KOMENTÁŘ LUKÁŠE NOVOSADA

Europeada: fotbalové mistrovství malých národů a skutečně jednotné Evropy

KOMENTÁŘ LUKÁŠE NOVOSADA
Europeada: fotbalové mistrovství malých národů a skutečně jednotné Evropy

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Echo Prime

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Echo Prime

Ledva v pátek začalo české předsednictví Evropské unie, skončila v sobotu jiná významná událost celoevropského významu. Byla dohrána Europeada neboli fotbalové mistrovství Evropy malých národů a národnostních menšin.

Je to akce, která dobře odráží zakladatelský étos celé Evropské unie: sbližuje lidi, kteří by se jinak patrně nepoznali a mnohé o sobě nevěděli, utužuje jejich přesvědčení, že mají hodně společného, podtrhuje, že v jednotné Evropě na každém záleží, nehledě na jeho jazyk a národnost, a dokládá, že menšiny dík své velkorysosti – kterou musely v dějinách nesčetněkrát prokázat, jinak by nepřežily – mohou snadno v něčem předehnat velké národy. V případě Europeady ten poslední bod například znamená, že se souběžně hraje mužský i ženský turnaj a nikdo se nad tím nepozastavuje, takže ženský fotbal je aspoň v tomto prostředí stejně podporovaný a sledovaný jako mužský.

Europeadu letos hostila Koroška čili jihovýchod rakouských Korutan, kde žijí tři nebo čtyři desítky tisíc korutanských Slovinců – rakouských občanů slovinské národnosti, kteří jsou většinou dvojjazyční. Končící turnaj tohoto charakteru byl v pořadí čtvrtý: první v roce 2008 hostila menšina Rétorománů ve švýcarském kantonu Grisonsko (Graubünden), druhý v roce 2012 Lužičtí Srbové v Sasku, třetí v roce 2016 Němci z Jižního Tyrolska v severní Itálii. Jak vidno, prvé tři záměrně měly termín paralelní k termínu velkého fotbalového Eura, aby předvedly, že ne každý národ v Evropě má svůj stát a svou fotbalovou asociaci, které by jej zastupovaly, zatímco letošní turnaj se ocitl mezi Eury – byl totiž o dva roky odložen kvůli covidové pandemii.

Odklad naštěstí neměl vliv ani na počet účastníků (tedy alespoň v mužském turnaji, ženský o pouhých čtyřech účastnících byl letos chudší), ani na zájem návštěvníků. A protože se za čtrnáct let existence Europeady zlepšilo pokrytí internetem i v odlehlejších a hornatějších regionech Evropy a současně se významně vyvinuly mediální schopnosti zástupců menšin, roste také počet online přenosů z turnaje, a tím pádem také počet těch, kteří si jej všímají, s nadšením jej sledují a vzrušeně rozebírají předvedené výkony i následné šance svého oblíbeného týmu.

Nejde ovšem o srandu pro exoty. Europeada je turnaj hraný se vší vážností, který má mezi účastníky vysokou prestiž. Hraje se samozřejmě v atmosféře divákových okousaných nehtů a vyškubaných vlasů, již známe i z velkého Eura, leč hraje se na maličkých stadionech v kulisách alpských velehor, čistých jezer nebo táhlých rozkvetlých luk. Mnohdy až pohádková atmosféra turnaje však paradoxně podtrhuje pocit (ne)samozřejmosti identity, jenž je na Europeadě všudypřítomný. Vnímavému divákovi však umožňuje plnohodnotněji než u jiných sportovních akcí prožít svou vlastní existenci a uvědomit si, že patří-li k zástupcům velkých národů, měl prostě jenom štěstí na to, kde se narodil.

Aby to bylo srozumitelnější: národnostní menšiny v Evropě často žijí v příhraničních regionech, které historicky patřily jednou k tomu, jindy k onomu státu. Jde tedy o lidi žijící v jistém trvalém vykořenění, proto jejich základní orientací ve světě je pevná příslušnost ke svému regionu. Otrlého Evropana – před obrazovkou mobilu, tabletu či monitoru dávno navyklého výjevům válek, neštěstí, zločinu – proto skutečně dojme, když spatří a zaslechne, jak zástupci národů, k nimž v některých případech náležejí poslední stovky mluvčích, zpívají hrdě svou hymnu, protože existuje mezinárodní platforma, kde je to plnohodnotně možné.

