Mohla z toho být taková až vánoční historka. Jedenáctiletého kluka Keatona Jonese z amerického státu Tennessee ve škole šikanovali spolužáci, smáli se mu, že je ošklivý, má velký nos, že s ním nikdo nechce kamarádit. Někdo ho polil mlékem. Ze školy ho vyzvedávala matka Kimberly Jonesová, stěžoval si jí a rozplakal se při tom, vyptávala se ho, co se ve škole stalo, natáčela si jeho odpovědi na mobil. Video dala 8. prosince na sociální sítě, aby svět viděl, jak se lidé k jejímu synovi špatně chovají. Video se velice rychle rozšířilo, sdílely ho miliony a miliony lidí. Vznik takovýchhle „fenoménů“ je vždycky trochu záhada, troufnu si ale odhadnout, že mnoho z těch dojatých uživatelů oslovila ani ne tak faktická podoba Keatonova traumatu (jistě existují drastičtější formy šikany), ale jeho evidentní zraněnost, vážnost, s níž se ptá, proč to jeho trýznitelé dělají, co z toho vůbec mají. Jako kdyby to video zachytilo nějaký zlomový moment jeho života a zároveň moment, který každý zná z vlastní zkušenosti – nebo ho třeba prožíval spolu se svými dětmi.

Tu chvíli, kdy malý člověk na vlastní kůži zakusí, že svět může být taky pěkně zlý, a jeho mysl se s tím nějak nemůže srovnat, padají z něj otázky, které by z úst dospělého jistě zněly naivně, pronesené dítětem ale mají jinou váhu, možná takovou, jakou si skutečně zaslouží. Proč to dělají? Co z toho mají? Nemyslím si, že v pokročilejším věku na to dokáže člověk najít jinou odpověď než omezenou, částečnou, většinou už se radši ani neptá.

Od pohádky k hororu

Krátké video pohnulo spoustu lidí k činu, jako kdyby se rozhodli ukázat tomu nešťastnému klukovi, že svět není tak zlý, jak se mu v tu těžkou chvíli jevil. On i jeho rodina zažili úplné bombardování láskou. Nejenže Keatonovi vyjadřovaly na sociálních sítích podporu skutečné masy, ale taky celebrity z prostředí sportu a zábavního průmyslu – od Justina Biebera přes Rihannu po LeBrona Jamese. Dostal taky spoustu pro dítě jistě lákavých nabídek – setkat se se svými idoly, účastnit se filmové premiéry a podobně. Na jeho rodinu se také vybíraly peníze, sešlo se asi šedesát tisíc dolarů, pro svobodnou matku se třemi dětmi jistě podstatná částka. Pohádka rodiny Jonesových ale skončila stejně rychle, jako začala, 11. prosince už z nich zase byli páriové.

Činorodí uživatelé prozkoumali profily Keatonovy matky a našli tam fotku, na níž Kimberly Jonesová pózuje před vlajkou Konfederace, na další je kolem ní naaranžovaná celá její rodina, děti drží hračkové zbraně. A bylo jasno – Jonesová je rasistka. Matka šikanovaného kluka se brání s tím, že ty snímky byly míněné ironicky, schválně na nich stylizovala sebe a rodinu do stereotypu jižanských „rednecků“. Těžko říct, kdo vidí právě jenom tu fotku, může ji vnímat obojím způsobem, tu ironii v ní vidět. Z milovaných mučedníků se rázem staly sporné postavy. Šíří se teorie, že matka syna přinutila vypovídat do záznamu, aby z toho nějak vytřískala peníze. Možná si Keaton tu šikanu trochu zasloužil, jestli ve škole opakoval ty rasistické stereotypy, které se třeba naučil doma. Možná větší problém v jeho životě než šikana představuje rodina, v níž je formovaný, a tak dále a tak podobně. Jonesová vysvětlovala svoje postoje v televizní talk show, skončila u toho, že jí je jedno, jestli lidi budou nenávidět ji, jejího kluka ať ale nechají na pokoji. 

Oběť musí být dokonalá

Celá ta aféra s bleskovým nanebevzetím a stejně rychlým zatracením rodiny Jonesových až nepříjemně výstižně ilustruje, jak to s tím dojímáním se v éře internetových kampaní je. Jak velkou roli v něm hraje narcismus ušlechtile smýšlejících, kteří jsou něčím třeba skutečně zasaženi, nemohou ale pustit ze zřetele svůj status. Jsou hluboce uraženi, když zjistí, že svoje dojetí a sympatii – přece tu největší poctu, již je možné si představit – investují do někoho, kdo jí podle jejich názoru nebyl hoden. A oběť, která si takovou instantní masovou účast „zaslouží“, přece musí být taky dokonalá.

Nestačí, že něco zlého zažila nebo že to její zaznamenané zranění je evidentně skutečné. Musí splňovat vyšší nároky, jistým způsobem estetické, trpí-li, musí trpět jaksi úhledně, její trauma by mělo být bez poskvrnky. Brečící jedenáctiletý kluk, kterého ve škole trápí, dojmout může, ale brečící jedenáctiletý kluk, kterého ve škole trápí a doma má mámu, která se fotila s konfederační vlajkou… Bacha na to. Protože Keaton je pro některé lidi (část těch celebrit mu vyjadřuje podporu i nadále) hoden účasti pouze tehdy, snese-li měřítka povznášející ušlechtilosti i jeho život jako celek. Ale ne, pokud mu třeba doma říkají nějaké ošklivé věci, kdo ví, jak to vůbec u Jonesových je...

To, co ten kluk zažil po zveřejnění videa, pro něj pravděpodobně byla o dost tíživější zkušenost, než když se mu ve škole vysmívali. O povaze dnešního světa byl poučen vskutku důkladně, snad to jednou, až bude třeba o pár roků starší, bude schopný vstřebat. Vědět, že žije v civilizaci, kde se miliony a miliony lidí nechají vystavovat proudu fragmentů cizích životů. A cítí se na základě těch zlomků oprávněni a povoláni ty životy soudit. Některé povznést a nechat na ně pršet dary, nad jinými pobouřeně křičet. V obou případech je hlavní nepřipustit si svou nevědomost. Vynášet svoje instantní verdikty z úradku kolektivního božstva stiženého deficitem schopnosti udržet pozornost. A pak na ně zapomenout a nechat se vybudit dalším vzruchem, protože ta mašina na pohnutí a pobouření se musí udržovat v chodu. Co by s námi bylo, kdyby se zastavila?