státem ani žádnou jinou závislost na státu nemám. Jsem naprosto svobodný, od politické moci odpoutaný člověk. Jasně, jsou různé definice oligarchy, já se držím té, že pokud neparticipuji na dotacích a obchodech se státem, tak oligarchou nejsem.

Před rokem 2013 jste dotace pobíral?

Ne. Vzpomněl bych si tak maximálně na stavbu golfového hřiště. To samo bylo za sto milionů korun a z nich jsme dostali dotaci půl milionu na vyčištění rybníka. Je to případ starý asi dvacet let a z mých zkušeností s dotacemi je to všechno.

Jak velká část obchodů zbrojovky byla s českým státem?

V mých letech, pokud se zrovna nic nepřezbrojovalo, představovala celá Česká republika v našich tržbách cca dvě procenta. Stabilně jsme 98 procent naší produkce vyváželi. Zbrojovka nedělá jen zbraně, dělá i leteckou a automobilovou výrobu, přesnou strojírenskou výrobu.

Do kterých států jste vyváželi?

To se rok od roku velmi různí. Podle toho, kdo přezbrojoval, podle toho, na co jsme dostali licenci. Každá výroba zbraní je licencovaná, bez licence nemůžete zbraně nikam dodávat. Celkem jsme dodávali do víc než sta zemí.

A byl jste tehdy nějak zaháčkovaný s našimi politickými garniturami, udržoval jste do politiky důvěrné vztahy?

Chodil jsem se z pozice spoluvlastníka konkrétních podniků představit každému novému ministrovi průmyslu, aby když se bude něco v některém z mých podniků dít, věděl, komu zavolat, jak vypadám. Teď už nechodím, protože nic významného nedělám, se státem vůbec nic. Obecně vzato pochybuji, že by mezi podnikateli a politiky existovaly nějaké přátelské vztahy. Oni politici ani mezi sebou myslím dvakrát přátelské vztahy nemají. Podle okolností se sympatie v české politice mění v řádu hodin… Prostě žádné důvěrné vztahy jsem s nimi neudržoval, ale jako někdo, kdo působil v českém průmyslu, jsem jich velkou část znal. Prezidenta Klause znám, prezidenta Zemana znám, desítky dalších, protože jsem s nimi musel projednávat některé věci. Například v letech 1996–2010 nás trápilo, že v české ekonomice se téměř nedají vymáhat dluhy. Dlužila nám spousta firem, takže jsem lobboval za to, aby soudy rozhodovaly rychleji a aby dlužníci museli platit. Mezitím to přeskočilo na druhou stranu, kdy toho lichváři zneužili a ožebračili spoustu chudých lidí. Ale to je jiný příběh, v něm jsem žádnou roli nesehrál.

Vaše podnikání začalo v druhé polovině 90. let, kdy vám vláda prodala Třinecké železárny.

Což byla jediná naprosto čistá privatizace hutí. To byla veřejná soutěž. Vyhráli jsme s nabídkou o miliardu vyšší, než byla druhá nejvyšší nabídka. Dnes už můžu říct, že všechno ostatní kolem hutí, celá jejich privatizace, že to bylo zpackané.

Před dvěma lety jste dostal státní vyznamenání od Miloše Zemana. Jste přátelé?

Tak bych to nepojmenoval. Znám pana prezidenta stejně jako jiné politiky. Pár štamprlí jsme spolu kdysi vypili. Když si někoho uložím do telefonu a občas se stýkáme, tak už se v budoucnu nikdy nestane, že bych mu telefon nezvedl. Dokonce jsme si kdysi s Milošem Zemanem i tykali, ale s prezidentem Zemanem si netykám. Je to politik a já v jeho věku obdivuji, že se mu vůbec chce na tom Hradě být.

Jaké je vaše politické přesvědčení? Jste pravičák, levičák? Konzervativec, pokrokář?

Chci demokracii. Můj dědeček říkal, že pro něj je nejvyšší formou demokracie mít možnost dodržovat zákony. A že předpokladem k dodržování zákonů je třeba je znát, z čehož plyne, že žádný zákon by neměl být delší než jedna stránka. Dnešní česká legislativa je loď bláznů. Nikdo nezná zákony. Samozřejmě že jsem doprava. Jak bych mohl být doleva? Je přece hloupost, aby kapitalista mířil doleva. Pak ať své firmy celé rozdá.

V kulturních věcech už dnes, počínaje Amerikou, začíná být norma, že velcí byznysmeni jsou nalevo. Podporují teorie o systémovém rasismu, o genderu, o lidstvem zaviněném oteplování a podobně.

To všechno je z prospěchářství. Velký byznys část peněz obětuje za cokoli, aby mohl dál vydělávat.

Dá se tomu čelit?

Svobodou slova. V České republice má svoboda slova samozřejmě ještě jinou rovinu, než je ta americká. Proč vy nedostanete na opravu svého kotle šest miliard a předseda vlády už má takovou dotaci dojednanou v EU? To je přece naprosto neobvyklé. Kdyby u nás byla skutečná svoboda slova v plné šíři, tak do toho všechna média buší ve dne v noci. A nemyslím teď jen na Babiše. Ministr zemědělství Toman taky visí na dotacích. Pro mě slovo dotace téměř splývá se slovem zločin. A jestli si tím některé oligarchy znepřátelím, je mi v zásadě jedno. I v podnikání jsem si pár lidí znepřátelil. Hlavně když jim říkáte pravdu do očí, tak to spousta z nich neunese. Mě teď nejvíc zajímá, aby se na tomto pilotním projektu s Echem odzkoušel nový model financování médií. Myslím si, že první signál přijde rychle. V prosinci, nejpozději v lednu budeme vědět, jestli to čtenáři vezmou za své a koupí si předplatné. Je to zajímavý projekt, ale není výhradně komerční. Na to už mám nějaký věk.

 

19. listopadu 2020