Německo prvního září v předinfarktovém stavu čekalo, jak odvolí dvě východní země – Sasko a Braniborsko. Řeklo by se, že o moc nejde, vždyť jsou to jen dvoje z šestnácti zemských voleb. Tentokrát však v Sasku průzkumy nějakou dobu naznačovaly, že může vyhrát pravicová Alternativa pro Německo (AfD). A to by symbolicky bylo významné, AfD totiž zatím ještě v žádných volbách první nebyla. Nakonec bylo sice volební drama pořád dost velké – v obou spolkových zemích je AfD druhá nejsilnější, v Sasku svoje zastoupení ztrojnásobila a s 27,5 procenta jsou to pro ni vůbec nejúspěšnější volby v její krátké historii. V obou případech byla jen těsně poražena jednou z obou kdysi masových stran, což je v Sasku Křesťanskodemokratická unie a v Braniborsku sociální demokracie.

Obě dosavadní státostrany (což není urážka, především CDU v Sasku vévodí od roku 1990 bez přerušení) vynakládaly, respektive vynakládají nesmírné úsilí, aby se touto ostrou pravicí nemusely zaobírat.

Už před dvěma měsíci saská volební komisařka rozhodla, že z volební listiny pravicových „extremistů“ vyškrtne všechny kandidáty od 18. místa níž. To byl pro stranu, která si tou dobou mohla dělat naděje na 35 a více mandátů, samozřejmě šok. Formálně se tento krok obhájit dal. AfD na svém nominačním sjezdu nestihla obsadit celou kandidátku během soboty, o místech 19 až 61 se hlasovalo v neděli. Paní komisařka si položila závažnou otázku, jestli to náhodou nebyly dva různé sjezdy. A protože v sobotu a v neděli sjezdu předsedal pokaždé jiný člověk, mohla komisařka, shodou okolností členka státostrany CDU, konstatovat formální porušení zákona. Alternativci si to nechtěli nechat líbit, dosti oprávněně mluvili o skandálu a podali dovolání. Soud jim vyšel vstříc aspoň na půl cesty a na kandidátce nechal 30 jmen. Nakonec má AfD poslanců 38, díky kombinovanému a docela složitému přepočtu, kdy část poslanců získává přímé mandáty v obvodech a část postupuje z oné proškrtané listiny. Těch se do parlamentu dostalo 23. Uměle stanovený strop tedy nebyl dosažen, že ale politický establishment má takové pojistky zapotřebí, je zarážející. Tohle není zpráva o volbách v Moskvě, ale v Drážďanech, které jsou 40 kilometrů od českých hranic.

Strategické uvažování, s kým po volbách, má stejný leitmotiv jako předvolební trik: jak to zařídit, aby AfD zůstala v izolaci? V Braniborsku je východisko ještě docela přirozené: povládne rudorudozelená, tedy sociální demokracie, postkomunistická Levice a s nimi Zelení. I tak je pozoruhodné, že šéf místní CDU před volbami nevylučoval spolupráci nejen se Zelenými, ale ani s postkomunisty. Koalice s Honeckerovými dědici byla donedávna pro konzervativce v Německu naprosté tabu, které mohlo být porušeno teprve v době, jejímž příkazem je izolovat AfD.

V Sasku patrně konzervativci a sociální demokraté své dosavadní spojenectví rozšíří o Zelené, kteří sice příliš nezabodovali, ale svých pár hlasů nutných pro většinu dají. Saská CDU je sebevědomější a postkomunisté pro ni tabu zatím jsou. Přesto – Sasko je jedna z mála částí Německa, kde jsou konzervativní voliči pořád ještě ve strukturální většině. A když i v takové spolkové zemi se utváření koalic musí podřídit heslu: Všichni proti AfD, zdá se, že černozelené koalice, které ve skutečnosti budou spíš zelenočerné, jsou příštím osudem Německa.

Odpor vůči AfD je zčásti skutečně dán antifašismem. Předseda braniborské AfD Andreas Kolbitz se počítá k národoveckému křídlu strany a v jeho dávné minulosti lze vystopovat styky – neví se jen, do jaké míry nahodilé – s neonacistickou scénou. Není dobře, aby zrovna tento typ lidí svým úspěchem ve volbách uvnitř AfD posiloval. Nicméně odpor německého establishmentu proti AfD by byl stejně nesmiřitelný, i kdyby celá sestávala z toho, čemu se dnes říká měšťanské křídlo. (Odhaduje se, že to má zhruba dvoutřetinovou většinu.) Alternativa je totiž alternativou proti všemu, na čem dnes v Německu panuje konsenzus a v čem my zahraniční kritici vidíme velké německé chyby s potenciálem štěpit Evropu: migrační politika, euro, zběsilost klimatické politiky, teprve se chystající rozkvést.

Ta ohrožuje elementární soudržnost mezi jádrem starých Evropských společenství a mezi skeptičtějšími okraji, mezi něž patří Visegrádská skupina, tedy i my. Dlouholetý britský diplomat a velvyslanec v Německu Paul Lever vydal nedávno knihu Berlin Rules. Ano, Berlín vládne v EU podobně, jako vládnou Spojené státy v NATO. Podobně jako se v Alianci nic neprosadí proti Američanům, a to nikoli na základě nějakých aritmetických většin, ale proto, že by to bylo proti duchu Aliance, v EU se nic důležitého neprosadí proti Němcům, a to snad i kdyby to aritmeticky vycházelo.

Proto je pro nás tak důležitý vývoj v Německu. A ten vývoj zatím kopíruje, co jsme nedávno mohli sledovat při eurovolbách: vzestup protiestablishmentové pravice je sice patrný, ale silný zatím jen na to, aby ostatní přiměl pospojovat se odprava dozelena, přičemž Zelení definují směr pochodu a establishmentová pravice se z bázlivosti podřizuje. Takže než bude moci být lépe, bude nejdřív hůř. Vzhledem k obřím změnám, které buďto už začaly (vynucený přechod k elektromobilitě), nebo podle různých náznaků co nevidět začnou, je otázka, zda poslední možnosti zabrzdit tento vlak, zchladit zelenou psychózu, nemíjíme právě teď a právě při takových příležitostech, jakými byly zemské volby v Německu.

Každopádně východ Německa se mentálně stává neformální součástí Visegrádu. Někdo by řekl, že to je dědictví postkomunismu, někdo v tom bude hledat dědictví velké demokratické vlny ve východním bloku před třiceti lety. A ta skutečně byla nejen protikomunistická, ale obecně vzato proti dogmatismu a za kritické myšlení.