Pablo Picasso se v lednu 1927 zamiloval do sedmnáctileté blondýnky Marie-Thérèse Walterové, kterou potkal před Galerie Lafayette na Haussmannově bulváru a byl okamžitě okouzlen jejím krásným řeckým profilem. Ten se potom bude objevovat dalších devět let na jeho ženských portrétech, dokud se v roce 1936 neobjeví další objekt a oběť, fotografka Dora Maarová. 

Picassovi bylo v době seznámení s Marie-Thérèse 48 let, jeho postavení proroka moderního umění bylo již pevné, jeho manželství s Olgou Chochlovou chladné. U Picassa sice nikdy nelze mluvit o krizi, ale nový vztah ho vždy – podobně to měl třeba Hemingway – naplnil novou krví a inspirací, i když hlavním a zásadní zdrojem byl vždy sobě on sám, on král, el rey. 

Výstava Vášeň a vina v pražském Museu Kampa představuje zajímavou a docela důležitou epizodu v Picassově životě, ve kterém osobní a umělecké vždy splývalo a jedno nelze oddělit od druhého. Vystavuje se tu sto grafik La Suite Vollard ze sbírek madridského Muzea královny Sofie, cyklu, který na začátku 30. let Picasso vytvořil pro účely svého starého přítele a galeristy Ambroise Vollarda (1866–1939): třemi portréty z roku 1937 tohoto „galeristy moderny“ cyklus končí, i když do něj vlastně zcela nepatří. Podobně jako čtyři lepty s rembrandtovským motivem, na kterých je patrné, jak měl Picasso Rembrandta rád a jak se v něm viděl. 

Jádro cyklu vznikalo od března do října 1934, tedy v době dosti přízračné, což se nějakým způsobem objevovalo i v Picassově tematice, i když, jako u Picassa vždy, jen nepřímo a přeměněno v symbol. Pevné a lehké linie čar tvoří desítky variací scén, které se odehrávají v mytickém čase, nejspíš v antice, přesněji na Krétě, v době, kdy v paláci v Knóssu chovali v labyrintu Minotaura. Představujeme si, že součástí paláce je ateliér stárnoucího sochaře, který je obklopen svými výtvory; tam ho chodí navštěvovat jeho milenka a modelka s tváří jeho soch, Marie-Thérèse. Oba nazí, polehávají či posedávají před otevřeným oknem s výhledem do bukolické krajiny, někdy s číší vína, asi po milování, ustrnulí v jakési mytologické vznešenosti, k níž patří jednoduchost a klid. Tím sochařem je samozřejmě Picasso, který ovšem nikdy nenosil plnovous a neměl kudrnaté kadeře, to i ono jsou atributy božského Dia, možná sochaře Feidia, možná také umělcova otce. Byl ale tvůrcem, demiurgem, který, jak sám říkal, nehledal, ale hned nacházel. Opustil v té době malbu, neboť se domníval, že už v ní všeho dosáhl, už dávno není kubistou ani surrealistou, ale je hlavně a jedině sám sebou, syntézou dějin umění, které znovu vrátil na začátek, k jednoduchosti, formě a mýtu.

Věnoval se v té době hlavně sochařství, pro něž si zřídil ateliér na malém zámečku Boisgeloup v Normandii. Jezdil tam s Marie-Thérèse, Olgu, se kterou nebyl schopen se rozvést (musel by jí nechat půlku majetku), nechával v Paříži. Tady vznikly známé velké plastiky ženských hlav s výrazným, jaksi chobotovitým profilem: zdeformované portréty oddané Marie-Thérèse, která se na ně dívá se zasněným a nepřítomným výrazem. Jakýsi věčný smutek a melancholie jsou přítomny ve všech těch archetypálních výjevech, v nichž Picasso dosáhl dokonalé jednoduchosti.

Ovšem vstupuje tam ještě třetí element, třetí postava, Minotaurus, mytická obluda, která Picassa přitahovala jako Španěla, Andalusana, a samozřejmě jako omnipotentního muže, který ovšem přece jen cítí, že jeho síly možná nejsou bez konce. Býci, podobně jako kentauři, představují jediný mytologický symbol, k němuž se tak příkladně nenáboženský a „světský“ umělec vracel celý život. V této bájné zvěři, kombinující duši muže a sílu býka či koně, nalezl znak sebe sama. Kromě živočišné výbojnosti, s níž se zmocňují ženských těl a dobývají je, je v nich přítomna také něha a vděk silnějšího tvora, který svou moc ztrácí a zase ji nalézá v dotyku s jejich ženskou poddajností. Tato ambivalence je jedním ze zdrojů napětí a dynamiky, z nichž pocházelo Picassovo dílo, které je převratné a přitom věčné, protože čerpá z elementárních zdrojů. 

Pablo Picasso: Vášeň a vina – La Suite Vollard. 15. 9. – 15. 1. 2019. Praha, Museum Kampa / SpainArt.