Od vrcholu kůrovcové kalamity na Šumavě nás dělí už skoro dvacet let a od ničivého orkánu Kyrill víc jak deset let. Stále ještě máme v paměti „boj o les“. Spory o bezzásahové zóny se sice zmírnily, ale dosud neutichly. Ale ani les tu dobu nečekal a na své obnově zapracoval způsobem, jaký by žádný lesní závod nezvládl. Představte si, že lesníci vysadí na hektar zničené plochy dejme tomu tisíc semenáčků, ale šumavská příroda si jich z přirozených náletů vysadí na stejně velké ploše dejme tomu sedm tisíc! Sázet na těchto místech les jsou vlastně vyhozené peníze.

Šumavský les byl vždy formován dvěma velkými procesy – vichřicemi a kůrovcem. Obojí přitom chodí pospolu. Typický je příklad let 1858–1870, kdy Šumavu postihla série vichřic a do toho kůrovcová kalamita. Vichřice přichází náhle během několika hodin a zanechává za sebou spoušť, jaká se likviduje dalších několik let. Klimatické modely počítají se silnějšími a četnějšími větrnými bouřemi zejména na naší severní hranici obrácené k Atlantskému oceánu a Severnímu moři. Kůrovcová kalamita vzniká postupně, schyluje se k ní jako na Opavsku klidně i deset a víc let a pak zhruba ve třech až pěti sušších letech vyvrcholí.

Obojí se tak stává chronickou situací. Je proto vhodné podívat se na šumavské pláně jako na precedent, abychom zjistili, jak se chová les po zdánlivě zničujícím zásahu živlů. V uplynulých dvaceti letech na Šumavu doslova vtrhly týmy specialistů, aby pochopily, jak funguje šumavský les. Výsledky jsou překvapující a v mnoha případech podstatně mění dřívější názory. Na Šumavě je víc „divočiny“, než jsme si mysleli, a kontinuita zdejšího lesa trvá tisíciletí.

Jak chytré jsou stromy?

Vnímání šumavského lesa asi nejvíc ovlivnilo klišé „pralesní velikán“ a představa, že čím je strom starší, tím musí být větší. Stromy přijímají informace hlavně z citlivých konců kořínků a pupenů. Tyto informace se pak někde – dosud není jasné kde – skladují a vyhodnocují. Strom v infračerveném světle vidí i svoje sousedy. Na základě získaných informací pak volí svoji strategii růstu a přežívání. Pokusy sadařů s několika generacemi ovocných stromů ukazují i na něco, jako je paměť a schopnost učení. To vše popisujeme lidskými výrazy, protože nám scházejí slova v biochemickém „jazyce“ stromů. Chci tím říct, že strom není nějaký „strojek“, ale že má jistý druh inteligence, která se nepodobá inteligenci lidí ani zvířat. Dokonce mám podezření, že stromy žijící v obtížných podmínkách musejí být „chytřejší“ než stromy z monokulturní farmy.

Šumavské smrky mají zjednodušeně řečeno dvě strategie přežívání. Tu první bych nazval „glaciální“, protože může být zděděna z lesů dlouhodobě formovaných sněhem. Tyto smrky jsou tenké, třeba jen 15 cm silné, sotva pár metrů vysoké a mají nepravidelné, řídké koruny, na kterých se neudrží sníh. Lesníci jim někdy říkají „roztleskávačky“, protože jsou roztančené a rozevláté na všechny strany. I tyto malé, zdánlivě ošklivé stromky mohou být víc jak 200 let staré. Sníh je neohne, kůrovec je přeletí a tím, jak nemají pořádný kmen ani korunu, tak lépe vzdorují vichřicím. Když se naučíte je rozeznávat, zamilujete si je, protože ony jsou vlastním srdcem pralesa.

Pak tu máme smrky s „holocénní povahou“, které se derou nahoru ke slunci a vytvářejí přitom mocné kmeny, které na Šumavě dosahují výšky i přes 50 metrů. I tyto stromy dokážou vydržet 200–300 let, ale nakonec podlehnou vichřici nebo stáří. Ty vůbec nejstarší šumavské smrky jsou starší než 500 (!) let a většinou náležejí mezi stromy malé či střední velikosti s průměrem kmene třeba jen 20 cm. V přítmí velikánů a často i pod travním podrostem nalezneme semenáčky sotva píď vysoké, kterým je třeba 60 let, i úplně malé bonsaje o stáří třiceti let.

Pralesní velikáni a pralesní trpaslíci

K podobným výsledkům se dopočítáte i na pařezech, kde stromy nemusíte navrtávat. Pokud se v historických popisech dočteme, že vichřice skácela celý les anebo že sklárna vytěžila všechny stromy v okolí, takže dnes stojí na úplné pasece, tak se to netýká právě těch pralesních trpaslíků, sto či dvě stě let starých houžviček, na kterých je asi tolik dřeva jako na menším klacku, takže za vytěžení nikomu nestály.

