Trump versus progresivisté neuznávající hranice

Co je za fotografiemi dětí v klecích

Trump versus progresivisté neuznávající hranice
Co je za fotografiemi dětí v klecích

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

V posledním týdnu vybuchla v USA imigrační krize, jež ve skutečnosti trvá dlouho a teď pouze vyvrcholila mediálně. Začalo to obrázky dětí spících na podlaze, či dokonce v klecích jakožto obžalobou Trumpovy politiky. Pokračovalo zpětným úderem, když vyšlo najevo, že některé ty obrázky nejsou současné, ale pocházejí z let, kdy byl u moci prezident Barack Obama. Politicky vyvrcholila tím, že Trump zrušil svůj exekutivní příkaz nařizující „nulovou toleranci“ pro lidi zadržené při překročení hranice. Politicko-mediálně-společensky pokračovala spanilými jízdami politiků a celebrit včetně třeba starosty New Yorku k záchytným centrům na jihu USA. Prozatímního vrcholu dosáhla ve výzvě demokratické kongresmanky Maxine Watersové, aby lidi vytvářeli nepřátelské srocení davu kolem činitelů Trumpovy administrativy, které uvidí kdekoli na veřejnosti.

Fotografie z dětských zařízení, jakož i další snímek na obálce časopisu Time, jenž měl ukazovat, ale neukazoval holčičku odebíranou rodičům, napovídají, že celý problém je složitější. Když se do něj ponoříte, zjistíte, že ani Donald Trump by nedokázal dnešní chaos zorganizovat, nebýt dlouhého řetězce defektivní americké imigrační politiky. Dnešní krize by například neexistovala, nebýt rozhodnutí Nejvyššího soudu v kauze Flores v roce 1997. Trump by se dost možná neodvážil ke svým divočejším krokům a záměrům, nebýt předchozí tradice exekutivních kroků, zejména Obamova rozhodnutí DACA, jímž nezákonně legalizoval novou skupinu imigrantů.

Reakci řady republikánů a pravicových voličů ovšem nepochopíte, když neznáte jeden pojem, který s imigrací nesouvisí: JournoList.

Byl to listserv (e-mailová komunita), který založil v minulé dekádě Ezra Klein, aktivista z levicového think-tanku a později zakladatel mediálního webu Vox.com. Byl privátní, jen na pozvání, a měl asi 400 členů – liberálních aktivistů, expertů z think-tanků, akademiků a taky novinářů – včetně těch, kteří na veřejnosti vystupovali jako neutrální reportéři či komentátoři pro publikace jako New Yorker, Bloomberg nebo Economist. V roce 2010 z něj nějaké e-maily unikly a nebylo to hezké. Vyplývalo z nich, že novináři s aktivisty si vyměňují nápady a koordinují kroky za účelem poškození republikánů a pomoci demokratům. Nápady typu: označit každého, kdo kritizuje Baracka Obamu za to, že chodil do kostela extremistického pastora Wrighta, za rasistu. Anebo: jak co nejefektivněji diskreditovat Sarah Palinovou, kterou právě John McCain vybral za viceprezidentskou kandidátku. „Výborně! Když dost lidí – lidi z tohoto listservu? – napíše, že její volba je sexistická, budou to televize opakovat několik dnů. A neguje to to jediné plus, které Palinová na kandidátku přináší.“ To napsal údajně objektivní reportér. A veřejnost si mohla toto nejen číst, ale i přesvědčovat se z mediálních výstupů o tom, že jak se účastníci dohodli, tak často ve své novinářské práci udělali.

