Co může česká politika v energetické krizi dělat praktického

Přežít a kompenzovat. Stačí to?

Co může česká politika v energetické krizi dělat praktického
Přežít a kompenzovat. Stačí to?

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Prezident Miloš Zeman ve svém vánočním poselství na Štěpána navrhl vyvázat se kvůli rostoucím cenám energií z unijního Green New Dealu. Důkazem, že na trochu radikálnější myšlenky nepotřebujeme čekat, až k nim dospěje prezident, budiž tento Salon Týdeníku Echo. Konal se 23. prosince a přišli do něj jak zástupci minulé a nové vlády, bývalý ministr průmyslu a dopravy Karel Havlíček (ANO) s místopředsedou sněmovny za ODS Janem Skopečkem, tak i aktivisté – „zleva“ vedoucí energetické kampaně Greenpeace Jan Rovenský, t. č. na rodičovské dovolené, „zprava“ předsedkyně spolku Pro dostavbu Jaderné elektrárny Temelín Ivana Kerlesová.

Všech bych se vás chtěl na úvod zeptat: Kdybyste měli jmenovat jednu hlavní příčinu toho strmého zdražování energií, co by to bylo?

Havlíček: Kdybych si musel vybrat jeden faktor, tak protože jsem exaktní a dívám se na čísla, víc než 40 procent vlivu na to má spekulace s plynem. Na druhé místo řadím povolenky a až potom další vlivy jako počasí.

Kerlesová: Hlavním důvodem je politika – nesmyslná nařízení Evropské unie, z nichž se nakonec odvíjejí i ty spekulace při obchodování s elektřinou i s tím plynem. Pro zvyšování cen není jediný objektivní důvod. V republice máme dost elektřiny a v širším slova smyslu i energie.

Rovenský: Kromě plynu. Toho máme dost, otázka je, za jakou cenu. A to je i odpověď na úvodní otázku. Plynový spread jsou provozní náklady plynové elektrárny. Uhelný spread provozní náklady uhelné elektrárny. A který z těch dvou typů má spread vyšší, ten svým spreadem určuje cenu elektřiny na trhu. Dnes je to s velkým náskokem plyn, spread uhlí je o polovinu nižší. Čili ceny uhlí teď vůbec nehrají roli. Ještě před půlrokem to bylo opačně a cenu určovala uhelná elektrárna.

No tak ceny energie rostou celkově. Je to jako peloton, kdy chvíli je na špici jeden závodník, chvíli jiný, přitom celý peloton jede jedním směrem.

Rovenský: To v zásadě platilo do října, kdy se uhlí a plyn pohybovaly zhruba na stejné úrovni. Pak se plyn úplně urval.

Skopeček: Jsou aktuální potíže, například vyprázdněné zásobníky plynu, zároveň slabší dodávky z Ruska, že zrovna míň fouká. Ale hlavní je dlouhodobý trend a jeho příčiny založené v klimatické politice. Já se u některých divím, že se najednou diví. Přece rostoucí ceny energií, to je chtěný cíl klimatické politiky, další zdražování elektřiny je chtěný cíl Green Dealu. Autoři těchto politik chtějí zdražovat elektřinu, aby se jí spotřebovávalo méně. Růst cen si na rozdíl od mnoha z nás přáli, akorát se jim to kvůli těm dodatečným faktorům teď vymklo z rukou.

Pane Havlíčku, byl jste ve vládě, jejíž předseda nechal projít Green New Deal, jejíž europoslanci letos v létě hlasovali pro klimatický zákon. Co si s tou námitkou, že autoři klimatické politiky chtějí dražší energie, počnete?

Havlíček: Pokud jde o Green Deal – ano, my jsme ve finále museli s jeho parametry souhlasit. Kdybychom to neudělali, byli bychom jediná členská země.

Kde je právo veta, tam vám nemusí vadit, pokud byste byli jediní.

Havlíček: Právo veta jsme měli, ale ten tlak ho nepoužít byl naprosto gigantický. Zadruhé karty byly rozdané tak, že bychom reálně přišli o stovky miliard korun. Do modernizačního fondu pro nás přijde přibližně 250 miliard korun a možná víc.

Skopeček: Ano, když se Green Deal schvaloval, měli jsme právo veta, které se mohlo využít. Aspoň k prosazení jádra jako čistého zdroje. Andrej Babiš se chvástá, že jádro prosadil, ale není to pravda.

