Proč se kartel jménem OPEC pomalu, ale jistě přežil

Páni ropných kohoutků

Proč se kartel jménem OPEC pomalu, ale jistě přežil
Páni ropných kohoutků

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Jako mnoho jiných organizací vznikl i spolek zemí vyvážejících ropu vlastně jako ochrana proti mocnějším hráčům. Brzy se však začal chovat jako oni.

Ještě ve dvacátých a třicátých letech minulého století jezdil normální Evropan do práce tramvají a osobní auto bylo privilegiem zámožnějších vrstev. Zboží rozvážela po kontinentu hlavně železnice, kde dominovaly parní lokomotivy, poháněné spalováním uhlí. A uhlí se těžilo „doma“, v Porýní, v severní Anglii, ve Walesu, na Ostravsku. Tekutá a mazlavá ropa na svoji dobu teprve čekala. Nebýt druhé světové války, možná by celý proces přechodu ke spalovacím motorům trval ještě celá desetiletí. Jenže válka přišla a s ní se ukázalo, že přístup k zásobám ropy je v mezinárodních konfliktech otázkou života a smrti. Nedostatečně mechanizované armády – jugoslávská, polská – se nedokázaly proti náporu německých tankových divizí udržet příliš dlouho a jejich stateční muži museli přejít k partyzánskému způsobu boje. Nešlo jen o tanky, ale i o logistiku, kterou ještě za první světové války běžně zajišťovaly koňské a volské potahy. Kdo ale v meziválečném období nepřešel na nákladní auta, byl v nevýhodě. Na nebi vypukl boj mezi spitfiry, hurricany a messerschmitty, které polykaly hektolitry kerosinu vyráběného právě z ropy. „Černé zlato“ se začátkem 40. let stalo strategickou surovinou číslo jedna.

Spojenci měli proti Ose v zásobování ropnými produkty zásadní výhodu. Němci měli pod kontrolou jenom oblast rumunské Ploješti, kdežto Sovětský svaz měl dost zdrojů na svém vlastním území a Anglosasové se zase mohli opírat o rozsáhlá ropná pole na Blízkém a Středním východě. Ovšem už tady nastupovaly „drobné potíže“, ze kterých se časem měly stát potíže velké.

Irák a Kuvajt byly tou dobou plně v rukou Britů, ale nedaleký Írán byl víceméně nezávislou zemí, kde navíc existovaly určité sympatie vůči Německu. Roku 1936 se země po třech tisících let přejmenovala z „Persie“ na „Írán“, což neznamená nic jiného než „země Árjů“. Patrně proto, aby se trochu vlichotila Němcům, kteří byli árijskou myšlenkou posedlí. Velké mocnosti se nakonec rozhodly nic neriskovat a v roce 1941 Írán vojensky obsadily. Tamní zásoby ropy tak byly zachráněny před Německem, ale v íránské populaci vzbudila invaze Sovětů a Anglosasů pohoršení a vlnu nacionalismu, která od té doby nikdy úplně neopadla.

I po skončení války prováděly velké ropné společnosti v těžebních oblastech politiku, jejíž následky se nám občas vymstí ještě teď. Sesazení íránského premiéra Mosaddeka v roce 1953, které provedla CIA, bylo motivováno snahou Britů a Američanů dostat zpátky pod kontrolu vyvlastněnou ropnou koncesi. K celé krizi nemuselo vůbec dojít, kdyby se Britové byli bývali ochotni dělit s Íránci o zisk z prodeje aspoň trochu férověji; podle nevýhodných smluv připadalo na Írán jen dvacet procent veškerého zisku, což hrdý národ těžce nesl. Mosaddek byl Američany úspěšně shozen z křesla premiéra a dožil v ústraní, ale resentimenty, které jeho svržení vzbudilo, žijí dodnes. I současný režim ajatolláhů se je snaží kultivovat, protože při jeho rituálním boji vůči „Velkému Satanovi“ jsou užitečné. A to i přesto, že sekulárně orientovaného Mosaddeka by dnešní islámská republika k moci také nepustila a možná by jej i zavřela do vězení.

