komentář

Oblíbená Zemanova blamáž

komentář
Oblíbená Zemanova blamáž

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Roky se táhnoucí Zemanova blamáž s neexistujícím Peroutkovým článkem nemá být zapomenuta. Je to jeho oblíbená a hýčkaná fixní idea, proto se k ní její původce po letech vrátil. Ano, článek Hitler je gentleman se nenašel, ale našly se mnohem horší texty, „proti nimž byl ten první docela nevinný“, řekl ten lišák mezi svými v Okříškách. V demagogii je prezident opravdu mistr. Žádný „první“ článek sice neexistoval, ale Peroutka může být rád, že Zeman vytáhl právě tenhle – neexistující. Ještě ho šetřil, kolaborant Peroutka může být rád.

Není jasné, proč to Zeman znovu vytáhl, ale jisté je, že Peroutku je třeba bránit. Už kvůli tomu, že stokrát opakovaná lež se může stát „pravdou“, jak říkal jistý doktor filozofie. Je nutné ho bránit ne kvůli nějakému kultu ochraňujícímu neposkvrnitelnou památku svatého Ferdinanda, jak to občas předhazují relativisté ve stylu „na každém šprochu...“, ale protože je správné bránit spravedlnost, ale také normální debatu. Pojmům a slovům je nutné uchovat jejich význam. V řádu řeči, kde lze obhájit výrok, že Peroutka byl „fascinován nacismem“ nebo byl antisemita, bude brzy možné tvrdit, že Karel Čapek byl bytostný xenofob, protože napsal Válku s mloky, a Masaryk vedle toho, že byl samozřejmě také antisemita (našly by se takové výroky), byl třeba i homofob se sklonem k fašistickému korporativismu. Nálepky rasisty, xenofoba, nyní nejčastěji islamofoba jsou už ostatně rozdávány na počkání a může se o ně přihlásit každý, kdo se jen mírně pokusí o věcech, které Evropa prožívá nyní, uvažovat trochu kriticky, především ale realisticky.

Zeman se bohužel má o co opřít. O podivný výrok soudce Tomáše Novosada z roku 2016, který vycházel ze čtení Peroutkových článků z let 1938–1939. Přesnější by bylo napsat: od září 1938 do srpna 1939, pak už psát nemohl, zatčen byl 5. září. Jsou to ty texty, které s úžasem a s pocitem, že odhalil senzaci, vytahoval Jiří Ovčáček v letech, když měl splnit nesplnitelný domácí úkol: nalézt článek, který neexistuje.
Ony „nalezené“ články z Přítomnosti a Lidových novin přitom nebyly obestřeny žádným tajemstvím (znal je přinejmenším čtenář Kosatíkovy biografie Pozdější život z roku 2000) a ani samotný Peroutka by je nejspíš netajil, neboť neměl proč. Hájit by se před sebou – ani dějinami – nemusel. Napsal je v situaci, kterou pociťoval jako tragickou – a jako na takovou na ni reagoval. Nedělal si iluze, věděl, že bude ještě hůř, ale nechtěl rezignovat. Reagoval, jak byl zvyklý. Věcně a realisticky, s ohledem na to, co se dá dělat a jak dále může národ existovat, popsal situaci, ohledával zbylý prostor a vytyčoval hranice: kam je možné jít a především kam není možné jít. Jako realista uznal, že věci jsou v tuto chvíli takové, jaké jsou, tedy hrozné – a on řešil, co s tím lze dělat, aby nebyly ještě horší. Nebylo to podřízení se „novým poměrům“, nebylo za tím kapitulantství (to by bylo jednodušší vůbec nepsat), nebyla v tom nabídka kolaborace (několikrát dal najevo, že Češi nejsou a nikdy nebudou Němci). A už vůbec v tom není ani stopa „fascinace nacismem“, o němž opravdu neměl nikdy Peroutka iluze – vždy byl jeho deklarovaným odpůrcem.

Závažnější je část Peroutkových textů, která nejspíš vedla k soudcově domněnce, že některé články obsahují antisemitské pasáže. Ale důležitější je, že obvinění z antisemitismu u Peroutky je rovněž nedorozumění či něco horšího. Je bezpočet důkazů v životě i díle, že Peroutka nikdy žádný antisemita nebyl. Rovněž Peroutkovy články – nejčastěji je zmiňován článek Češi, Němci a Židé z února 1939 – nelze označit za antisemitské jen proto, že se v nich mluví o Židech a o tom, jak nyní na Němci rozbouřenou vlnu antisemitismu reagovat v Čechách. Peroutka v onom článku konstatuje, že v takto vyhrocené a Čechy nezaviněné situaci budou Češi muset dát přednost Čechům – a k Čechům se hlásícím Židům. Na německé Židy už asi nebude místo. A pak v poměrně sofistikované filipice, kdy ví, že ji bude číst německé oko, se snaží řešit kvadraturu kruhu, že antisemitismus (v Německu v té době státní politika) je v Čechách zbytečným, nemá oporu v realitě, která je jiná, než byla a je v Říši.

Je to tedy článek, který akcentuje nacionalistické hledisko, z pohledu vysoké, abstraktní morálky je možná sporný. Ale není antisemitský! Antisemitismus je něco zcela jiného a nevzniká z vnucené a příšerné volby. Antisemitismus je nenávist k Židům a v různých podobách a v různých projevech usilování o jejich odstranění, vyhnání, likvidaci. A o tom nemůže být u Peroutky řeč! Člověk, který reaguje realisticky na situaci, již způsobil někdo jiný, a dává v oné bezvýchodné situaci přednost vlastním, je možná pragmatik, možná egoista, možná zoufalec. Ale obvinit ho z nenávisti (antisemitismu) může jen někdo, kdo ničemu nerozumí. Anebo Zeman.

 

28. června 2019