Havlíček: Pravdu nemáte vy. Je velmi pravděpodobné, že jádro bude uznáno delegovaným aktem jakožto udržitelný zdroj. A to bude úplně jednoznačně naše práce. Delegovaný akt znamená, že ho vyřkne Evropská komise, přestože v tomto případě tři země budou proti: Rakousko, Lucembursko, teď se k nim přidalo Německo. Ale to nemá vliv na to, že Ursula von der Leyenová vyřkne taxonomii a v ní jádro mezi udržitelnými zdroji bude.

Kerlesová: V České republice máme jasnou energetickou koncepci. Podle ní má být jádro základem energetického mixu v České republice, zbytek právě obnovitelné zdroje. A musím říct, že politicky se v tomto směru zatím moc nevykonalo. V roce 2014 vláda ustoupila od dostavby Temelína, dodnes se nerozjel tendr na dostavbu Dukovan. Já velmi kritizuji politiky, že nekonali. Nedávno jsem byla na jednom energetickém semináři, kde vládní tajemník pro energetiku, váš náměstek, říkal: No jo, teď jsme sice v elektřině soběstační, ale za pár let už nebudeme. Říkám mu: A čí je to chyba, pane náměstku? To je přece vaše chyba. Jak to, že náš stát nedokázal zajistit dost energetických zdrojů do budoucna?

Havlíček: Dlouhodobým řešením je jádro, na tom se snad všichni shodneme (Rovenský: Já ne), za poslední dva roky jsme tendr na Dukovany komplet připravili. Ale máte pravdu, jeden blok v Dukovanech se začne stavět řekněme v roce 2029, a když to půjde dobře, tak zapínat ho budeme roku 2036. Ten jeden blok neřeší naše potřeby. Pokud se má odstavit 10 tisíc megawattů jen v uhlí, a tento jeden blok nám dá 1200 MW, a to ještě 2000 starých MW v Dukovanech vyprší životnost nejpozději ve 40. letech, bude se s výstavbou bloků muset pokračovat, zřejmě v Temelínu. A v mezidobí, než se vybudují nové reaktory a kdy se budou dále posilovat OZE, tak jediné možné přemosťovací řešení je plyn. Pokud skutečně Uršula do konce roku vyřkne, co nám slíbila, že se jako čistý zdroj uzná jádro a plyn že se uzná za přechodné řešení jako udržitelný zdroj, v tu chvíli má zelenou budování jádra i plynu. Pokud by se plyn neuznal, budeme mít v následujících deseti patnácti letech velký problém, a to do spuštění těch příštích jaderných zdrojů neuhrajeme z OZE. Notabene pokud se má uhlí utlumovat do roku 2038, stejně se nejvíc bude utlumovat v letech 2025 až 2030. V tu chvíli logicky budou mizet stabilní zdroje a z relativně stabilních zdrojů v těchto letech připadá do úvahy jen plyn.

Kerlesová: Já bojuji za dostavbu Temelína, ale musím tedy říct, že když poslouchám tyto debaty, vždycky mě napadá: K čemu nám to bude ve finále, až se jádro prosadí jako čistý zdroj, když se stejně cena elektřiny pro českého koncového zákazníka prodražuje tím obchodováním na lipské burze? Ve Francii koncovou cenu reguluje stát, výrobní cenu navýší o přiměřený zisk a francouzský občan si nakupuje kilowatthodinu za dvě koruny. Takže je otázka, jestli nám to vůbec bude něco platné, pokud se prosadí jádro jako čistý zdroj.

Co se dá dělat dalšího? Technicky vidím dvě možnosti. Zaprvé po vzoru Polska zkusit reformu emisních povolenek s hrozbou, že ze systému případně vystoupíme. Zadruhé něco dělat s cenou elektřiny, například odejít z evropského trhu s elektřinou, kde jsou ceny výrazně vyšší. Třetí možnost je přijmout status quo a nějak flikovat dopady na spotřebitele. Ale teď bych začal cenami elektřiny.

Kerlesová: U energetiky a důležitých životních potřeb si myslím, že určité komodity by měly zůstat ve vlastnictví státu a nemělo by se s nimi kšeftovat. Stát musí pro své občany zajistit dostupnou energii, dostupnou vodu… Protože jinak hrozí opravdu ekonomický a sociální rozvrat, nakonec i rozpad státu. A pro Českou republiku platí, že ačkoli je spotová cena pro různé země v Evropě v podstatě stejná, my ji máme nejvyšší v přepočtu na kupní sílu.