Kromě spektakulárních převratů sehrála ve vzniku budoucího ropného kartelu roli i méně nápadná, ale snad ještě důležitější tvorba cen ropy. Ta byla ještě v 50. letech hlavně parketou velkých nadnárodních koncernů a producentské země do ní nemohly moc „kecat“. Organizace zemí vyvážejících ropu (Organization of the Petroleum Exporting Countries, OPEC), založená roku 1960, měla tedy svým členům poskytnout vzájemnou oporu proti moci ropných společností. Společný postup jim měl zajistit větší váhu při vyjednávání.

Od samotného počátku se v OPEC skrývaly vnitřní dělicí linie. Jedna z velmi důležitých členských zemí, Venezuela, ležela na opačné polokouli a ve zcela jiné kulturní oblasti než islámské státy Perského zálivu. Sovětský svaz, důležitý nezápadní producent ropy, se členem nikdy nestal; neučinilo tak ani nástupnické Rusko, i když svůj postup s OPEC občas koordinuje. Šíitský Írán a sunnitské státy jako Saúdská Arábie a Kuvajt se nemají moc rády ani nábožensky, ani politicky, což jednotnému postupu zrovna nenahrává. Nějakou dobu ovšem kartel i přesto docela dobře fungoval.

Krátký triumf embarga

Dokonce i úspěchy akcí těžařského kartelu v sobě skrývají semínka zkázy. Dobrým příkladem je ropný šok na začátku 70. let.

Organizace arabských vývozců ropy, spolek značně se překrývající s blízkovýchodní částí OPEC, vyhlásila v roce 1973 tvrdé embargo vůči všem zemím, které v právě zuřící jomkipurské válce podpořily Stát Izrael. Terčem ropného embarga se staly i velké státy jako USA, Velká Británie a Japonsko, kde se cena benzinu během krátké chvíle zčtyřnásobila.

V ekonomickém životě postižených zemí zavládl na nějakou chvíli chaos a stagnace. V USA zavedli na benzin dokonce lístkový systém, u čerpacích stanic se vytvořily zcela nekapitalistické fronty. Narušení života střední třídy bylo hlavně v Americe značné, protože mezitím už si celá střední třída zvykla dojíždět do práce a do školy autem. Mnoho rodin se přestěhovalo z kompaktních center měst do domkových čtvrtí na předměstí, příliš daleko, než aby se odtamtud dalo docházet pěšky. Moc Arabů a OPEC nad životy západních občanů byla očividná.

Zároveň ovšem ropné embargo vyvolalo v postižených státech evoluční tlak. Tématem dne se staly úspory a reformy. Francie se rozhodla zajistit si energetickou nezávislost intenzivní stavbou jaderných elektráren, Britové začali víc rozvíjet vlastní těžbu fosilních paliv v Severním moři. Inženýři celého světa soustředili svoji pozornost na to, jak by spalovací motory mohly fungovat efektivněji a s menším množstvím paliva. Legendárně „žravé“ modely 60. let byly vystřídány generací daleko šetrnějších vozidel.

K úspoře paliva nutilo výrobce nejenom ropné embargo, ale i rozvíjející se ekologické hnutí, které požadovalo redukci emisí unikajících z všudypřítomných výfuků. Elektřinou poháněné tramvaje, vlaky
a metro prožily renesanci. Svět zaplatil za arabské ropné embargo vysokou cenu, ale v reakci na ně se zároveň stal na „černém zlatě“ méně závislým.

