EDITORIAL Dalibora Balšínka

Co si mohou progresivisté vzít z osudu Milana Kundery?

EDITORIAL Dalibora Balšínka
Co si mohou progresivisté vzít z osudu Milana Kundery?

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

V minulém čísle jsme poměrně velký prostor věnovali událostem, které vyvolala smrt muže tmavé pleti jménem George Floyd. V dosud nevídané síle se tak na scénu vrátilo hnutí Black Lives Matter a s ním spojená agenda bezpohlavního uspořádání světa. Protesty byly provázené násilím a rabováním a ideologicky navazovaly na předchozí vlnu s hashtagem MeToo. Ta se sice tenkrát neprojevovala násilně, ale vedle toho, že našla pár viníků, přinesla i oběti. Obě vlny také spojují obdobné ideové proudy, které se sice v menší, ale dostatečně viditelné intenzitě přenášejí přes Atlantik do Evropy. A to prakticky on-line.

Scénář pro výbuch emocí je obdobný. Na počátku je skutečně vážný incident, násilná smrt nebo zneužívání postavení mužů vůči ženám. Na konci je pak snaha o zpochybnění dosavadního systému, principů, na kterých stojí euroatlantická společnost. Vedle poničených a odstraněných soch, veřejného ponížení a pokání velkých korporací, které aby měly pokoj, se podvolí racketeeringu progresivistických sil, přináší tato vlna vyhazovy z práce v zavedených veřejných i soukromých institucích, tažení dobra se pochopitelně odehrává ve jménu ušlechtilosti, ale nakonec triumfuje hlavně zlo a buduje jednu novou společenskou barikádu za druhou.

Říkají tomu pokrok, na který my ve střední Evropě ve věku čtyřicet plus máme stále živé vzpomínky; tehdy se tady přikazovalo správně myslet, něco vidět a něco nevidět, o některých věcech veřejně nemluvit a hlavně držet oficiálně vytyčenou ideovou linii. Kdo nebyl dostatečně uvědomělý a linii nedržel, musel z veřejného života ven. Některé historické zkušenosti jsou evidentně nepřenositelné a nesdělitelné.

Asi matou nové kulisy, protože to, co přichází, je tentokrát internacionální, nebo spíš transnacionální. Současný konflikt neroste na národním půdorysu, ale vlivem digitálních technologií se nové myšlenky šíří napříč zeměmi, kdy tmelem stejně naladěných sociálních skupin je myšlenka, podle které jsou si všichni rovni, mezi nikým a ničím není rozdíl. Protesty v Americe na čas ustaly, v Evropě teď už jen doutnají, ale zcela jistě se zase vrátí, nic neskončilo, a než se dostaví katarze, přijde ještě něco mnohem horšího.

S jistou úlevou se proto v tomto vydání vracíme k dobře známým kulturním konfliktům, které vyvolává osoba spisovatele Milana Kundery. Světově nejznámější literární autor českého původu a jeho významnost pochopitelně provokují k důkladnému zkoumání. Už od 80. let se vedou intelektuální debaty, které ovšem neměly vliv na úspěch u čtenářů doma a už vůbec ne ve světě, o hodnotě jeho tvorby. V českých literárních kruzích měl Milan Kundera vždy mnohem početnější skupinu kritiků než příznivců. To ale úspěch provází často. V posledních letech, především i proto, že autor už není tak plodný, se zkoumají morální a lidské kvality, nikoli dílo samé. Centrem pozornosti je Kunderovo udání z 50. let minulého století. Není pro něj omluva a Milan Kundera to jistě ví také, i proto se ke své tvorbě z těch časů, převážné lyrické, jak ji sám nazývá, nehlásí a nedovoluje ji publikovat. V té hrozné době obdobně selhali i jiní později obdivovaní intelektuálové, ale nedosáhli takového věhlasu, aby se jimi tak ustavičně někdo zabýval. Ty věci možná pomohou k poznání Kunderova charakteru, ale interpretaci jeho tvorby nijak nově neosvětlují. Pokud se ale tímto způsobem připomenou děsivé poměry 50. let a uvelebení se totalitního režimu u moci, bude to jenom dobře. Snad se něčeho z toho dostane i sluchu hlasatelů progresivistického myšlení. A vůbec nejlepší by bylo, kdyby si tu dobu nastudovali, ať vědí, do čeho jdou.

23. června 2020