Uvědomit si však lze ještě ledasco jiného: třeba kolik menšin v Evropě máme, aniž to tušíme, aniž si to připouštíme (turnaje se samozřejmě ani zdaleka neúčastní všechny). Nebo jak je menšinová otázka pořád ožehavá a nejasná. Jak rozdílně s ní ten který stát zachází. Kupříkladu Německo má ústavně uznány čtyři autochtonní, tedy původní menšiny: Dány, Fríse, Sinti a Lužické Srby. Zato Francie se s menšinovým modelem neustále potýká, třebaže dejme tomu na okcitánském příkladu vidíme jisté zlepšení. Zrovna tak Norsko se k menšinám dlouho mělo odmítavě, dnes tamní Sámové už mají i své parlamenty. Španělsko kvůli Baskům a Kataláncům o menšinách raději slyšet nechce.

Dánsko některým svým menšinám z odlehlých končin (Gróňané, Faeřani) udělilo autonomie, ale vztah k nim má řekněme opatrný. O maďarských menšinách osiřelých v zemích původních držav před Trianonem raději nemluvit, ještě komplikovanější je po válkách devadesátých let situace na Balkáně. Jenomže vidíme-li, že na Europeadě pravidelně a v poklidu reprezentují třeba Chorvati ze Srbska, Maďaři z Rumunska nebo Slováci z Maďarska a že se vše odehrává v klidu, pohodě, vzájemném respektu a veselí, představuje tento málo známý fotbalový turnaj naději pro všechny, kdo věří, že domluvit se lze (přinejmenším s merunou u nohy) nakonec s každým.

Ostatně večer co večer se Europeada mění ze sportovního zápolení mění ve festival hudby, společného zpěvu a představování menšinových zvyků, ergo v poznávání druhých lidí, jimž se vyplatí naslouchat. Podstatné přitom je, že na Europeadě se vše děje spontánně, odspodu, jenom přiměřeně organizovaně, úhrnem bez ohledu na to, že jejím zastřešujícím orgánem je prastará FUEN čili Federální unie evropských národnostních menšin fungující od roku 1949.

V něčem se však Europeada přece jen podobá Evropské unii či velkému Euru, dávno zhýčkanému množstvím peněz – její profil určují Němci. Z letošních dvaceti týmů, rozlosovaných do pěti skupin po čtyřech účastnících, byly čtyři mluvčích německého jazyka z různých koutů Evropy. Současně ze samotného Německa se obvykle účastní tři týmy: Dánové, Frísové a Lužičtí Srbové. Oproti dřívějšku roste počet týmů s maďarskými mluvčími nebo z Maďarska. To vše je doklad, že si turnaj buduje dobrou pověst i že žijeme v éře, která menšinám naslouchá a přeje. Přesto si lze všimnout, že na turnaji výrazně chybějí severské a jihoevropské národnosti. Patrně je to proto, že jejich zástupci nejsou tak aktivní ve zmíněné organizaci FUEN.

Podotkněme ještě, že Češi letos měli své první zastoupení ve společném týmu Slováků a Čechů z Rumunska – tým bohužel skončil ve své skupině C po třech prohrách s celkovým skóre 2:14 na posledním místě bez bodu. Jinak letos platilo to, co vždycky: Lužičtí Srbové (již obsadili své historicky nejúspěšnější třetí místo) v semifinále tradičně podlehli týmu Korošky. Ta ve finále, jak je rovněž zvykem, nepřehrála Němce z Jižního Tyrolska, kteří tak doposud vyhráli všechny čtyři turnaje. A tak také na Europeadě prozatím platí slavný citát Garyho Linekera, že „fotbal je hra pro dvaadvacet hráčů na devadesát minut, kterou vždycky nakonec vyhrají Němci“.

3. července 2022