Ve známé dichotomii „lidí odněkud“ („somewheres“) a „lidí odnikud“ („anywheres“) je Bruno Maçães „anywhere“ k pohledání. Portugalec, který studoval na Harvardu, učil v Berlíně a sloužil své zemi jako ministr pro evropské záležitosti, dnes žije hlavně v Istanbulu se svou tureckou manželkou, má úvazek na univerzitě v Číně, u konzultantské firmy sídlící v Londýně a nerezidentní pozici v americkém think-tanku. Jeho názory jsou však od typického západního „anywhere“ dnešní doby velmi odlišné. