Na ČT běží každý týden Československý filmový týdeník, který se v kinech promítal před padesáti lety. Zrovna jsme na začátku normalizace. Stranické delegace odjíždějí každou chvíli do Moskvy, chystají se orgie oslav sto let velkého Lenina, už se zase mluví prkenným jazykem, tváře roku 1968 definitivně zmizely. Jde z toho pochmurná a zimomřivá atmosféra, zvlášť víme-li, že to bude trvat dvacet let.

Díl z poloviny ledna 1970 byl obzvlášť ponurý. Dva šoty ze dvou pohřbů za sebou, dva Jiří. Nejdřív Jiří Šlitr (45 let), jehož šantánový duch (hráli mu „Helou, má krásná Margareto, sbohem, už musím jít“) nemůže překrýt, že se tady stalo něco absurdního a nečekaného. A pak Jiří Trnka (57 let): státní pohřeb v Rudolfinu s vládní delegací (znalci poznají ministra kultury Brůžka), s řečníkem Karlem Högerem, ale už bez záběru na Jana Wericha nebo Rudolfa Hrušínského, kteří tam byli, ale jsou jako signatáři Dvou tisíc slov (Trnka je podepsal taky) na čas odsunuti do stavu persona non grata: než dojde k jakési úpravě vztahů. Pak kamera švenkne na rodinu s Trnkovými dětmi (Trnka měl ze dvou manželství pět potomků) ještě docela školního věku a člověk si i z toho uvědomí, kolik toho ten velikán stihl a jak přitom zemřel mladý, byť s tváří starce.

Padesát let po jeho smrti je v kutnohorském GASKu otevřena výstava V zahradách imaginace, která chce předat něco z toho, co Trnka přinesl světu. Jsou tu jeho první loutky, které vytvořil pod vlivem Josefa Skupy, ale už si ve výrazu nesou osobitou „trnkovskou“ jemnou tesknotu, která myslím je hlavním „duševním“ znakem jeho postav. Bohatě jsou tu zastoupeny knižní ilustrace, které vytvářel sice celý život, ale nejvíc se jim věnoval za protektorátu, kdy se jimi živil, což ale neznamenalo, že jimi zároveň nepozvedl kvalitu české ilustrace o mnoho pater vzhůru. Jako třicátník vytváří pro knihy různých autorů (Josef Menzel, Wilhelm Hauff, Jan Karafiát, František Hrubín…) obrázky, které se mnohou směle měřit s nejlepšími výtvory soudobých umělců a které trvale pocuchaly imaginaci několika generací. Je zajímavé, jak se jejich ladění transformuje v obrazech „volné tvorby“, vznikajících především ve 40. letech. Aniž Trnka jakkoli tíhl k spekulativnímu či intelektuálnímu způsobu uvažování, postihl ve svých vesnických a zimních scénách situaci ohroženého člověka, človíčka, který se ocitá v tichu mrazivého kosmu. Jsou to originální odpovědi na krizi moderny válečných let a návrat některých umělců k duši člověka (existencionalismus). To je ostatně téma pro kunsthistorii, jaké je vlastně Trnkovo místo v českém (evropském) výtvarném umění, které naznačuje ve své studii v katalogu Marcel Fišer, který se Trnkovou „volnou“ výtvarnou tvorbou dlouhodobě zabývá. Podle něho Trnka nepostrádal ambice vydat se vlastní malířkou cestou, ale rozpaky nad kánonem „modernismu“ a několik ostrých vět („nepochopení vlastních dispozic,“ napsal o jeho obrazech Jiří Kotalík v roce 1947) vedlo k tomu, že svou všetvořivou podstatu zaměřil jiným směrem. Šlo mu ostatně všechno. Takže když po válce přišla nabídka vytvářet animované filmy, ovládl animovaný film. Vytvořil v něm epochu nejen českou, ale i světovou.

Obr s jemnými tlapami

Trnka byl opravdu „světový“ umělec, respektovaný v kulturním prostoru evropském i zčásti americkém (znal ho Disney, kterého si Trnka moc nevážil, obdivoval ho Chaplin i Bardotová), přitom byl všechno, jenom ne umělec kosmopolitní. Sám to byl Čech jako poleno, v zahraničí se nedomluvil, jeho kořeny tkvěly po matce v prostředí pošumavských drátovačů hraček, panáčků a koníčků, po otci byl Plzeňák, z periferie industriálního města, kde ho už v osmi objevil Josef Skupa, načež byl vtažen do středu českých loutkářů, kteří svého zakladatele vidí v Matěji Kopeckém: ten se narodil ve stejný den (24. 2.) jako Trnka, byť o 137 let dříve.

Byl to geniální plebejec, který přišel do Prahy na umprum jako napůl autodidakt a samorost, což se neztratilo ani v době, kdy jezdil po Praze v mercedesu, tehdy nejdražším autě v zemi, sousedil na Kampě s Janem Werichem a prezident Novotný o něm prý řekl, že Trnku je nutné chránit, že Trnka vydělává na valutách jako celá ČKD. Jeho filmy opravdu byly pro stát vývozním artiklem, čekalo se na ně na festivalech, psaly se o nich recenze do světových žurnálů – občas si někdo troufl napsat, že ho ta lyrická nádhera trochu nudí… Ale to byla spíš výjimka. Trnka byl nejen respektován, ale uznáván už dávno za života za klasika svého žánru, animovaného filmu, se kterým udělal něco, s čím se nepočítalo, povýšil ho na vysoké umění, spojil ho s poezií, dramatem, velkou literaturou, s dějinami. Masové scény v loutkovém filmu (Staré pověsti české) nikdo před ním nenatočil a asi ani potom nezopakoval. Shakespeare (Sen noci svatojánské) dostal s jeho éterickými loutkami dávku halucinogenů a Trnkův loutkový Švejk je asi nejepičtější dílo světové kinematografie, kde se nevyskytuje žádný živý herec. Jeho světovost byla v něčem jiném než v univerzální použitelnosti a srozumitelnosti. Byla v jeho, asi se to nedá říct jinak: mnohostranné jedinečnosti.

