KOMENTÁŘ

Navalnyj a impotentní reakce Západu

KOMENTÁŘ
Navalnyj a impotentní reakce Západu

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Přední opoziční ruský lídr Alexej Navalnyj je v kómatu. Podle zatím známých informací náhle zkolaboval v letadle cestou z Tomsku do Moskvy. Jeho mluvčí Kira Jarmyšová oznámila, že byl otráven. Jed mu měl být přisypán do čaje na letišti, neboť to je jediné, co od rána Navalnyj pil. Podle informací, které zatím přicházejí pouze z okolí kolem Navalného, je u něj přítomno více policistů než doktorů. Jeho manželku Juliji k němu odmítli pustit.

Podezření samozřejmě okamžitě padlo na ruského prezidenta Vladimira Putina, jehož zavilým odpůrcem Navalnyj je. Pravda je, že o okolnostech Navalného hospitalizace nevíme téměř nic a vše jsou to jen dohady. Je však nesporné, že Putinovi odpůrci mají tendenci náhle umírat. Nejznámější jsou případy novinářky Anny Politkovské, která byla nalezena v roce 2006 zastřelená před výtahem ve svém domě, zpravodajského důstojníka Alexandra Litviněnka, jenž zemřel na otravu poloniem v Londýně, nebo opozičního politika Borise Němcova, zastřeleného uprostřed Moskvy. K tomu můžeme ještě přidat zpravodajce Sergeje Skripala, který ale pokus o vraždu přežil. Pouze v případech Litviněnka a Skripala se podařilo najít důkazy ukazující na zapojení Kremlu, nejspíše proto, že vyšetřování vedla britská policie.

Navalnému samozřejmě nelze přát nic jiného než brzké uzdravení, ale zároveň je potřeba konstatovat, že ať bude vyústění celé kauzy jakékoliv, na situaci v Rusku ani ve světě to nic nezmění. Pokud by Navalnyj nedejbože zemřel, a k tomu se nade vši pochybnost ukázalo, že rozkaz k vraždě dal osobně Putin, stane se z toho událost maximálně na pár dnů. Světoví politici Putina odsoudí, možná bude vyhoštěno několik diplomatů z Washingtonu a Londýna, pokud se budou ostatní západní státy cítit mimořádně odvážně, možná i z pár jiných měst. V médiích bude následovat několik cyklů spravedlivého rozhořčení, nejspíše bude připomenuta náchylnost Donalda Trumpa k Putinovi.

Po nějaké době to všechny přestane bavit a pozornost se začne soustřeďovat někam úplně jinam. Německo a Francie začnou vést přes hlavy svých středoevropských spojenců dialog s Ruskem a vše se vrátí do normálních kolejí.

Tento scénář je vidět již na událostech v Bělorusku. Přestože o tom, že Putin běloruského prezidenta Alexandra Lukašenka „podrží“, se zatím jenom spekuluje, EU vyklízí pole již předem. Unie sice odsoudila běloruské volby jako nelegitimní, ale nevyzvala k jejich opakování.

Německo a Francie dlouhodobě vedou proruskou politiku. Německo staví s Moskvou plynovod Nord Stream, který ohrožuje energetickou bezpečnost střední a východní Evropy. Macron se zase považuje za velkého státníka, kterému nevadí jednat s kýmkoliv. Ke konci minulého roku v rozhovoru pro magazín The Economist prohlásil, že je potřeba znovuotevřít dialog s Ruskem, a to i přes pochybnosti bývalých sovětských satelitů. V Libyi například společně s Putinem podporuje maršála Haftara, který vede válku proti vládě v Tripolisu.

Nakonec přes všechna svá proputinovská vyjádření vede nejvíce protiruskou politiku Donald Trump. Vystoupil ze smlouvy o regulaci raket krátkého a středního doletu INF, jelikož ji Rusko soustavně porušovalo, rozšířil protiruské sankce Baracka Obamy, v roce 2017 uzavřel ruské konzuláty v New Yorku, Washingtonu a San Francisku. V odpovědi na aféru Skripal USA vyhostily 60 diplomatů, více než Británie, na jejíž půdě se útok odehrál. Trump také schválil prodej raket Patriot a plynu Polsku, čímž pojistil jeho nezávislost, a prodej útočných zbraní na Ukrajinu a neváhal dvakrát bombardovat Putinova spojence Asada.

V případě Běloruska USA zatím váhají, ale v jejich případě je to alespoň součástí nějaké větší strategie. V posledních pár letech si Spojené státy Lukašenka předcházely, dávaly mu najevo, že ve světové politice existuje alternativa k Putinovi, a tím se ho snažily přetáhnout na svou stranu. Zdálo se, že to skutečně funguje, bělorusko-ruské vztahy byly v poslední době děsivé. Lukašenko odolával Putinovu nápadu spojit země do jakéhosi soustátí. Běloruská revoluce do těchto plánů hodila vidle. Lukašenko se z nouze obrátil na Putina.

Za studené války Západ měl proti Sovětskému svazu alespoň nějakou strategii, soustavně ho pomocí politických, ekonomických, zpravodajských a propagandistických akcí podrýval. Proti Putinovu Rusku (a ještě vážněji proti komunistické Číně) Západ žádnou takovou strategii nemá. Jednotlivé země sledují pouze své krátkodobé zájmy. Dokud ji nevytvoří, budou v Rusku političtí oponenti tráveni.