Na desítkách míst skupiny lesních specialistů počítaly letokruhy a zjistily, že na Šumavě prales nikdy nepřestal existovat. Rozpadl se sice do nějakých možná dvou set ostrůvků a přežil ve zmenšené podobě bez pralesních velikánů, ale jeho zárodek je tady a byl tu vždycky. Šumavské horské smrčiny mají za sebou prokazatelnou historii osmi tisíc let a za tu dobu se naučily zacházet s vichřicemi i kůrovcem stejně jako my s bicyklem či bankomatem. Ale je možné, že skutečná kontinuita smrku na Šumavě je delší než milion let. Výzkumy totiž ukazují, že v ledových dobách se stromy uchylují do refugií, jakými by mohla být nízko položená údolí teplého dunajského údolí v místech, kde se dnes daří vínu.

Když skončila ledová doba a začalo se oteplovat, stromy vystupovaly stále výš, kde byla menší konkurence a kde nalézaly zbytek toho chladu, kterému vzdorovaly celou ledovou dobu. Buky jsou o něco pomalejší, anebo jejich refugia ležela níž a dál, snad až na úpatí Alp. Nastupují nějaké dva tisíce let či ještě později po smrku a postupují jako vlna od Dunaje až na vysoké šumavské pláně, kde je zastaví smrkový les či mrazové kotliny, protože jejich listy jsou citlivé na letní mrazy. Genetické výzkumy ukázaly, že smrky na bavorské a dílem i na české straně hor jsou pozoruhodně homogenní od výšek 300 až po 1400 m.

Vyplývá z toho několik závažných zjištění. Především, že skutečně starým lesem mohou být i porosty, které vypadají skoro jako hospodářský les, že na vysoké Šumavě existuje kontinuita pralesa, ale ne kontinuita velkých stromů, a že horské smrčiny jsou vystavěny z místních stromů, a nikoli sazenic vysázených bůhví odkud. Pravděpodobně se časem ukáže, že i jiné, opomíjené lesy, třeba zakrslé doubravy Českého krasu, lesní jádro Křivoklátska či Břežanského údolí u Prahy, mohou být i přes lesní pastvu a sběr dřeva prastaré.

Jako po koberci

Pravděpodobně to byl Alexander Humboldt, který poprvé upozornil, že při vykácení lesa v Jižní Americe a jeho přeměně na plantáže dochází k vysušování oblasti, přívalovým srážkám a vzniku erozních strží. Tato pozorování byla mnohokrát opakována v různých částech světa, dokonce i v lesích Severní Ameriky, které mají podobné složení, klima i podloží jako naše lesy. Pokud dojde jako na Libavě k velkoplošnému odlesnění společným úsilím sucha, kůrovce a václavky, jaký vliv to bude mít na doplňování zásobníků podzemních vod? Vysoká Šumava je jedno z mála míst, kde jdete a půda se vám prohýbá pod nohama, jako byste šli po koberci. Je rašelinná, měkká a vlhká. Dokáže zachytit víc vody než koruny velkých stromů porostlé lišejníkem. Podle pamětníků takovéto půdy bývaly třeba v Brdech, ale víc jak století řízeného odvodňování udělalo své. Lesní půdy v nižších oblastech jsou mnohem pevnější. Poznáte to už podle chůze. Ani eroze se na odlesněné Šumavě příliš nezrychlila, protože půda a bylinný pokryv zachytily hodně vody a v potocích se její erozní síla rozbila o kamenité koryto. Největším erozním rizikem všech našich lesů tak zůstávají neupravené lesní cesty a koleje těžké mechanizace.

Pokud máte pocit, že se příliš zastávám Šumavy, pak tuto chválu je rovněž možné číst jako urputné a naléhavé varování pro níže ležící zbytek Čech a Moravy, který nemá lesní půdy v tak dobrém stavu, většinou schází bylinné patro, srážky jsou nižší, a řekl bych, že i smrky nejsou těžkými podmínkami tak zocelené. Vcelku příznivé šumavské zprávy neodpovídají zbytku země. Právě naopak. Měření odtoku vody z lesů zničených kůrovcem ukázalo, že se odtok přece jenom zvýšil. Ve vysokých polohách to je dáno zejména tím, že stromy odpařují víc vody, a když už tam nejsou, tak lesem nezpracovaná voda prostě začne odtékat. Z ryze místního hlediska se neděje skoro nic, ale narušení malého oběhu vody – situace, že co se z lesa odpaří, tak do něj zase spadne – může mít význam z hlediska velkého regionálního klimatu.

Velký klimatický obraz

Klimatické studie prováděné na velkých lesních celcích například v USA ukazují, že lesy „natahují“ vodu od oceánu a naopak vysušené polopouště a travnaté stepi ji odpuzují. Souvisí to s tím, že lesy následkem několikanásobného odparu ochlazují krajinu. Na povrchu padlého kmene ponechaného na šumavské pláni můžeme v létě naměřit teplotu až kolem 50 °C, ale naštěstí ve stínu pod kmenem je jen 20 °C a v hloubce
pár centimetrů už je docela chladno. Člověk svou zemědělskou činností nejspíš nejpozději ve středověku změnil evropské klima, ale je obtížné to prokázat, protože teplota moře je mnohem mocnější hráč. Nicméně velké odlesněné plochy zhoršují vodní bilanci a v některých oblastech mohou mít výrazný vliv na celé povodí.

