Zdá se, že úzkosti se navalily ze všech stran a nemají konce. Koronakrize je jen částí z nich, a kdyby ona nepřišla, jistě bychom se chvěli z něčeho jiného, nejspíš z pokračující klimatické změny. A to hned za dveřmi jsou úzkosti další. Každý si může vybrat podle svého vkusu a založení. Přitom život, aspoň v našich zónách, plyne stále v nějaké docela snesitelné podobě. Není hlad, skoro každý má střechu nad hlavou, lidé nemrznou, člověku nehrozí gulagy. Ale to úzkost neodstraňuje. Úzkost plyne spíš z toho, že by o to člověk mohl přijít, a tento druh úzkosti je tu s námi už hodně dlouho. A když je úzkost hodně dlouho, je přirozená potřeba se jí zbavit. Třeba i nějakou katastrofou, nějakou velkou proměnou. O ní se budeme bavit ve vědecko-literární společnosti Václava Cílka, Evy Hauserové, Ondřeje Neffa a Petra Stančíka.

Jiří Peňás