Havlíček: To jistě, ale to takhle nemůžete brát, když je to evropská komodita. To je, jako kdybychom požadovali, ať jsou u nás volkswageny o polovinu levnější než v Německu.

Kerlesová: Tak jinak. Pro zvyšování cen elektřiny není žádný reálný důvod. Česká republika je v její výrobě soběstačná. Co nám zdražuje elektřinu? Obchodování na německé burze, emisní povolenky a přenosová soustava. Jednu kilowatthodinu si vyrobíme za 25 haléřů. Přes evropskou burzu s elektřinou v Lipsku ji překupujeme za 16 korun.

Musí ČEZ těch svých 30 procent elektřiny nabízet do Lipska, nebo ne?

Rovenský: Nemusí. Ale stejně bohužel i když ČEZ v Lipsku neprodá ani kilowatthodinu, tak se přesto cena dlouhodobých kontraktů prakticky pro jakéhokoli zákazníka odvíjí od ceny na spotovém trhu v Lipsku. Typický příklad je můj dodavatel elektřiny, který dodává stoprocentně obnovitelné zdroje, takže jeho se plyn ani povolenky absolutně netýkají. Mohl by mi dál prodávat elektřinu za 50 eur za megawatthodinu. Ale samozřejmě šel s cenou nahoru taky. Jinak by měl na krku své vlastní akcionáře. Stejně je na tom ČEZ.

ČEZ by nemusel, kdyby byl čistě státní firma, a ne hybrid se dvěma třetinami státní účasti.

Rovenský: Ano, to prosazuje kolegyně Kerlesová a totéž říká pan Míl, že bychom měli energie zrušit jako tržní komoditu a udělat z nich veřejný statek. Za první republiky to tak skutečně bylo.

Kerlesová: My máme právnickou analýzu, že čeští dodavatelé proudu do Lipska chodit nemusejí. ČEZ to má těžší z toho důvodu, že minoritní akcionáři by řvali a podali by žaloby. Obchodní zákoník hovoří jasně. Akciová společnost má generovat zisk; a odchodem z Lipska by ho ČEZ přestal generovat v takové míře. Nicméně může to za něj udělat stát. Stát se může vyvázat z obchodování na lipské burze.

Rovenský: Stát může vystoupit ze společného evropského trhu, to je pravda. Jsem jenom zvědav, co na to řekne automobilový průmysl. Protože když my vystoupíme z trhu s energiemi, protože je pro nás zrovna teď nevýhodný, ostatní mohou říct totéž v jiných oborech. Podle mě to automaticky znamená rozpad EU.

Dalo by se vašich cílů dosáhnout a současně zůstat členem EU?

Kerlesová: Určitě. Myslím si, že pokud jeden stát zvedne prapor, tak se přidají další.

Páni politici, může vláda postupovat tak, jak navrhuje paní Kerlesová?

Havlíček: Regulace ceny elektřiny skutečně možná je, vyžaduje to velmi náročné jednání s Evropskou komisí. Zatím si to prosadily dvě země – Slovensko a Maďarsko –, a to k tomu ještě musejí disponovat těmi čistě státními společnostmi, které u nás ale nejsou. Dá se to vybudovat. Jen si nejdřív musíme říct, že to vždycky někdo musí zaplatit. Buď rodiny, živnostníci a podniky – anebo vláda. A pokud jde o překupování a prodej na burze, samozřejmě že ČEZ v Lipsku teoreticky nemusí. Ale to bychom museli mít subjekt stoprocentně vlastněný státem, pak by ČEZ logicky nebyl ziskový v míře, v jaké je ziskový dnes. Logicky by tím pádem nebyly takové dividendy, logicky by dál nemohl investovat do jiných komodit. Nebo do obnovitelných zdrojů, k jejichž expanzi jsme se zavázali Unii.

Hm, tak by neinvestoval do obnovitelných zdrojů, bezva.

Havlíček: Anebo do jádra. Ale já neříkám, že to není cesta. Maďaři k tomu vytvořili státní podnik, který je obchodníkem, ne distributorem. Podnik je ztrátový, dodává pouze ohroženým domácnostem proud za jiné ceny. Výsledkem je, že všichni obchodníci z Maďarska postupně odešli, neboť tamní prostředí už nebylo zcela tržní a rovné. Ale o. k. My se dnes musíme sami sebe zeptat: Chceme být na jednotném energetickém trhu EU? Ano, nebo ne?