Saúdi proti frakovačům

Spojené státy americké byly jednou z prvních zemí, které vůbec začaly ropu těžit. Počáteční bohatství Rockefellerů a dalších magnátů vytrysklo ze země v Texasu, Oklahomě a Kalifornii, ne v písčitých pouštích Blízkého východu. Jak ale žízeň Ameriky po benzinu rostla, přestaly domácí zdroje pokrývat potřebu. Po několik desítek let byly USA významným dovozcem ropy a ropných produktů. Pak přišlo na scénu frakování, při kterém se ropa získává z hornin rozbitých vysokým tlakem. Samotný princip frakování byl znám už dávno, ale v posledním desetiletí se stalo ekonomicky životaschopným. Na severoamerickém kontinentu je spousta vhodných ložisek a těžba ropy v nich začala stoupat. Tržní dominance OPEC byla najednou ohrožena z nečekaného směru, od dřívějšího hlavního konzumenta. Koncem roku 2014 vyhlásili Saúdi americkému frakování neoficiální válku. Prudkým zvýšením produkce snížili cenu ropy na světových trzích na úroveň, která přinášela frakovacím podnikům ztráty. Jelikož američtí podnikatelé si vesměs na těžbu vzali úvěry, nízké ceny se obrátily proti nim a hrozily je hromadně zahnat do bankrotu. Přesně s tím princové v Rijádu počítali.

Na vrcholu obchodní války byl celý svět zavalen levnou ropou, kterou už pomalu nebylo kde skladovat. Všechny nádrže byly plné a ropa se dokonce skladovala i na starých tankerech zakotvených na dohled od pobřeží. Přesto Saúdi svoji válku nevyhráli. Opět se jednou ukázalo, že jejich taktika způsobila evoluční tlak. Američtí podnikatelé se přizpůsobili, ořezali svoje náklady, jejich inženýři přišli s levnějšími technologiemi a frakovací odvětví přežilo, štíhlejší a daleko konkurenceschopnější než předtím.

Výsledek se dá přirovnat k situaci, kdy pacient nedobere antibiotika a vypěstuje si v těle odolný bakteriální superkmen, kterého už se nezbaví. Ani Saúdská Arábie a její sousedé totiž nemohou vést cenovou válku donekonečna. Jejich obyvatelstvo je daleko početnější než v 70. letech a zvyklo si na bezpracný luxus placený z ropných zisků; na zhoršení životní úrovně, kterou považuje za svoje nezadatelné právo, by mohlo zareagovat všelijak, snad i svržením vlastních vlád. Příliš velké výpadky v rozpočtech jsou tedy nežádoucí, ne-li přímo nebezpečné.

Kartel jménem OPEC se pomalu, ale jistě přežil. Ačkoli má stále ještě pod kontrolou většinu potvrzených světových zásob ropy, skutečný tržní podíl OPEC činí méně než padesát procent. Největším světovým producentem ropy jsou dnes USA, za posledních deset let se americká produkce ztrojnásobila. Zato těžba ve Venezuele, vystavené jak americkým sankcím, tak pozvolnému chátrání průmyslové infrastruktury, se propadla na historicky nízkou úroveň a předehnaly ji i státy jako Brazílie a Kanada, které členy kartelu nejsou. Vztahy mezi Saúdskou Arábií a Íránem, dvěma významnými členy OPEC, jsou studené a obě země si rády spíš dělají naschvály, než aby v nouzi táhly za jeden provaz. A rusko-saúdská spolupráce připomíná úsloví o tom, že s takovými přáteli už člověk žádné nepřátele nepotřebuje.

Současná cenová válka, kterou Saúdi vyhlásili Rusku za to, že odmítlo jejich návrh na snížení těžby, nemohla přijít v horší okamžik. Spotřeba ropy padá, protože šíření epidemie koronaviru začalo brzdit důležité ekonomiky. Lidé zavření v karanténě nejezdí autem a pohyb zboží se také zpomalil. Všichni důležití hráči na ropném trhu teď budou trpět a ještě není ani úplně jasné, jak dlouho a v jakém rozsahu. Stará moc OPEC, kterého se báli i američtí prezidenti, se už ale nevrátí. Pominula stejně jako zlaté časy evropských a amerických uhlobaronů.

23. března 2020