Do Česka dorazil politický styl, u kterého se vyplatí použít Duck-test. „Pokud vidím ptáka, který chodí jako kachna, plave jako kachna a kváká jako kachna, tak o tomto ptáku tvrdím, že je to kachna,“ říká známé pravidlo, které odhaluje politiku v časech koronaviru jako nacionalismus. Jeho cílem je změnit republiku podle vzoru klasického národního státu.

Češi nad epidemií vyhráli. „Ve finále rozhodují výsledky a ty výsledky jsou takové, že Česká republika jako jedna z prvních v Evropě dosáhla toho, že reprodukční faktor byl pod číslem jedna,“ prohlásil vicepremiér Karel Havlíček v ČT. Dokázali to úplně sami, i když je všichni opustili. „Jestli někdo nebude vítězem této krize, tak je to Evropská komise, tak je to Evropská unie. Minimálně v prvních týdnech naprosto selhala, nic se nekoordinovalo a není na to dnes žádná omluva,“ řekl Havlíček. Vymezit se proti neúspěšným je dnes povinností každého politika, který jedná jménem českých občanů.

„Pokud někdo blbě hospodařil ještě před virem a měl zadlužení 188 procent vůči HDP a 140 procent a 130 procent, tak já nejsem ochoten ručit za dluhy jiných států, když byly nezodpovědné. Když jsem se stal ministrem financí, tak jsem startoval na 41 a půl a snížili jsme to na třicet,“ odmítl premiér Andrej Babiš, že se Česko bude účastnit vydávání společných evropských dluhopisů. „Ať si půjčí – eurozóna, my si také půjčujeme. Každý si chce kupovat české dluhopisy, ale na to jsme makali šest let. Také jsme mohli utrácet víc peněz, ale byli jsme rozpočtově odpovědní,“ uvedl ve videu, které zveřejnil na sociálních sítích.

Výroky jsou projevem dobové rétoriky, ovšem jen volně se opírají o fakta. Nemůže být jasné, jak Česko dopadlo v soutěži o snížení reprodukčního čísla R pod hranici jedna, když vláda ani akademici nemají jeho časovou řadu k dispozici. Jisté je, že při snižování státního dluhu, kterým se Babiš holedbá, bylo Česko v uplynulých čtyřech letech ze sedmadvaceti členů Evropské unie patnácté nejrychlejší. Smyslem takových výroků není informovat, ale představit Čechy jako vítěze, kteří se musejí oddělit a hájit své pozice hlavně proti Řekům, Italům a Portugalcům, kteří „blbě hospodařili“ a teď chtějí naše peníze. Vždy se také hodí připomenout obraz nepřítele, kterým je tradičně EU.

Ve snaze oddělit národ od okolí, ze kterého mohla přijít nákaza, byli politici v Česku úpornější než v jiných zemích Evropy. Pochopitelně zakázali vstup cizincům. Poprvé od roku 1989 obsadili západní a jižní hranice armádou, policie hlídala ještě hluboko ve vnitrozemí. Jako jediní v Evropě zakázali občanům vycestovat. Nepříjemnou výjimkou byli pendleři, ale vicepremiéru Janu Hamáčkovi se podařilo zabránit, aby se přes hranice navštěvovali manželé či rodiče s dětmi. Na druhé straně ministr zahraničních věcí Tomáš Petříček zajistil, aby se každý rodilý Čech mohl i během krize vrátit, a s nasazením všech diplomatických sil je letadly svážel z celé zeměkoule.

Vládní epidemiolog Rastislav Maďar varoval, že „přeshraniční pohyb osob je největší časovanou bombou“. Zároveň Babiš vyzýval: „Zůstaňte doma v Česku, protože je tu bezpečno. Jezte v Česku, ubytujte se v Česku, kupujte česká jídla, kupujte české zboží. Je velice důležité, abychom podpořili náš cestovní ruch.“ Nedávalo to věcný smysl, protože koronavirus už zmizel z řady evropských zemí, a nakonec sám Babiš vezme rodinu na prázdniny do Řecka. Podstatná je okolnost, že to má ohlas. Koncem dubna v průzkumu National pandemic alarm podpořilo zavření hranic v obou směrech 70 procent Čechů, v novinách se objevily články typu „Navštivte deset ikonických míst Česka“, tedy Pražský hrad, Hlubokou a Český Krumlov, když tam nejsou cizí turisté.

Potravinovou soběstačnost navrhli poslanci Margita Balaštíková (ANO) a Zdeněk Podal (SPD). Přirozeně to přivítali zdejší producenti, předseda Zemědělského svazu Martin Pýcha zdůraznil, že soběstačností plní národní stát jeden ze svých úkolů: „Potravin může být do budoucna nedostatek stejně jako vody. Země, jež budou schopny nakrmit obyvatelstvo, jsou zároveň svobodné,“ uvedl v iDnes.cz.

Aktivity politiků v časech epidemie lze shrnout v jedné větě: obnovit všechny funkce, které měl národní stát v raných dobách, tedy suverenitu ve vztahu k cizím zemím, ochranu území a bezpečnosti občanů včetně zajištění jejich potravy, zároveň vyžadovat loajalitu. Tato strategie však má problém, který se skrývá v historii.

Zkrachovalý model, který chce mít každý

Termín národ pochází z latiny, ve které slovo „nasci“ znamená „narodit se“. Mezi osobami, které se narodily jedné matce, existuje přirozený svazek, a tento důvěrný svazek je možné rozšířit na obyvatele celého státu. V přeneseném smyslu se mohou všichni považovat na děti jedné matky. Na tomto základě funguje národní stát jako jednota lidu stejného jazyka, území a státní moci. Německo-americká filozofka Hannah Arendtová upozornila, že tento ideál se nikdy nemůže civilizovanými prostředky naplnit. Znamenalo by to shromáždit všechny lidi jedné mateřské řeči na jednom území a zároveň se zbavit všech cizinců, pokud se nechtějí plně asimilovat. Proto jsou národní státy předurčeny k úpadku.

