Nejrychlejší tuzemská inflace za posledních třináct let se stává předvolebním tématem. Řada opozičních politiků, dokonce i někteří ekonomové přisuzují hlavní díl viny za rapidní růst cen vládě. Její fiskální politika měla být v době vrcholící pandemie prý až příliš expanzivní, což nyní působí inflačně. Lidově řečeno, vláda prý až moc rozhazovala, a to v době, kdy byla výroba kvůli pandemii omezena. Takže na málo zboží a služeb je teď až moc peněz, což právě tlačí ceny vzhůru.

Podle Eurostatu to ale jenom na vládu určitě svádět nelze. Evropský statistický úřad, jejž nelze podezírat z politické předpojatosti, totiž aktuálně uvádí, že česká inflace je v rámci EU podprůměrná. Zajímavé je, že vysoce nadprůměrnou inflaci mělo v rámci EU Česko loni. Tehdy to však politické téma prakticky vůbec nebylo. Asi proto, že inflace tehdy odrážela hlavně nadprůměrný růst výdělků, které v předpandemických letech stoupaly v očištění o inflaci zhruba čtyřikrát rychleji než v západní Evropě.

Nyní údaje Eurostatu praví, že meziroční inflace v ČR vykazuje za srpen hodnotu 3,1 procenta. Tento údaj je odlišný od údaje zveřejněného za týž měsíc Českým statickým úřadem; jde o odlišné metodiky. Eurostat počítá takzvaný harmonizovaný index spotřebitelských cen, který je mezinárodně srovnatelný. Údaj ČSÚ – za srpen 4,1 procenta meziročně – mezinárodně srovnatelný není. Tudíž z mezinárodně srovnatelných čísel Eurostatu plyne, že meziroční inflace v ČR byla v srpnu mírnější než například v Německu, Rakousku, na Slovensku, v Belgii či v Lucembursku. O zemích, jako je Polsko, Estonsko, Lotyšsko či Maďarsko, ani nemluvě.

Těžko tedy obstojí tvrzení, že za výraznou tuzemskou inflaci může dominantně Babišova vláda. Pokud by tomu tak bylo, musela by být inflace v ČR v rámci EU citelně nadprůměrná. Data Eurostatu ale dokládají, že aktuální zrychlení inflace je mezinárodním, ba globálním dějem, který navíc ještě v Česku zanechává dokonce slabší otisk než ve většině zemí EU.

Růst spotřebitelských cen již delší dobu předznamenával vzestup cen v průmyslu. Opět jak v zahraničí, tak u nás. Když rostou ceny v průmyslu, zpravidla to dřív či později pocítí peněženky běžných spotřebitelů. A tak se teď také děje. Když zdražuje výroba průmyslníkům, buď si o vyšší náklady poníží marže, nebo je přenesou na odběratele – a ti pak na zákazníky.

Ceny v českém průmyslu přitom stoupají enormně i nadále a stále výrazněji, takže řadoví zákazníci musejí počítat s dalším zdražováním v příštích měsících. V srpnu rostly průmyslové ceny nad očekávání závratně, meziročním tempem 9,3 procenta. To je nejvýraznější nárůst od dubna 1993. Důvodem je zejména dramatické meziroční zdražení ropy na světových trzích, které vede k citelnému nárůstu cen pohonných hmot a dalších ropných produktů. Výrazně stoupají ceny také v průmyslu hojně využívané energie jako elektřina či plyn. Dramaticky zdražují ale i další průmyslové materiály. Kovy meziročně o
26 procent, dřevo či papír bezmála o 25 procent. Stěžejní příčinou růstu cen průmyslových materiálů je celosvětová výrobní a přepravní krize a související závažné zpřetrhání mezinárodních dodavatelsko-odběratelských řetězců. V Evropě se závažně projevuje také dramatický růst cen energií, „energetický šok“. Například velkoobchodní cena zemního plynu stoupla v EU letos meziročně zhruba o 200 procent.

