Lidé, kteří prožívali smrt Václava Havla, si jistě pamatují, jak jim přišly ubohé ty hlasy, které si hned po jeho smrti neodpustily známé řeči o tom, kdo to ten VH vlastně byl, jaký vedl problematický osobní život, jakých se dopustil politických a jiných chyb a jak je jeho význam přeceňován. Byli sice na takové řeči zvyklí celou dobu, i Havel na ně byl zvyklý, ale tehdy si říkali, že aspoň na pár dní by snad mohly zmlknout nebo se ztišit a ztlumit, počkat aspoň do pohřbu a pak spánembohem, vždyť to známe.

A pamatují si také, jak okamžitě projevy smutku, které jim připadaly docela přirozené a důstojné, jiní napadali, že jsou přehnané, hysterické a byzantinské a že se inspirovaly v Severní Koreji, kde shodou okolností právě pohřbívali svého diktátora. Byť to byly pitomosti, tak ty, kdo upřímně truchlili, to uráželo, ba bolelo a brali to jako příznak toho, kolik je ve společnosti malosti a zloby. Dnes se toho někteří z nich dopouštějí v opačném gardu. Mohli by si na to, co se dělo před osmi lety, vzpomenout.

Jistě, srovnávat Havla s Karlem Gottem je ošemetné, ba nemístné, to zde píšu zcela důrazně, aby bylo jasno. Osobně si ale myslím, že něco společného měli, tedy určitě zdvořilost a velkorysost: a oba na sebe hleděli s pobaveným a lehce distancovaným obdivem. Jinak samozřejmě mezi nimi byly nebetyčné rozdíly. Oba pracovali, abychom tak řekli, v různých oborech, byť uměleckých, oba si šli svou odlišnou cestou, oba se různě postavili dějinám a tak dále. Je jasné, že jeden, tedy Havel, byl hrdinskou postavou (tedy aspoň mně to je jasné), ten druhý rozhodně žádný hrdina nebyl, byl to zpěvák s jedinečným darem v hrdle a charismatem ve tváři. Rozdíl mezi nimi je dobré zachovat, čemuž nakonec odpovídá i to, že jeden státní pohřeb právem měl, druhý ho právem mít nebude, i když státní pocty, stejně jako zádušní mši v katedrále, si myslím za tu velkolepou kariéru, na české poměry rozhodně, zaslouží. Snad to nakonec nějak rozumně dopadne.

Pro ty, kdo svým vždy tak nesmlouvavě kritickým a pokaždé neomylným zrakem hleděli a hledí na Gottovu maličkost, by bylo snad dobré, kdyby si na chvíli představili, že lidé, kteří za Gottem truchlí, mohou cítit něco docela silného a opravdového. Třeba to, že ho obdivovali a milovali a svůj život spojili s jeho zpěvem. Lidé se totiž neloučí s žádnou normalizační modlou nebo symbolem sladkého zapomnění, s idiotem hudby, neboť oni jsou také idioti a jinou než idiotskou hudbu neznají. Ale loučí se s člověkem, kterého opravdu měli rádi a který jim něco do života dával. Je hořkou skutečností, a platí to i pro autora této poznámky, že jeho kritici jim dávají hlavně důvody k tomu, aby si o nich mysleli, že ty jejich moudré řeči (kecy) vůbec na nic nepotřebují. Na rozdíl od těch Gottových písní. Jejich důvody zajisté nedosahují velikostí jejich velmi vyargumentovaných a promyšlených důvodů, proč se vůči Gottovi vymezit, ale i tak by mohli na chvíli polevit a ubrat. Což samozřejmě v čase rychlých šlehů na sociálních sítích jen tak nejde, ta slast je příliš lákavá. Ale ať se pak nediví, kolik je v té společnosti zloby a nesnášenlivosti.

Další články autora Jiřího Peňáse najdete zde