Nejpopulárnějším satirickým pořadem ve veřejném prostoru je pravidelné nedělní Čau lidi, které pro své fanoušky vysílá na sociální síti sdružující dnes už především seniornější publikum premiér Andrej Babiš. Od časů legendární České sody je to nejkomičtější kousek. Kromě fauny, prezentované premiérovými pejsky všeho druhu, aby národ pejskařů věděl, že on je jeden z nich, zde pravidelně vystupují i grafy. Na nich se rozšafnou formou ukazuje, jak už je líp. Takže je na čase Andreji Babišovi blízkou formou čísel a grafů ukázat, kam nás za svého vládnutí dovedl. Do pasti nejvyššího růstu cen za posledních třináct let. Ty v srpnu vzrostly o rekordních 4,1 procenta. Zásluhy Andreje Babiše na zdražování jsou nepopiratelné a v tomto textu je detailně rozebereme. V Česku se nyní zdražuje na evropské poměry nadprůměrně rychle.

Kromě toho se Andreji Babišovi podařilo zvednout veřejný dluh Česka nejrychlejším tempem v historii. Tak rychle ho za pouhý rok nedokázala zvednout žádná vláda. Babiš ho vytáhl z 30 procent HDP v roce 2019 na 38 procent v roce 2020 a v této dluhové jízdě pokračuje. Masivní utrácení hájí záchranou země před covidovým pádem. Detailní pohled do výsledků státního rozpočtu ale ukazuje jiný příběh. Babiš masivně přerozděluje peníze ve prospěch svých voličských cílových skupin. Na důchodech, dávkách, dotacích. Covid je jen fíkovým listem, který to má zakrýt. Ten dluh se za jeden jediný rok zvedl od 472 miliard. Letos budou výsledky podobné. Na poměry Evropské unie jsme pořád šestou nejméně zadluženou zemí. Před covidem jsme začínali na třetí příčce. Jsou i země, kde se státní dluh mezi roky 2019 a 2020 zvedl rychleji. V sousedním Německu, které je tradičně vydáváno za etalon dobrého hospodáře, stoupl státní dluh z 60 na 70 procent HDP. Němci, kteří tradičně všechny peskují za nedodržování zodpovědných rozpočtů podle maastrichtských kritérií pro země eura (ta žádají dluh do 60 procent HDP), jsou teď sami hodně za povoleným koridorem. Stejně jako my také patří k evropským zemím s nadprůměrně vysokým zdražováním. Tu kombinaci inflace a vysokých dluhů úsporní Němci přitom opravdu nemají rádi. S dějinnými zkušenostmi se jí dokonce dost bojí. Francie zvedla dluh dokonce bezmála o dvacet procent HDP z 97,6 na 115,7 procenta. Prudký vzestup dluhů mají za sebou i uměření Dánové. Tam se státní dluh zvedl ze 33 na 42,2 procenta.

Babiš není na cestě do pasti státních dluhů, z nichž bude těžké se vyhrabat, na evropské poměry výjimečný. Ani investory, kteří si kupují státní dluhopisy, Babišovo utrácení zatím neznepokojuje. Úrok z desetiletého vládního dluhopisu se vyšplhal na 1,93 procenta. Od loňského roku se téměř zdvojnásobil. A proti roku 2016, kdy si Česko na deset let půjčovalo za 0,5 procenta, je téměř čtyřikrát vyšší. Z dlouhodobého pohledu jsou to ale stále nízké úroky. Když Babiš nastupoval v roce 2014 do vlády, země si od investorů na deset let půjčovala za 2,5 procenta. Slušný rating nám zatím žádná z agentur nesnížila.

Jenže důležitý je trend. A tady se naše pozice proti jiným zemí, které se zadlužily víc, prudším tempem zhoršuje. Opět srovnání s Německem. To se zadlužilo víc než my. Na jeho důvěryhodnosti u investorů se to ale na rozdíl od nás neprojevilo. Německý dluhopis má stejně jako v roce 2019 před covidem a masivním zadlužením o 10 procent HDP záporný úrok. To znamená, že investoři Německu platí za to, že mu půjčují. Tehdy to bylo minus 0,25 procenta. Dnes je to minus 0,32 procenta. Němci jsou na rozdíl od nás stále vysoce důvěryhodným dlužníkem.

Francouzi se svým masivním vzestupem státního dluhy skoro o dvacet procent HDP si ještě před covidem a náloží nových dluhů půjčovali na dest let za 0,076 procenta. Dnes platí ještě nižší úrok: 0,02 procenta. To ukazuje, že sama výška dluhu nehraje takovou roli. Důležitý je celý kontext. A ten je u nás zjevně za vládnutí Andreje Babiše méně důvěryhodný než u výrazně rychleji se zadlužujících Francouzů nebo Němců.