Přesto si národní stát vyžádala doba, konkrétně nástup průmyslového věku. Průmysl potřeboval otevřenou společnost, kde mají všichni stejná práva, stejnou řeč a stejné vzdělání, aby se mohli zapojit do masové výroby. Proto také česko-britský filozof Ernest Gellner označil za hlavní princip národního státu monopol na vzdělání, které zaručovalo, že se všichni jeho občané domluví. Z pohledu veřejnosti to byly právě národní státy vznikající od konce osmnáctého století, které otevřely ve svých hranicích prostor svobody a umožnily účast na vládě prostřednictvím voleb. Hannah Arendtová ovšem tvrdí, že to bylo složitější. Svobodu obvykle přinášely revoluce, které zničily feudální svět, a teprve ve druhé fázi se osvobozený lid přihlásil k myšlence národa a jeho státu. Až desátý rok od počátku Francouzské revoluce se zmocnil vlády pozdější císař Napoleon Bonaparte, jeho synovci Napoleonu III. to po další revoluci v roce 1848 už trvalo jen tři roky. „Zkušenosti minulých desetiletí ukázaly, že lid sjednocený v jeden národ je připraven poddat se každé vládě, která chrání jeho národní požadavky,“ napsala Arendtová. Národní stát obvykle respektoval demokracii do té míry, že toleroval občanská práva a svobodu tisku, ovšem potlačoval politická práva umožňující účast na vládě. Vládu obvykle převezme úzká elita.

Hlavní teoretik národního státu Jean-Jacques Rousseau správně pochopil, že sjednotit obyvatele tak velkého území, jako je Francie, může jedině společný nepřítel. „Pouze v přítomnosti nepřítele je možný ideál francouzského nacionalismu a všech nacionalismů, jediný a nedělitelný národ,“ komentuje učení velkého osvícence Arendtová. Rousseau zároveň doporučoval zajistit jednotu národa zevnitř, a k tomu je třeba vnitřního nepřítele. Nacionalisté čas od času jeho radu následují. Konkrétně pro Babiše je vnitřním nepřítelem ten, kdo si u Evropské komise stěžuje na jeho střet zájmů. „Nevidím důvod reagovat na kecy různých lidí, kteří pracovali hlavně ve službách cizích států, a ne České republiky,“ řekl na nedávném videu.

Národní státy se zhroutily před druhou světovou válkou a byly nahrazeny diktaturami, proto Evropa po válce začala hledat jiná řešení typu EU. O to větší byl šok, když národy osvobozené z koloniální nadvlády začaly model národního státu napodobovat. Jeden z afrických příkladů popsal v knize Veteráni revoluce v Zimbabwe velitel tamních partyzánů Zvakanyorwa Wilbert Sadomba. Vylíčil, jak revoluce osmdesátých let minulého století vyvlastnila bělošské farmy a pozemky rozdala bojovníkům za svobodu. O nově nabytý majetek však přišli, když se vlády zmocnil nacionalistický politik Robert Mugabe, který půdu rozdělil úzké skupině svých přívrženců. „Uchopení moci nacionalisty popřelo samotný smysl osvobozenecké války, a to je zdrojem dnešních zimbabwských sociálních a politických problémů,“ postěžoval si Sadomba.

Soudruzi bez vlasti

Historie se opakuje v zemích bývalého sovětského bloku. Revoluce roku 1989 vedly k nastolení liberální demokracie, ovšem od té doby nabývá na síle nacionalismus, který se stal široce sdíleným trendem v posledních pěti letech. Rozpočet České republiky se nevyznačuje úsporností, i když to premiér čas od času tvrdí. V posledních čtyřech letech poklesl státní dluh jen o šest procent HDP, zároveň český stát zvýšil výdaje skoro o dvě procenta HDP – po Kypru nejvíc v Evropě. V tom se mu blíží ostatní východoevropské státy s výjimkou Maďarska a Slovinska, zatímco státy Západu rychle snižují schodek i podíl státních výdajů na HDP. Obnovené národní státy východní Evropy posilují v oblasti daní a sociálních služeb, nutno však dodat, že zatím jen dohánějí rozvinuté státy západního blahobytu.

„Některá období jsou pro národní stát vhodnější než jiná,“ tvrdí filozof Gellner a za pravdu mu dalo období epidemie, kdy se představitelé národních států chopili svých starých práv a před svými občany dokázali demonstrovat, že sami a bez parlamentu dokážou ochránit národ před smrtelnou hrozbou.

Gellner také tvrdí, že národ nevytváří nacionalisty, ale nacionalisté vytvářejí národ. Dnes se u nás pro národní stát nabízejí dva vůdci. Prvním z nich je ovšem asimilovaný Slovák Andrej Babiš, který samotnou existencí připomíná, že skutečný ideál čistého národa nelze naplnit. Asistuje mu Jan Hamáček, ten je však šéfem sociálních demokratů, kteří byli v očích německého císaře Viléma II. jen „soudruhy bez vlasti“. Přesto je hlavní komplikací při obnovení národního státu v Česku něco jiného. Jeho základním účelem byla od začátku podpora průmyslu a organizace jednotného školství. Vůdci národní obrany před koronavirem rádi používají nacionální rétoriku, národní stát se však pod jejich vedením stal hlavní překážkou, aby lidé pracovali a děti chodily do školy. Může jít o další vzor, jak se národní stát může zhroutit.