Chce nová vláda za každou cenu zůstat na jednotném energetickém trhu?

Skopeček: Prakticky si vystoupení z jednotného energetického trhu bez důsledků pro naše členství v EU nedovedu představit. Souhlasím tu s popisem pana Havlíčka. Ale i kdybychom si elektřinu vyráběli ve státních podnicích, a pokud bychom se museli podřídit všem těm stávajícím a chystaným regulacím, tak bychom je stejně v cenách elektřiny museli zaplatit. A buď by je zaplatil koncový spotřebitel vyšší cenou, nebo jako daňový poplatník přes rozpočet, když bude státní podnik mít ztrátu. Je to hra s nulovým součtem.

Rovenský: Zahraju teď ďáblova advokáta. Budu mluvit sám proti sobě a podpořím vaši myšlenku. Vy jste přehlédli jednu věc. Elektřina z plynu určuje spotovou cenu. A my tady nemáme skoro žádné plynové elektrárny, respektive máme jen dvě. Kdybychom je zavřeli a zároveň se odstřihli od evropského trhu, tak nám cena elektřiny okamžitě spadne na polovinu. Ano, to je dobré si přiznat. Ale pozor, háček je, že hlavní problém není plyn na elektřinu. Hlavní problém je plyn na výrobu tepla. A ten neobchodujeme na burze v Lipsku, plyn si kupujeme z Ruska. Cena plynu žádné pohodlné, jednoduché řešení nemá.

Skopeček: Jasně, ale cena plynu vzrostla přece i proto, že Německo opouští jádro a brzy i uhlí, a o to víc potřebuje plynu. Když ho spotřebujeme víc, tak jeho cena logicky roste.

Rovenský: Máte pocit, že kvůli střední Evropě zdražuje plyn i v Koreji nebo v Japonsku?

Skopeček: Že má ekonomický vzestup Asie dopad i na ceny elektřiny v Evropě, je jasné. Jen pořád nechápu, proč si k objektivním příčinám nárůstu cen energií ještě sami střílíme do nohy povolenkami a rezignací na levnější a stabilní zdroje, aniž bychom za ně měli smysluplnou náhradu.

Rovenský: A zkuste nám vysvětlit, proč by nám měli Američané prodávat plyn za 20 nebo 50 eur, když ho v Asii můžou prodat za 140. Ve chvíli, kdy máte trh společný a máte globální ceny, tak se v Evropě nevytvoří nějaké zázračné ceny naše vlastní. Bohužel nám zbývá jediná cesta: nějak přežít a kompenzovat.

A co ta reforma obchodu s povolenkami? Bude o ni Fialova vláda v Bruselu usilovat?

Skopeček: Priorita číslo jedna je dnes prosadit jádro. Reforma emisních povolenek, pokud by se pro ni našla většinová koalice, by byla bezesporu fajn. Je to antitržní nástroj, notabene dnes slouží spekulacím a prodražuje elektřinu. Na posledním summitu se o reformu pokoušelo Polsko, větší skupina států změnu zablokovala.

Rovenský: Pro nás je důležité použít peníze z povolenek na řešení krátkodobého problému s cenami. Kdybychom zítra zrušili emisní povolenky, tak snížíme cenu elektřiny o deset procent (Skopeček: O dvacet dva; Rovenský: To bylo ještě před čtrnácti dny, teď už jen o deset.) a zákazníci ušetří 49 miliard korun. Výborně, ale stát by přišel na výnosech z dražeb povolenek o 120 miliard. To není úplně dobrý deal, když můžeme domácnostem nejtěžší dopady kompenzovat. A to, co prosazovali Poláci, to jest zrušit evropský obchod s povolenkami nebo z něj vystoupit, je v takovém případě střelba ne do vlastní nohy, ale do břicha. Pan Havlíček doma tvrdil, že podpoří Poláky, ale naštěstí místo této pitomosti nakonec v Bruselu navrhl, aby se povolenky dnes stažené někam do rezervy vrátily na trh. To by bylo skvělé, protože by na nich republika v aukcích vydělala ještě víc. Cena povolenky by spadla z 80 na 70 eur a stát by na tom získal desítky miliard korun, kterými pak může kompenzovat ceny nízkopříjmovým domácnostem. Druhé nouzové opatření je, i když vám to bude připadat paradoxní, expanze obnovitelných zdrojů. A zatřetí jsou to úspory, což tu zatím nezaznělo vůbec. Ano, spotřeba elektřiny nejspíš do budoucna poroste. Pokud chceme snižovat emise, tak emise v dopravě a v teplárenství bude třeba nahradit bezemisní elektřinou. Ale v úsporách tepla má tahle země obrovské rezervy. Když se podíváte, kolik ještě pořád máme nezateplených domů…