Dá se namítnout, že tím důvodem je i to, že obě velké země jsou pilíři eurozóny, která si zvykla v rozporu se zakládacími smlouvami své členy z dluhových pastí zachraňovat. S tímto očekáváním je půjčování Němcům nebo Francouzům velmi jistý byznys.

Jenže úroky se snížily navzdory rychle rostoucím dluhům i Dánům, kteří v eurozóně nejsou a ani se tam nechystají vstupovat. Před covidem platili investorům za desetiletý dluhopis 0,0804 procenta. Teď si podobně jako Němci nechávají díky záporným úrokům za to, že jim někdo půjčí, ještě platit. Dánský desetiletý dluhopis má sazbu minus 0,035 procenta.

Cena za státní dluhy se snížila i Polákům. Ti si ještě před covidem na začátku roku 2020 na deset let půjčovali za 2,161 procenta. Mezitím jim úrok klesl na 1,847 procenta. Půjčují si levněji než my. A to třeba v roce 2016, kdy jsme si my půjčovali na deset let za 0,5 procenta, Poláci platili úrok 3,5 procenta. Sedmkrát víc než my. Dnes se jim půjčuje levněji. Na euro se ani náhodou nechystají. Poláci přitom zvedli státní dluhy z roku na rok ještě výrazně rychleji než my: z 45,5 na 57,5 procenta.

Investoři věří spíš Orbánovi než Babišovi

Ti, kdo vládám půjčují, se totiž dívají nejen na to, kolik se utrácí, ale taky za co se utrácí. A to je právě ten důvod, proč nám zdražují státní dluhy a jedeme s Andrejem Babišem do dluhové pasti. Při takovém trendu a vzrůstající nedůvěře jsme se ocitli v mimořádně riskantní pozici, kdy se půjčky na obrovské státní dluhy mohou velmi rychle prodražit. Pro představu, jak nepříjemný je trend zdražení dluhu na čtyřnásobný úrok, ještě srovnání s Maďarskem. To při svém slabém ekonomickém výkonu není dlouhodobě žádným favoritem finančních investorů. Před covidem si půjčovalo za 2,25. To byla skoro pětkrát vyšší sazba než ta naše. Teď platí za desetiletý dluhopis úrok 3,13 procenta. Je to vzestup. Oproti nám ale násobně nižší. A to Viktor Orbán zadlužil zemi skutečně masivně. Za jediný rok dluh zvedl z 65,5 na 80,4 procenta. To je vůbec jedno z největších meziročních zadlužení v celé Evropě. Proč v Andreje Babiše, přestože zadlužuje méně, ztrácejí investoři důvěru násobně rychleji než v Orbána?

Odpověď je jediná. Maďarský rozpočet jim připadá jako méně šikmá plocha než ten náš. Orbán nejspíš utrácí z pohledu investorů rozumněji. Taky zrovna nemá volby, takže nemusí z veřejných peněz nakupovat hlasy. Když si investoři otevřou výsledky Babišova hospodaření za poslední rok, okamžitě vidí, kde je problém. Není to pokles z příjmů z daní kvůli lockdowny oslabené zemi. Celkové příjmy z daní se proti předchozímu roku propadly o 47,7 miliardy korun. To není špatný výsledek. Výdaje státu se ale za jediný rok zvýšily o 291,2 miliardy korun. Teď je důležité na co, nejzásadnější částí jsou sociální dávky. Mandatorní výdaje, které už visí na státu jako břemeno do dalších let. Nejsou to v drtivé většině kompenzace pro ty, jimž lockdown znemožnil podnikat a pracovat. Přes 85 miliard navíc se proti předchozímu roku vyplatilo na sociálních dávkách. Z toho šla největší část na to, co nemá s covidem vůbec žádnou souvislost. Přes 47 miliard navíc se proti předchozímu roku vyplatilo na důchodech. Zde je započten i speciální jednorázový bonus pět tisíc pro seniory, kterému se eufemisticky říkalo rouškovné. Důchodci přitom byli jedinou společenskou skupinou, která spolu se státními zaměstnanci nečelila kvůli vypínání země žádné finanční nejistotě. Právě senioři ale tvoří víc než polovinu voličů Andreje Babiše. Takže ve stínu covidu do nich investoval v naději, že se to schová za účty za covidovou obnovu země. Investoři to ale zjevně prohlédli.

Sama vláda v rozpočtu přiznává, že výdaje související s pomocí kvůli vypnuté ekonomice byly 124 miliard korun. Když se připočte zmíněný výpadek daní, mohl být schodek 171 miliard korun. Byl ale téměř dvakrát vyšší. Zbytek Andrej Babiš rozházel. Především za dotace a sociální dávky. Úplatky svým voličům. Přímé transfery státu firmám se zvýšily za jediný rok o 48 miliard korun. Přestože v zemi za lockdownu nerostla nezaměstnanost, neboť vláda kompenzovala platy ve vypnutém byznysu programem Antivirus, výdaje za sociální dávky se zvedly o 34 miliard korun. Když se sečtou útraty za zvýšené penze, dávky a dotace, máme tu druhou část obřího schodku. Vedle očekávatelného výpadku daní a koronavirové sanace země. Při pohledu na tyto čistě politické investice, které jsou navíc s výjimkou dotací i mandatorním závazkem do dalších let, nemůže investor, který české vládě půjčuje, nemít dojem šikmé plochy a úroky nezvednout.