Historicky mimořádný nárůst cen průmyslových materiálů a výrobků se tedy postupně promítá do spotřebitelské inflace. Spotřebitelská inflace – ta měřená ČSÚ – tak letos koncem roku bude v meziročním pohledu atakovat pětiprocentní úroveň. Na podzim českým spotřebitelům výrazně zdraží potraviny a energie. Energie totiž zatím dramaticky zdražují hlavně velkoobchodně, zatímco maloobchodní ceny – ty, jimž čelí běžné domácnosti – teprve nárůst čeká. Růst velkoobchodních cen se dřív či později promítá do růstu cen pro domácnosti, podobně jako růst cen průmyslových se postupně přelévá do cen spotřebitelských.

Takže od podzimu lidem v ČR razantně podraží třeba pečivo. Někteří pekaři a zástupci pekařského svazu dokonce upozorňují, že jeho ceny mohou vyskočit až o třicet procent. Třicetiprocentní zdražení pečiva by bylo vskutku nebývalé. Pečivo totiž zpravidla zdražuje v rozsahu do deseti procent. Možné až třicetiprocentní zdražení tedy napovídá, že celý pekárenský průmysl se ocitá pod nebývalým tlakem růstu cen výrobních faktorů. Pekaři čelí krajně nepříjemné souhře vzestupu cen mouky a energií, ale také výše mezd, které vyplácejí zaměstnancům.

A to přitom loňská a podle všeho ani letošní úroda obilovin nebyla v Česku nijak špatná. Letos by měla být dokonce mírně nadprůměrná. Za zdražující moukou je proto třeba hledat rovněž hlavně růst cen energií a růst mezd – tentokrát růst mezd pracovníků v zemědělství.

Částečně je tedy zdražování třeba právě pečiva vskutku dáno vládními zásahy do ekonomiky, byť prim hrají globální faktory, zrcadlící se třeba v růstu cen energií. Mzdy pracovníků v pekárenství nebo zemědělství rostou tak citelně proto, že Babišova vláda jejich růstu nedala během pandemické krize „vydechnout“. Za cenu enormního nárůstu veřejného zadlužení v řádu stovek miliard korun uměle zachraňovala zaměstnanost. Mzdy proto neklesly a rostou dál. Na dluh nás všech jsme si tedy koupili třeba právě i vyhlížené enormní zdražování pečiva.

Ovšem opozice by se neměla tvářit tak, že to celou dobu říkala. Naopak. Vždyť po podstatnou část loňska vládu kritizovala s tím, že její pomoc je nedostatečná, chaotická a že přichází pozdě. Pokud by byla větší, méně chaotická a přišla dřív – připustíme-li na chvíli oprávněnost opoziční kritiky –, byla by dnes inflace v ČR nutně ještě o něco výraznější. Inflace je totiž svým způsobem daní za to, že se po pandemii podařilo ekonomický růst nastartovat až nečekaně rychle – jak u nás, tak zejména v zahraničí.

Ke zmíněnému růstu cen pečiva ovšem citelně přispívá a ještě přispěje další ze státních zásahů, tentokrát ten na úrovni celé Evropské unie. EU podniká razantní kroky k energetickému zezelenání. Snaží se přísnými regulacemi a dotacemi přimět lidi a firmy ke spotřebě dražší, navíc ještě méně spolehlivé energie z obnovitelných zdrojů. To prodražuje výrobu třeba právě i pekařům v Česku.

Klíčovou obětí zeleného tažení EU je, jak známo, uhlí. Lidé v Česku se proto musejí připravit i na jeho citelné zdražování. Pokud nemají na zimu, která bude podle řady předpovědí poměrně mrazivá, dostatečné zásoby, měli by se předzásobit co nejrychleji. Celosvětově totiž cena uhlí zvlášť v posledních týdnech prudce stoupá. Za letošní rok se jeho světové ceny víc než zdvojnásobily.

Důvodem markantního zdražování uhlí je enormní celosvětový vzestup poptávky po energiích a jejich zdrojích, jenž nastává v souvislosti s odezníváním pandemie. Roli ale hrají také povětrnostní podmínky. Například v Evropě letos panuje relativně málo větrné počasí. To způsobuje, že produkce elektřiny z větrných elektráren je nedostatečná. Musí být nahrazována elektřinou vyráběnou z plynu. Jenže ani té není dostatek. Zásobníky na plyn se po loňské poměrně dlouhé a vydatné zimě nedaří doplňovat. Takže Evropa a s ní i svět hledá poslední záchranu právě v uhlí.