Víte, jak budou Čechy a Morava ošklivé, až se všechny staré domy zateplí?

Rovenský: Nemluvím teď o Starém Městě pražském. Ale u paneláků nebo ve funkcionalistickém domě z 30. let, v jakém bydlím, nějakých deset centimetrů navíc nehraje roli. Dá se to udělat hezky. Vždycky je něco za něco. Upřímně řečeno – kdybych si měl vybrat mezi závislostí na Rusku a tím, že některé baráky u nás zošklivějí, tak bych dal přednost těm ošklivým barákům.

Teprve teď růst cen pro domácnosti hodně lidí pořádně pocítí. Jakou myslíte, že růst cen vyvolá mezi lidmi reakci? A začal bych ještě panem Rovenským, který je v jiném postavení než zbytek účastníků této debaty: Nebojíte se, že to od nynějška zelené hnutí bude mít v české společnosti těžší?

Rovenský: Jasně že jo. Aniž bych chtěl znít jako paranoik, PR agentury, které pracují pro uhelný byznys, pro Pavla Tykače a další, tento narativ intenzivně jedou už několik měsíců. Rámují celý problém vysokých cen energií, ať už je jejich příčina jakákoli, jako důsledek ochrany klimatu. Může to pro nás mít podobné dopady jako po tom debilním fotovoltaickém boomu v roce 2009, za který jsme sice nemohli, ale který oni naprosto efektně hodili na nás. A my se z toho dalších deset let mátožili. Reputačně to bylo pro obnovitelné zdroje to nejstrašnější, co se mohlo stát. Doufám, že tentokrát se nám podaří vysvětlit, že za stávající krizi nemůžou povolenky, ale plyn a Kreml. Podle mého za sedm osm let můžeme mít v soláru a ve větru devět gigawattů. A souhlasím, že konec uhlí bez toho, že si pořídíme náhradní zdroje, by nás skutečně dostal do hroznejch sraček. Riziko, že se přechod nepodaří, tu je. Jen tvrdím, že co se děje teď, s tímto budoucím rizikem nesouvisí.

Havlíček: I já si myslím, že zdražování energií bude ve společnosti hodně rezonovat. Reakce bude dvojí. Zaprvé v otázce energetického mixu se společnost bude ještě víc klonit k jádru, bude ostražitější k útlumu uhlí a skutečně může částečně zanevřít na obnovitelné zdroje. Druhá věc je okamžitá reakce. V nejbližších měsících bude podle mého společnost tvrdě vyžadovat razantní vstup státu do dění.

Skopeček: Mám informace, že ministr sociálních věcí Marian Jurečka během týdnů a dnů přijde s cílenými sociálními podporami pro nejpostiženější vrstvy. Teď hned nemáme bohužel k dispozici nic jiného než řízenou sociální politiku. I kdybychom si slavnostně odhlasovali, že Green Deal je zločin, s cenami krátkodobě neuděláme nic.

Je to ještě pravicová politika? Nejvíc na tom bude bita střední třída, té jediné nikdo nic nedá a každý ji oholí.

Skopeček: Dobře. Fakt nemám žádnou radost z nárůstu sociálních výdajů kvůli cenám elektřiny. Myslím dokonce, že i nárůst přerozdělování je jedním ze záměrných cílů dnešní zelené politiky. Ale pokud my si přejeme sociální smír – a ten je cenný pro každou vládu – a pokud si současně uměle zdražujeme elektřinu, tak asi není pravicové říkat i těm nejchudším: Máte dražší proud, sežeňte si na něj peníze, kde chcete. V delším horizontu bych si přál tlak na změnu v systému povolenek, na to, aby se v Unii dělala aspoň trochu racionálnější politika. Pokud se dělat nebude, tak v některých členských zemích hrozí Žluté vesty. V jiných, například v Německu, se to asi nestane. Nečekám ani, že my Češi bychom jako revolucionáři vyšli do ulic, přesto u nás sociální konflikt může být poměrně hluboký. Já se ho bojím. Žluté vesty berme jako varování, že pokud se toho tématu rozumně neujmou tradiční strany, mohou ho vzít do rukou populisté, a to nikoli salonní populisté typu Tomia Okamury, ale úplně jiní sekáči.

