KOMENTÁŘ DANIELA KAISERA

Revolucionáři vhodní a nevhodní

KOMENTÁŘ DANIELA KAISERA
Revolucionáři vhodní a nevhodní

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Vládní kampaň HateFree Culture, která je přes všechny politické změny posledních let kupodivu dál součástí Agentury pro sociální začleňování, se v těchto pohnutých listopadových dnech připojila ke všem těm, kdo mají potřebu zaujmout stanovisko k 30. výročí Listopadu. Představitelé kampaně s pomocí několika známých tváří, jako je Martha Issová, upozorňují, co že se v posledních letech nestalo: státní symboly, „zejména pak barvy české vlajky, tedy trikolora“, jsou zneužívány některými zájmovými skupinami „k vyčleňování některých skupin obyvatel“. A protože trikolora byla symbolem listopadu 1989, nastal asi čas reklamovat ji zpátky pro skutečné dědice Listopadu.

Nejde mi teď o kritiku toho, že státní agentura, pro niž má platit striktní politická neutralita, tu dělá kampaň proti opoziční straně. Jde o to, jakým způsobem se, ano, právě v posledních letech, ve veřejném prostoru celebruje jediný státní svátek, který odkazuje k historii a je skutečně lidový.

Trikolóra Václava Klause ml. může být vyhraněný podnik a někomu by se mohlo zdát, že tady se pouze ukrajují okraje. Ve skutečnosti je to jen nejkřiklavější část jevu, jemuž můžeme říkat uzurpace Listopadu. Uzurpace je to trochu politická, trochu osobní, lépe řečeno partičková, kmenová.

Tu politickou poznáme podle toho, že v ní nechybí, řekněme, tři z těchto čtyř akcentů: proti sabotérům jakýchsi evropských hodnot, proti Rusku, proti populismu, proti dezinformačním kampaním. Jakousi souvislost se skutečnými požadavky hnutí z konce roku 1989 bychom našli jen u obezřetnosti vůči Rusku (ačkoliv antisovětismus se projevoval nejprve spíš kradmo a zdráhavě), u všeho ostatního by šlo vést zajímavou diskusi, jestli náhodou listopad ’89 nechtěl opak dnešních frází.

Populismus dnes znamená obavu z politické rebelie tzv. prostého lidu, který by samozřejmě byl schopen přečíslit ty znepokojené zprostředkovatele evropských a liberálně demokratických hodnot, brzy poté, co se na jejich zprostředkovávání vykašle. Ale v listopadu ’89 šlo o prostou demokracii, kde jeden volič nebyl lepší ani horší než druhý.

Stejně tak téma dezinformačních webů, fake news – ty přece najdeme jak na obskurních webech (tam je víc přímých lží), tak ve velkých, zaběhaných médiích. Není snad nic, co by šlo víc proti duchu Listopadu, než selektovat média na hodná a zlá.

Tedy vlastně je: Evropa. Jistěže jedno ze stěžejních hesel Občanského fóra znělo „Zpátky do Evropy“. Jenže to nebyla dnešní Evropská unie, ale pořád ještě Evropské hospodářské společenství. O tom, že se budeme třást, abychom si v nové metropoli dokázali prosadit typ elektráren, z nichž budeme vyrábět proud, o auta, které má tuzemský řidič v oblibě, že budeme muset do benzinu přimíchávat biosajrajt a podobně, to všechno nařízením „Evropy“, se tehdy nikomu ani nezdálo. Vedle prosté svobody byla druhou dimenzí listopadu 1989 suverenita státu. Suverenita, již bylo třeba získat zpátky od Sovětů a která i přes pokusy Jany Bobošíkové a podobných si toto slovo přisvojit neztrácí nic na své hodnotě. Ale z průvodních textů mezi písničkami na Festivalu svobody, a už ze samotného výběru hostů, byste měli dojem, že v listopadu ’89 šlo o boj proti suverenitě, za výběr informací pro plebs a proti volbám, když zrovna nedopadají podle našeho přání.

Čímž se dostáváme k druhé, personální rovině. Už od 28. října se historicky vzpomíná, na centrálních oslavách jsou to vesměs pořád ta samá jména: Tomáš Halík, Šimon Pánek, Petr Pithart, Michael Žantovský, Daniel Kroupa, gen. Petr Pavel, Tomáš Halík... Pardon, to už přepisuji seznam z další akce. Nic proti těm lidem jednotlivě, jsou to většinou osobnosti a na konci 80. let až na jednoho patřili mezi aktéry na té správné straně, ale dohromady tvoří přeci jen nesnesitelně zúženou výseč skutečného Listopadu. Skoro kompletně tu chybějí lidé, kteří během těch třiceti následujících let využili svobody k tomu, aby se ocitli „napravo“ od hlavního, jaksi veřejnoprávního proudu, anebo se nezařadili zpátky: Saša Vondra, Marek Benda (a jeho matka Kamila, vdova po jednom z klíčových disidentů), František Stárek, Stanislav Devátý, Jana Petrová (dnes Marcová) a další. Proč je mladší Klaus, který pochodoval na Národní třídě mezi demonstranty, fuj, zatímco Petr Pavel, který podle svého vyjádření pro Deník N byl téhož dne v centru Prahy coby „špión“, osoba hodná potlesku? Může tehdejší tajnou katolickou církev reprezentovat výlučně Tomáš Halík, nebo třeba i konzervativnější lidé typu Petra Piťhy a Dominika Duky?

Kdy se mezi aktéry opozice z roku 1989 začalo takto bezhlučně kádrovat, těžko určíme. Ale je to zcela nepochybná realita. Je to už pár let, co skončilo století ideologií, a nic naštěstí už není tak vyhraněné, proto i veškerá srovnání s tou horší částí 20. století může napadnout hnidopich – a bude mít jakoby pravdu. Nicméně zpětně rozdělovat odboj na ten ideově vhodnější a ten zdánlivě zpátečnický, který radšiodignorujeme... – to se přece dělalo za komunistů s odbojem protinacistickým. Určité vzorce lidského chování se opakují bez ohledu na režim. Nenese to už s sebou žádné nebezpečí, je to jen nekonečně trapné.

16. listopadu 2019