Jenže v posledních letech se rozvoj těžby v uhelných dolech z důvodu prosazování zelených politik v EU zanedbával, takže kapacity produkce uhlí jsou rovněž nedostatečné. Výrobu elektřiny z uhlí navíc dál prodražuje dramatický nárůst cen emisních povolenek EU, až na rekordní úroveň přes 60 eur za kus. Ty si musejí elektrárny a teplárny kupovat, aby mohly elektřinu, respektive teplo z uhlí produkovat.

Prudké zdražování uhlí, plynu, elektřiny i povolenek jde tedy ruku v ruce. Pro řadovou domácnost v ČR to znamená, že v příštích týdnech a měsících se musí připravit na zdražení třeba takové elektřiny až o dvacet procent. Teplo zdraží zhruba o deset procent, plyn až o patnáct. Další zdražování energií přijde v příštím roce. Současně napříč Evropou narůstá hrozba závažného blackoutu. Na to pozor. Při plošném výpadku elektřiny dochází ke společenskému rozkladu už během několika hodin, kdy lidé začínají rabovat v obchodech, případně se ve zvýšené míře uchylují k jiným formám kriminální činnosti a dalšímu rozkladnému jednání.

Z prudkého růstu cen energií v Evropě i jinde těží významně Rusko. Tamní burza se díky růstu cen energií v EU v září ocitla na historickém rekordu. Ruskou burzu výrazně táhnou vzhůru například akcie Gazpromu, plynárenského gigantu ovládaného Kremlem. Největší americká banka, JP Morgan, začátkem září privátně doporučovala svým klientům právě nákup akcií Gazpromu. Poukazovala přitom na to, že gigantu hraje do karet situace na energetickém trhu v EU, který má v době už tak napjatých podmínek ve světové energetice ještě výrazněji pod kontrolou než jindy. Dlouhodobě Gazpromu svědčí také právě snaha o naplňování zelených politik EU. Ty vedou k ústupu nejen od uhlí, ale také od jaderné energie, takže stoupá evropská sháňka po ruském plynu. Poptávka po ruských energiích a jejích zdrojích prospívá také rublu. Ruská měna letos vůči dolaru zhodnocuje nejvýrazněji ze všech měn rozvíjejících se trhů.

Z toho všeho je patrné, že momentální silná inflace v ČR je převážně opravdu výsledkem mezinárodních faktorů. Jen z menší míry pak výsledkem těch domácích, díky nimž ale Česko stále vykazuje nejnižší míru nezaměstnanosti EU. Vždyť po zachraňování pracovních míst loni všichni volali, včetně opozice. Opozice ještě k tomu varovala, že podle ní nedostatečná pomoc vlády povede k dramatickému nárůstu nezaměstnanosti v letošním roce. Kritizovat nyní vládu s tím, že její pomoc byla až přílišná, je opravdu příkladem ryze politického výroku, který nemá s ekonomickou podstatou nic společného, řečeno velmi
jemně. Vládu lze kritizovat za řadu jiných věcí, ale za inflaci ne.

Na tahu je Česká národní banka. V té po zveřejnění srpnové inflace nastal malý poplach. Opravdu se nestává často, aby skutečná inflace překonala tu, kterou ČNB prognózuje, o celý jeden procentní bod. Ale to se právě stalo. ČNB ve své aktuální prognóze předpokládala, že za srpen vykáže meziroční růst spotřebitelských cen hodnotu 3,1 procenta, ve skutečnosti to však bylo – jak už víme – 4,1 procenta.

Proto v příštích týdnech a měsících bude ČNB zpřísňovat svoji měnovou politiku dlouho nevídaným způsobem. Tak, aby inflační očekávání veřejnosti krotila, jak jen to bude vzhledem k převážně mezinárodní povaze inflace možné. Stále pravděpodobnější je tudíž to, že na měnověpolitickém zasedání už teď koncem září zvýší ČNB základní sazbu hned o 0,5 procentního bodu. Naposledy takto razantně ČNB zvyšovala základní sazbu bezmála před čtvrtstoletím, v červnu 1997, při tehdejší měnové krizi. To jen podtrhuje, jaké nebezpečí nyní hrozí, že se inflace trvaleji utrhne ze řetězu.