Do ulic Barcelony se s plnou silou vrátila státoprávní krize

Máme v Evropě znovu politické vězně?

Do ulic Barcelony se s plnou silou vrátila státoprávní krize
Máme v Evropě znovu politické vězně?

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Máme v Evropské unii znovu politické vězně? To je základní otázka, od níž se odvíjí hodnocení situace v Katalánsku, takto nejbohatší části Španělského království. Minulé pondělí španělský Nejvyšší soud poslal devět aktivistů katalánského hnutí za nezávislost do vězení, tresty jsou drastické, od devíti do třinácti let. Z pohledu oficiálního Madridu to vlastně jinak než drasticky dopadnout nemohlo. Ústava Španělska stanoví nedělitelnost země, referendum o nezávislosti před dvěma lety, na němž se odsouzení podíleli, byl přímý útok na tento ústavní princip.

Takže žádní političtí vězni, nýbrž provokatéři, kteří by stejně dopadli kdekoli v Evropě? Právě že ne. Ve smlouvách OSN je odjakživa jako jedna z hlavních zásad postulováno právo na sebeurčení. Jiné evropské státy, nedávno Velká Británie vůči Skotsku, nejpamátněji federální politická reprezentace Československa vůči národním proudům na Slovensku, pochopily, že právo na sebeurčení váží víc než psaná či nepsaná ústava.

Proč Madrid není stejně velkodušný? Jedna část odpovědi se skrývá v zásadě, že snadněji propustí bohatý chudého. Katalánsko je s odstupem nejbohatší region Španělska, zahraniční koncerny, a dokonce i španělské, ve smyslu nekatalánské firmy mívají svá sídla v Barceloně. Kromě toho však španělské elity charakterizuje jakýsi státoprávní nacionalismus, neschopnost uvažovat o své zemi jinak než v daných hranicích. Proto, z obavy před roztržením a rozpadem království, nemohli Katalánci za diktatury generála Franka (do roku 1975) občas ani používat rodný jazyk na veřejnosti. Proto jejich regionální ústavu z roku 2006 po čtyřech letech Ústavní soud v Madridu seškrtal, mimo jiné o všechny zmínky o katalánském národu. Tato zatvrzelost se pak Madridu vymstila, zrod dnešního hnutí za nezávislost se datuje právě rokem 2010, hospodářská krize v následujících letech byla olejem do tohoto ohně. Zatímco v roce přijetí autonomistické katalánské ústavy se pro nezávislost vyslovovalo jen 13, o šest let později už to bylo 48 procent dotázaných. Dnes má tábor pro nezávislost patrně lehkou převahu a Madrid permanentní problém, který právě korunoval tím, že hnutí za nezávislost dodal devět mučedníků.

Největší ironií katalánského příběhu bude neopětované volání po Evropě. Mezi separatisty je Evropská unie velmi populární, v pohnutých chvílích, jako je tato, se Katalánci přirozeně obracejí k Evropě. Odpovědí jim je mlčení. Přestože bývalý premiér Katalánska Carles Puigdemont dostal azyl v Bruselu, nedostal ho samozřejmě od EU, nýbrž od vlámské nacionalistické strany N-VA, která v té době měla obsazené belgické ministerstvo pro přistěhovalectví. N-VA je shodou okolností eurokritická, v Evropském parlamentu v reformistické frakci spolu s českou ODS. Naopak unijní předáci kalibru Ursuly von der Leyenové kritizují Madrid pouze za zavřenými dveřmi a velmi opatrně, a to ještě jen pokud věříme katalánským webům.

Ale to je v pořádku, EU se pokud možno nemá míchat do vnitřních záležitostí svých členských států, a pokud to v jiných případech z politických důvodů dělá (do očí bijící případ – Polsko), zrušení dvojího metru se lépe dosáhne zrušením řízení proti Polsku než zrušením politické neutrality vůči Španělsku.

Nepokoje v Barceloně mají však ještě jednu rovinu, a tou je policejní brutalita. Je třeba zdůraznit, že policisté si nezačali, začala si mladá radikální část protestního hnutí. Ještě ve středu 16. října, tedy po dvou dnech potyček, španělský premiér Pedro Sanchéz správně prohlašoval: „Jedinou nadějí těchto násilnických skupinek je, že začneme dělat chyby a reagovat přehnaně.“ Což se do konce týdne spolehlivě stalo. Uživatel najde na internetu tucty incidentů, v nichž policejní mlátičky bijí, srážejí k zemi, kopou do hlavy úplně klidné lidi. Tady jsou namístě stejně ostrá slova, jakých jsme se dočkali například od českého ministra zahraničí, když ruská policie bila demonstranty v Moskvě. I tam se počínání policie dalo omlouvat legalisticky (protože to už na rozdíl od předchozích dnů nebyl povolený protest), ale každý věděl, že to bylo neomluvitelné.