Vychází mi z toho dvojí zamyšlení. Především bych se nebránil rychlému zarůstání kůrovcových holin, i kdyby to mělo být jen břízou, jasanem či javorem, protože je důležité, aby lesní půdy byly kryté stromy, i když nemají takovou ekonomickou hodnotu jako smrky či buky. Druhý závěr se týká toho nejcennějšího povodí, jaké v Čechách máme – jde o Želivku, ze které bere vodu nejenom Praha, ale stále větší část Středočeského kraje. Želivka má zatím vody dost a nevíme o žádném riziku, že by o ni měla přijít, ale leží ve zranitelné „smrkové krajině“, jejíž kalamita by nejspíš měla vliv na množství a kvalitu přitékajících vod. Stav lesů v této oblasti je podle mého názoru prioritou.

Komu kalamita vyhovuje?

Z hlediska přírody kalamita vyhovuje malým, trpělivě čekajícím stromkům. Z hlediska člověka kalamita vyhovuje některým firmám, které kácejí dřevo a obnovují holiny. Ono je totiž jednodušší poslat harvestor do lesa kvůli stovce stromů než kvůli pěti napadeným jedincům a podobně i velká paseka představuje pro specializovanou firmu víc práce na jednom místě. Kalamita ale také vyhovuje těm lidem, kteří mohou ukázat ráznost vstříc velkému nebezpečí (kterému často šlo s malými prostředky a bez velkých slov o dva roky dřív zabránit) a rovněž se v mimořádné situaci snadněji odvolávají ředitelé a soutěží zakázky. Část z toho, co budeme v souvislosti s kůrovcem slýchat, bude komerční šum. Média by se měla ptát revírníků, a ne ředitelů. Neustále potkávám lesníky, kteří přesně vědí, co se má dělat a jaké příčiny k současnému stavu vedly. Nikdo se jich však neptá a oni se o tom bojí veřejně mluvit.

Suché stromy vydrží stát i padesát let, a než se rozloží šumavský smrk, tak to trvá i století. Stopy po kalamitách jen tak nemizí. Ale když se na šumavské pláně podíváme očima hledajícími ne mrtvou hmotu, ale zeleň, zažijeme skoro posvátný pocit obnovy života. Je to exploze tisíců drobných stromků, které se hlásí o život. Každým čtverečním metrem tady proudí energie obnovy. To je dobrá zpráva. Jenže exploze života na vysoké Šumavě má své neopakovatelné rysy. Tím prvním jsou srážky kolem 1000 mm ročně a tím druhým měkké, savé humózní půdy, které dobře zachytávají vodu. K zadržení vody pomáhá bylinný porost i měkký třetihorní reliéf mokřadních pánví, ze kterých se zvedají převážně mírné svahy kopců.

Nižší polohy českého vnitrozemí jsou v odlišné situaci. Smrkové monokultury jsou husté, půdy jsou tvrdé – na zhutňování lesních půd ostatně lesní specialisté upozorňovali již v 70. letech minulého století – a deště nepravidelné. Zatím zhruba na polovině území ČR je zvýšený stav kůrovce. To nejspíš znamená, že nějaká pohroma možná nepřijde zítra, ale během dalších deseti let. Bude záviset na péči o les, ale asi hlavně na suchém jarním a letním počasí, které má být častější. Obnova lesa zde bude obtížná, zejména pokud se k odcházejícímu smrku přidá borovice a další dřeviny. Odhaduji, že mnoho lesů našich pahorkatin a nížin nakonec skončí podobně jako cvičné plochy bývalých vojenských prostorů v podobě březových hájků. Možná se naučíme zpracovávat i křivolaký a pomalu rostoucí akát, jemuž borovice uvolňují místo.

Domnívám se, že vstupujeme do jednoho z velkých přelomových období v životě středoevropského lesa. Toto období asi bude mít tři stadia – rozpad části našich současných, zejména smrkových a možná i borových či dalších lesů v nižších polohách, pak několikaletý chaos a boj s maliníkem a třtinou na zarůstajících pasekách a zhruba 10–15 let po kalamitě rychlá, dílem samovolná obnova lesa. Ale bude to jiný les a jeho složení budou víc určovat přírodní podmínky než přání lesního závodu. Z dlouhodobého hlediska nemusí být tento kalamitní vývoj hrozivý, protože opadavé dřeviny, jako je lípa, jasan či bříza, vlastnosti půd zlepšují, takže po dejme tomu přechodném desetiletém období les začne opět zachytávat víc vody a tím doplňovat podzemní zásobníky, neodtečou-li přívalové srážky zanedbanými lesními svážnicemi.