Kerlesová: Nicméně jediný, kdo teď v parlamentu lobbuje za návrat k normálu, je právě SPD. Skutečně už by politici měli konat. Náš průmysl nebude konkurenceschopný, skončí řada výrobců i poskytovatelů služeb. Zchudneme, lidé nebudou mít čím topit. Nakonec budou topit odpadem, tak jestli tohle chcete… Já myslím, že pokud to takhle půjde dál, přijdou nepokoje, ne-li anarchie.

Skopeček: Vy chcete odchod z Green Dealu. Jasně, mně se Green Deal vůbec nelíbí, považuji ho za nebezpečí jak ekonomické, tak společenské, ale my ho neopustíme, pokud si neřekneme, že opouštíme i Evropskou unii. Ano, můžeme vést takovou teoretickou, salonní debatu, ale já musím vnímat i politickou realitu – a ta je dneska prostě jinde.

A nepřestává už ta otázka být čistě teoretická? Klimatická politika je opravdu něco tak radikálního, že to jsme z Bruselu ještě neviděli.

Kerlesová: Za mě jsou už dnes fakt myslitelná jen radikální řešení: jednak opuštění burzy s elektřinou, jednak odchod ze systému emisních povolení, jednak odchod z Green Dealu. Ano, je to velmi radikální, samozřejmě ČEZ na současném stavu velmi vydělává a je nejziskovější firmou u nás. Jen ta babička na Šumavě je na tom hůř a hůř.

Rovenský: Podle mě ukotvení České republiky na Západě je tak nedocenitelné, že i když se například s panem Skopečkem neshodneme na Green Dealu, vidíme ho úplně obráceně, já předpokládám, že najdeme bazální shodu na tom, že členství v západoevropských politických strukturách naši zemi stabilizuje.

Skopeček: S tím, že to západní ukotvení ohrožuje a destabilizuje sama EU svými iniciativami, nejen těmi zelenými.

Takže ještě jednou a nakonec: Co může naše vláda dělat tady a teď?

Havlíček: Pokud se nepůjde cestou regulace ceny elektřiny, budou lidé vyžadovat, aby stát do jejich účtů za energie vstupoval cestou dotací. A tady my (ANO – pozn. red.) se s novou vládou neshodneme. Podle nás to dopadne na 85 procent domácností fatálním způsobem, nejen na nízko-, ale i na středněpříjmové domácnosti. Proto se domníváme, že jediné možné řešení je plošné, ať už přes DPH, nebo odpuštění poplatku za obnovitelné zdroje. Pokud nedosáhneme shody na DPH, jak chcete lidem vysvětlit, že jsme jim neodpustili obnovitelné zdroje, když za ně platíme šílenou pálku 46 miliard korun ročně? OZE by udělaly deset, dvanáct, možná patnáct procent ceny energie. Kdybychom k tomu přidali ještě DPH, už to pro lidi bude zajímavé, protože jim odebereme 25 až 30 procent ceny proudu, což při předpokládaném nárůstu ceny energií mezi 30 a 70 procenty už má význam. Je to lepší než vaše představa podporovat ty skutečně nejohroženější. No ale on nikdo nemá jejich přesnou definici. A bude to velice náročné administrativně. Bude to trvat dlouho a bude to jen pro zlomek postižených.

Skopeček: I když lidem poplatek odebereme z faktury, oni ho stejně zaplatí jinudy. Přes rozpočet. Navíc když jim v uvozovkách odpustíme poplatek za OZE a oni ho na faktuře neuvidí, o to méně pak budou ostražití k různým blbostem, které politici na poli energetiky dělají. Je to svým způsobem i výchovná věc.

Rovenský: Abychom dotovali elektřinu bohatým domácnostem a bohatým firmám, nedává naprosto žádný smysl. Lepší je kompenzovat chudé. V tom, byť levičák, souhlasím s ODS.