Byl by to kolosální skandál, který by veškerá zúčastněná média naprosto zdiskreditoval – kdyby tím, kdo o tom rozhodoval, nebyla ta média sama. Takže se nestalo nic. Jeden novinář musel dočasně odejít z Washington Post. Novináři ve světě, kteří agendu zpravodajství o USA přebírají z mainstreamových amerických médií, kauzu JournoList nikdy nevzali na vědomí. Ne tak část pravicových Američanů. Takže když se k podpoře Trumpa (jež dnes mezi deklarovanými republikány dosahuje 90 procent) přidá informace typu, že média se snaží přišít něco Trumpovi pomocí fotografie z roku 2014, tito lidé se takříkajíc zabejčí. Novináři v televizi a v sociálních médiích je v tom jen utvrzují tím, jak se snaží zneužití fotografií zamluvit či omluvit. Titíž novináři se pak snaží přiřadit k tématu Trumpovy krutosti zprávu o žalobě na zneužívání dětí v záchytném zařízení ve Virginii, a přitom obejít, že žalované týrání se mělo odehrávat od roku 2015 do roku 2016. Trumpovým fanouškům to pomáhá přenést se přes bezpochyby krutý osud, jemuž jsou zadržované děti díky rozhodnutím svých rodičů, amerického imigračního patu a Trumpovy administrativy vystaveny.

Donald Trump nařídil vůči nelegálním migrantům nulovou toleranci. - Foto: Reuters

Technické příčiny současných komplikací na hranici jsou tyto: povaha imigrace se mění, Trump se sice ve volební kampani zaměřil na Mexičany („znásilňovači a vrazi“), ale v posledních letech začalo mezi ilegály přibývat cestujících z menších latinskoamerických zemí. V Guatemale, Salvadoru či Hondurasu se nepopiratelně zhoršily podmínky k životu – kriminalita tam patří k nejvyšším na světě. Azylové právo sice bylo původně konstruováno jako ochrana před politickou perzekucí, ale někteří američtí soudci začali v posledních letech akceptovat jako důvod pro udělení azylu i neutěšené bezpečnostní nebo třeba i rodinné poměry. A přicházejí celé rodiny. Hranici překračují taky starší děti samy. Některé možná patří ke zločineckým gangům, jiné ne. Pravidla pro zadržování dětí Trump nevymyslel. Děti jsou odebrány rodičům v případě, že ve skutečnosti zřejmě nejsou jejich dětmi, že dítěti hrozí od rodiče nebezpečí, anebo když je proti rodiči zahájeno trestní řízení.

Ilegální překročení hranice je samozřejmě trestný čin. Obamova administrativa to řešila tím, že prostě přimhouřila oko. Přijít s dítětem byl způsob, jak se dostat do USA. Probíhalo to tak, že zadržené rodiny slíbily, že se dostaví k soudu, byly vpuštěny do USA, načež je už nikdy žádný soudce neviděl.

Trumpova změna byla v tom, že se mají přestat mhouřit oči – to je ona nulová tolerance, kterou nařídil letos v dubnu. Protože americká imigrační služba nesmí zadržovat děti, ty musejí být odděleny od rodičů. To se někdy zvládne rychle, rodina je odsouzena a deportována během jediného dne. Ale někdy ne. Zejména ne tehdy, když rodiče požádají o azyl. Díky zmíněnému rozhodnutí Flores nesmějí být děti zadržovány v pohraničním zařízení déle než dvacet dnů. Takže pak nastupuje otázka, co s nimi. Bývají umísťovány do zařízení podobnějších dětským domovům či svěřovány do péče příbuzných v USA. Dnes je v USA zadržováno přibližně dvanáct tisíc dětí-migrantů, z toho asi tři tisíce odebraných rodičům.

Nejsou to problémy, které bychom si u nás neuměli představit. Co s migrantskou rodinou, která používá dítě k žebrání? Co když odděluje děti od rodičů země, jež si o sobě myslí, že je humanitární supervelmoc, jako Norsko? Ale v USA je rozměr nepoměrně větší, loni tam bylo podáno nejvíce žádostí o azyl na světě. A jejich imigrační politika je výsledkem čím dál tím větší polarizace mezi názory elit a aktivistů na obou stranách. Na jedné straně Trump a jeho fanoušci, pro které je imigrant cosi nečistého. Na druhé straně progresivisté, kteří fakticky neuznávají státní hranice ani občanství.

Podle čerstvého průzkumu pro televizi CBS na téma „co s rodinami ilegálně vstupujícími do USA“ má zadržování dětí, ať už odděleně, nebo pohromadě s rodiči, nejnižší podporu (dohromady 15 procent). Ale nejvyšší podporu – 48 procent – má odeslání celé rodiny zpět tam, odkud přišla. Politická mašinerie tento výsledek Američanům není schopna zajistit.

1. července 2018