Na Trnkovi je fascinují zaprvé jeho suverénní ovládání materie. Byl dokonale zručný, řeklo by se úžasně šikovný, fortelný. Byl to obr, který svými tlapami vytvářel nejjemnější hmotné substance neživých tvorů, které se pak pohybovaly s motýlí křehkostí a grácií. Maloval tak subtilní výjevy, že se nad nimi vznášela pára, z jeho zimních krajin se na rámech tvořila jinovatka a v rozeklaných větvích stromů bylo slyšet vrzání starého dřeva. Byl to člověk vlastně ještě jaksi z předtechnické éry. Animovaný film za Trnky, to byla téměř zcela rukodělná práce, byla to nekonečná piplačka, kdy každých pár vteřin na plátně znamenalo hodiny a hodiny nesmírně subtilních pohybů s mechanismem loutky. Vše bylo „reálné“, každý záběr fyzicky existoval, ovšem nejdřív na neosvětlené emulzi filmu, který se posílal na vyvolání, což zabralo někdy týdny, takže od procesu natočení třeba zvednutí ruky loutky k jejímu zhlédnutí na plátně mohly uplynout týdny. Chtělo to šílenou výdrž, trpělivost a pevné nervy. To byl předpoklad, tím dalším byla genialita.

Sladká jizva na celý život

Výstava tedy zachycuje zrod a rozšíření Trnkova univerza, toho fantazijního světa, do kterého vytvořil stovky obživlých bytostí. Všechny nesou jakousi základní lyrickou hodnotu. Ať to jsou figury pohádkové a mytické, ať to jsou loutky, nebo ilustrace, postavy ze Shakespeara, skřítci s lucerničkou, hrdinové Starých pověstí českých nebo z Andersena, figurka Švejka nebo postavy ze Špalíčku – vždy ve výrazu a své křehkosti nesou maximum jímavosti a jakéhosi dokonalého krásného smutku.

Myslím ale, že právě pro tuto kvalitu by bylo omylem tento svět považovat za blízký dětem: průměrné (to nemyslím zle) dítě ve skutečnosti má z jeho tesknoty strach, nerozumí mu, odmítá ho, nebo ho – ty tupější – to prostě nudí. Jen k výjimečnému začnou ty živé neživé věci promlouvat. To si pak tu tesknotu nese na duši celým životem. To totiž nejsou Hurvínci a Máničky, byť se Trnka vyučil u jiného plzeňského mistra, Josefa Skupy. To jsou magičtí tvorové, kteří vystupují ze sna a fantazie, kde je jejich pravý domov. Trnkova genialita spočívala v tom, že byl schopen jej zhmotnit, dát mu kontury a materiálnost, a přitom neporušit jejich éterickou, jako pavučinu jemnou podstatu.

Je fascinující dívat se na Trnkovy fotografie, na toho obrovského chlapa, který, před sebou sklenku vína, v jedné ruce cigaretu (nekouřil, jen když šel spát), drží malinkou loutku, která v jeho rukou právě začíná žít. A ještě působivější je pohled do jeho tváře, kterou on sám mnohokrát (auto)portrétoval. Před pár lety byla na Trnkově plzeňské výstavě k vidění asi nejucelenější řada jeho vlastních podobizen. Sledovat na nich bylo možné to zaujetí, se kterým sebevědomý muž zkoumá své rysy. Ty jakoby do lví hlavy se proměňující kontury a záhyby obličeje se známou jizvou, pozůstatek nepovedené operace při zánětu okostice v dětství, mohutní, sílí, ozdobuje se frajersky zatočeným knírkem, ve vrcholné formě má něco z krotitele tygrů, námořníka nebo pijana v poslední krčmě a pak na posledních portrétech je jako vyhořelý klaun, krajina po bitvě, ztrhaná tvář českého baroka, smutného Rembrandta z Plzně.

K holandským mistrům, právě k Rembrandtovi, měl Trnka ostatně asi mentálně nejblíž. Právě z těch jeho melancholicky zimních krajin, kde v nahnědlém přítmí si vykračují zavalité figurky vesničanů, kteří táhnou na hřbetě otep dříví, zabalení do šálů a houní, z nichž vylézají kulaté hlavy, ty české palice, larvy tiché existence. Krajina, kudy putují, je snová země Čechy s rozeklanými stromy, které jako nějaké strašidelné bytosti natahují své pařáty na ty malinké pocestné. To už není venkovský Brueghel s veselými sedláky, to je české psycho, horor v nejněžnější podobě, Trnkova země strachu a zároveň zvláštní, jaksi vánoční sladkosti. Myslím, že setkání s touto nádherou způsobí na lidské duši jizvu, které se už nikdy nechce zbavit.