Mourir pour Dantzig? se jmenoval slavný článek ve francouzských novinách v září 1939, ve kterém byla položena falešná otázka, zda Evropanům stojí za to umírat za nějaký přístav kdesi na Baltském moři. Kdo Gdaňsk trochu poznal, už si na tu otázku dávno odpověděl, že ano, že za jistých okolností, ne snad nutně doslova, lze aspoň symbolicky „zemřít pro Gdaňsk“. Tedy za tu touhu a zvláštní kouzlo, kterým to neopakovatelné město vyzařuje. To kouzlo je obsaženo v jeho poraněné, ale přece jen hojené a obnovované historické kráse, v jeho bouřlivé historii, a hlavně v jeho romantické nepoddajnosti.

Proto se člověka, který to město párkrát navštívil, zpráva o vraždě jeho primátoray Pawła Adamowicze dotkla silněji než jiné každodenní krutosti, kterými svět vždycky oplýval, a dokud na něm budou žít lidé, oplývat bude. Zprávy mluví o tom, že vrahem byl kriminálník a schizofrenik, na pódiu po činu vykřikoval něco o tom, že kvůli politické straně, jejímž byl primátor členem, seděl ve vězení. Vše nasvědčuje tomu, že spíš než čin motivovaný politicky, nábožensky, ideologicky… to bude amok šílence a psychopata. Ale možná se ještě prokáže víc, anebo naopak to, co se stalo, zůstane v temnotě a bez odpovědi, jak se to tak často stává. Nevíme, jakými temnými cestami se lidská psychika ubírá, šílenství je nezkrotitelné, lze se mu jen málo bránit, dokud se neprojeví, a pak už bývá pozdě. Primátor zemřel tragickou smrtí, snad by se dalo říct, že ve výkonu funkce a pro své město. Pro Gdaňsk. 

A snad právě i proto by teď bylo nejlepší se modlit, třeba s představou, že jsme v některém z těch krásných gotických kostelů starého Gdaňsku, aby se primátorova smrt nestala záminkou pro další eskalaci, nejen v Polsku, ale i ve střední Evropě. Polsko je blízká země a Gdaňsk, i když je na jeho druhé straně, je na dosah, což potvrdili husité, kteří jej marně obléhali a pak aspoň vypálili blízký klášter Oliwu. A to, co se stane v Polsku, se nějak týká i nás, neboť přes všechny odlišnosti jsou to společnosti s blízkým osudem a podobnou historickou lekcí, včetně té nejnovější, z posledních desetiletí. Ta se, asi víc v Polsku, vyznačovala dynamickým vzestupem, rychlým ekonomickým růstem a znatelným růstem životní úrovně – a na druhé straně roztříštěním společnosti, obnažováním starých křivd a nenávistí a vytvářením nových. Léta přicházejí z Polska zprávy o tvrdě rozdělené zemi, o nesmiřitelných blocích, o lidech, kteří se nemohou potkat v jedné místnosti a navzájem se obviňují z nejhorších zločinů –  a to doslova, jako je přesvědčení jisté části společnosti, že v pádu letadla u Smolenska mají prsty političtí protivníci.

Tato studená polská válka má obdobu v naší poťouchlé zaťatosti, v naší nevraživé a nedůtklivé rozhádanosti a malých svinských animozitách, ve kterých jsme si také zvykli žít. Každý trochu odlišný názor, každý postoj, každé odchýlení se od směru, se poměřuje nelítostným zrakem a posuzuje jako morální zrada a selhání. Šponování názorů a udržování rigidních postojů je pokládáno za osobní statečnost a přímost, radikalismus a přehánění za ctnost. Kolik vztahů, přátelství a přirozené vzájemnosti se již rozpadlo jen proto, že někdo nebyl v očích toho druhého dostatečně uvědomělý, pevný a fanatický. Jako bychom si svobodu museli dobrovolně zkalit a zmrzačit nevraživostí a nedůvěrou. Někdy má člověk pocit, že jsme z toho už tak unavení a vynervovaní, že čekáme na první ránu nožem, abychom se do sebe pustili. 

Kéž by ta skutečná rána nožem v Gdaňsku byla pro nás tady v tom koutu světa varováním. Že život je nesmírně křehký a stačí chvíle a je pryč. V Gdaňsku, kde se toho v dějinách stalo už tolik, že by si měly dát pokoj.