Stejný pochod do dluhové pasti pokračuje i letos. Jen za prvních osm měsíců už jsou výdaje o 84 miliard vyšší než loni. Takže nálož už je jen za rok a osm měsíců zvýšení o 375 miliard korun. Příjmy státu jsou zatím o 16 miliard vyšší než loni, takže se smazává aspoň část z těch 47 miliard korun. Za rok a osm měsíců jsme minus 31 miliard korun. Největší vzestup opět zažívají neinvestiční dotace soukromým firmám. Jsou o dalších 34 miliard vyšší. Za rok a osm měsíců je to už 82 miliard. Vláda se tentokrát zjevně snaží co nejvíc rozdat ještě před volbami. Je to masivnější dotační účet než v hlavním covidovém roce. Důchody zatím rostou o 18 miliard korun. Do konce roku ale nastoupají o 34 miliard korun. Vzestup je nižší než loni, protože na jednorázový bonus typu rouškovné už si Andrej Babiš naštěstí před volbami netroufl. Investice naopak proti loňskému roku klesají o 10 miliard korun.

Šikmá plocha utrácení, s jejímž vybráním bude mít jakákoli příští vláda opravdu hodně práce. To rozhazování na voličských dárcích je navíc jedním ze tří silných tlaků na zdražování. Ne jediným, ani tím nejsilnějším. Za jeden Andrej Babiš nemůže. Za dva ano. Prvním je vzestup světových cen kvůli lockdowny přetrhaným obchodním řetězcům. Proto zdražují třeba stavební materiály, jejichž ceny v srpnu proti předchozímu roku vzrostly o 6,7 procenta. Projevuje se to silně v cenách za údržbu a opravy bytů. Druhá skupina je zdražování vyvolané evropským tažením za bezuhlíkovou ekonomiku Green New Deal. To zvedá ceny energií, které se pak odrážejí v účtech za všechno další zboží a služby. Tady má Andrej Babiš přímý podíl. Třikrát měl na summitech Evropské unie právo veta. Nikdy ho nevyužil, nikdy nic nevyjednal. Na rozdíl od Poláků, kteří mají výjimky a ještě dostanou odchod od uhlí atd. dobře zaplacený. Možná i proto v ně ti, kdo investují, neztrácejí důvěru tak rychle jako v Babišovo vládnutí. Benzin a nafta se zvedly za poslední rok o 19 procent. Zdražování energií se čeká na podzim.

Prudce zároveň zdražují potraviny a spotřební zboží. Rychle zdražuje všechno od vajec přes ovoce po máslo a maso. Ceny bot nebo oblečení se zvedly o osm procent. Tady není jiné vysvětlení než to, že lidé po covidovém uzavření začali nakupovat a obchodníkům zjevně dovolují účtovat si vyšší ceny. Při počtu seniorů a lidí pobírajících od státu alespoň nějakou sociální dávku se do vyšších cen propisuje to, že Babiš napustil mezi své potenciální voliče víc peněz. Mají pocit, že dostali přidáno, tudíž si mohou dovolit utrácet. To tradičně zvedá ceny. Kdyby obchodníci viděli jinou atmosféru, zdražit si nedovolí. Inflace je vždy z velké části psychologický fenomén.

V Česku se zdražuje vysoce nad průměrem Evropské unie, který je aktuálně tři procenta. U nás rostou ceny o 4,1 procenta. V sousedním Německu je zdražování s 3,9 procenta také vysoké. Ve Francii naopak stoupají ceny ani ne poloviční rychlostí než u nás, o 1,9 procenta. Poláci a Maďaři jsou na tom s 5,4 a 4,9 procenta ročního vzestupu cen ještě hůř. Většina bohatých zemí Evropy ale lépe.

Vtipné je, že ministryně financí Alena Schillerová se připojila k výzvě osmi zemí Evropské unie, které volají po návratu k vyrovnaným rozpočtům po pandemii. V angličtině, kterou prokazatelně neovládá, na svém Twitteru filozofuje, jak si stimulovat ekonomiku dluhy teď můžeme dovolit, protože naše zadlužení před pandemií bylo nízké. Ti, kdo vládě půjčují, to soudě podle rychlého zvyšování úroků zjevně vidí jinak. Schillerová tak jen nejspíš chtěla přispět do satiry Čau lidi na příští neděli.

Příští premiér a ministr financí budou mít co dělat, aby tu šikmou plochu, kterou jim Babiš odkáže, vybrali.