Server Lidovky.cz včera přinesl spekulaci o dalším působišti Adriany Krnáčové (ANO). Pro primátorku Prahy, která je už pro Andreje Babiše do dalších voleb v Praze z politických důvodů neúnosná, se hledá jiné působiště. Krnáčová sama prý projevila zájem o post velvyslance buď v Izraeli, nebo v Německu. Lidovky, součást mediální divize Agrofertu, citují „zdroje blízké vedení ANO“, tedy dost možná přímo Babiše, který v jiných částech textu mluví na jméno a na jméno tam říká pro Krnáčovou fatální větu: „Praha se úplně nepovedla a musíme hledat lídra.“

S vysokou mírou pravděpodobnosti se dá odhadnout, že Adrianě Krnáčové by se nepovedl ani Berlín, ani Paříž, ani Vídeň, které prý pro ni také připadají do úvahy. Umí sice dobře německy a podle některých starších pánů, z nichž se diplomatický sbor skládá, vypadá čím dál líp (řekl to prezident Zeman). Podstatnější však je, že diplomacii, respektive česko-německým vztahům, se ve svém dosavadním životě nejvíc přiblížila, když před lety chodila s jedním českým diplomatem, který má v referátu Německo. Pro českou vládu je Berlín vedle Washingtonu a Bruselu (velvyslanec při EU, nikoliv v Belgii nebo při NATO) jedna ze tří naprosto stěžejních ambasád, které by se ani náznakem neměly stávat odkladištěm domácí politiky, vejminkem lidí, jejichž nasazení v domácí politice se úplně nepovedlo. Už jen to, že se na německém ministerstvu zahraničí ze svodek českého tisku z Prahy Praze dozvědí, že česká ambasáda v Berlíně je součástí nějakých politických obchodů ve vládním táboře, je špatně. Vídeň a Paříž jsou spolu s Varšavou, Moskvou nebo Pekingem z hlediska české politiky jen o patro níž pod touto superligou. 

Z rozhovorů s několika českými diplomaty vyplývá, že jmenování Krnáčové je v této komunitě považováno za naprosto reálnou možnost. V Černínském paláci sílí pocit, že adepti na velvyslance takzvaně z baráku budou častěji obcházeni ve prospěch těch politických. Premiér Babiš, který možná bude v dohledné době stavět druhou vládu, prý už dnes u prezidenta sonduje, jestli diplomacie nebude nejjednodušší cesta, jak vyexpedovat a současně zaopatřit některé své ministry, pro které přestal mít uplatnění. A zatímco současný šéf diplomacie Martin Stropnický aspoň ve své kariéře už dvakrát velvyslance dělal, a protože byl ministr obrany, přesun na post velvyslance České republiky u NATO se u něj dá ospravedlnit, například nominaci primátorky Prahy do Berlína by nikdo našim německým partnerům jinak než potřebou premiéra vyřešit doma jednu záležitost lokální politiky zdůvodnit nemohl.

Politizace, která je dnes ve vzduchu, není novum, něco, s čím by se česká diplomacie ještě nikdy nepotkala, a když to nepřekročí míru, není na velvyslancích, co nejsou kariérní diplomaté, nic zločinného. Za Karla Schwarzenberga byly jasně politické nominace jen dvě: Livie Klausové do Bratislavy a Vladimíra Remka do Moskvy, ministr k nim byl donucen novým prezidentem Zemanem, který blokoval jmenování jiných velvyslanců. Ambasáda v Bratislavě není při vší úctě pro českou diplomacii při hustotě česko-slovenských vztahů a současně malé důležitosti slovenské vlády v Evropě moc důležitá. Nominace vysloužilých politiků – jako třeba Petra Gandaloviče do USA nebo kdysi Jana Koukala do Rakouska (což však bylo ještě před Schwarzenbergem) – šlo vždycky nějak uvěřitelně zdůvodnit: Gandalovič už kdysi v Americe jako diplomat působil, Koukal byl po léta primátorem Prahy, která má s radnicí ve Vídni svou nejdůležitější zahraniční družbu.

Po Schwarzenbergovi se proces jmenování velvyslanců začal politizovat zase trochu víc. Do Lisabonu tak například šel mladý Petr Šelepa, který předtím nenasbíral žádné zkušenosti v diplomacii, zato na sekretariátu vlády za premiéra Sobotky. Právě v Berlíně sedí bývalý ministr životního prostředí v Rusnokově vládě Tomáš Podivínský, který odborně není těžká váha a nebýt extra bodů za politickou příslušnost  ke KDU-ČSL, na tak důležitý post by nedosáhl. Ale i on předtím aspoň sloužil jako kariérní diplomat. Mise Adriany Krnáčové nebo někoho takto nezasaženého oborem na jakoukoliv důležitější ambasádu bude pro českou diplomacii mezník, před jehož překročením má smysl tlouct na poplach.