V Německu způsobil menší šok videoklip ze setkání, které se tuto neděli odehrálo v jednom londýnském hotelu. Potřásli si tam rukou turecký prezident Recep T. Erdogan se dvěma fotbalovými reprezentanty Německa, Mesutem Özilem a Ilkayem Gündoganem. Slavní fotbalisté předali tureckému prezidentovi dresy, Gündogan dokonce na ten svůj fixou napsal „S respektem mému prezidentovi“.

Oba fotbalisté hrají za anglické kluby, Erdogan byl na oficiální návštěvě Británie a tohle byl večírek jedné turecké nadace. Včera měl trenér německého národního týmu Joachim Löw oznámit širší výběr hráčů pro mistrovství světa v Rusku. Mezitím se ozvaly rozhořčené hlasy, že by Özil s Gündoganem měli být z výběru vyloučeni, což však trenér odmítl. Prý o něčem takovém neuvažoval ani sekundu. Oba hráči, dozvěděli jsme se, si uvědomují, že udělali chybu, Gündogan prý pózování s Erdoganem nepřikládal politický význam, udělal to hlavně ze zdvořilosti. Zní to asi tak přesvědčivě, jako když Jaromír Jágr před volbami Andreji Babišovi v televizi chválil Vodňanská kuřata a pak byl překvapen politickým rozměrem reklamy. Za měsíc a něco budou v Turecku předčasné volby. Incident otevírá i otázku po státní loajalitě, připomene, že Gündogan a někteří další reprezentanti s „migračními kořeny“ nezpívají před utkáním hymnu. 

Podobně jako se normální politické zpravodajství postupně změnilo na výrokovou žurnalistiku typu: Osoba A prohlásila to a to, načež reagovaly osoby B, C, D… Ž, jsme svědky nástupu výrokové politiky. V německé politice snad dnes není nikdo, kdo by se k fotbalové aférce nevyjádřil, vesměs káravě. Fotbalisty čeká převýchova, soudě podle slov manažera národního týmu Olivera Bierhoffa, který prozradil, že s oběma hříšníky už mluvil a že podobně bude mluvit se všemi pro mistrovství vybranými chlapci „o politických a společensky relevantních tématech“. Přesto se nedá ubránit dojmu, že pohoršení nad schůzkou fotbalistů s Erdoganem má ještě jinou funkci, že je to náhražka. Za co?

Německo hostí největší tureckou diasporu v Evropě a s důležitým hráčem blízkovýchodních her má tradičně bohaté vztahy. K něčemu tak neblahému a světodějnému, jako je odvrat Erdogana od sekulárního, prozápadního dědictví po Atatürkovi, Berlín samozřejmě nemůže zcela mlčet. Co je ale tragické, nedělá se politika, dělají se výroky. Turecko v létě 2016 zažilo zřejmě pokus o puč a po něm čistky a procesy, které dopadly daleko vně okruhu možných pučistů. Ale i poté do Turecka Německo dodává vojenský materiál, který nakonec najde použití při ofenzivě proti Kurdům v syrském Afrínu letos v lednu. Tuto ofenzivu kancléřka Angela Merkelová v souladu s mezinárodním právem nazvala „nepřijatelnou“, o tom, že by přestala vojenská spolupráce, ani slovo. Výroková politika.

Dovnitř Německa vzplanou a rychle uhasnou diskuse vždycky, když se stane něco tak výrazného nebo celebritoidního, jako jsou výstupy tureckých politiků na německých náměstích anebo schůzka prezidenta s fotbalisty. Skutečná, dlouhodobá politika se zanedbává. Tak především vláda v Istanbulu vykonává svůj vliv na turecké komunity v Německu přes Ditib (zkratka z turečtiny pro Turecko-islámskou unii úřadu pro náboženství), což je převodová páka státu, která garantuje vliv na německé Turky v mešitách. Ditib podléhá státnímu úřadu pro náboženství Diyanet, který sídlí nikoli v Berlíně, nýbrž v Istanbulu. Touto cestou se do mešit v Německu vysílají imámové, kteří jsou zaměstnanci tureckého státu a žáky tamních náboženských škol. Ditibu loni na podzim (opět – před volbami) německý stát zmrazil několik projektů, když vyšlo najevo, že imámové posílají domů zprávy i o tom, kdo z německých Turků fandí Erdoganovu odpůrci (taky islamistovi) Gülenovi. Nicméně z Německé islámské konference, což je oficiální platforma německé politiky s německými muslimy, byli loni na přání Ditibu a dalších tří muslimských svazů, které tu konferují s vládou, vyloučeni individuální muslimové, protože údajně nereprezentují nikoho. V praxi to znamenalo vyhazov liberálních intelektuálů, jako jsou Seyran Atesová a Necla Keleková, protože neformálně reprezentují sekulární muslimy.

Takže politická reprezentace, která sahá po Twitteru ve chvíli, kdy se dva fotbalisté na akci jakési nadace přimotali k Erdoganovi, nemá odvahu postavit se něčemu, co má rysy organizace, nádech něčeho masového. Fotbal, jak známo, slouží k vyřádění prostému lidu, méně se ví, že stejně může posloužit i nemohoucím politikům.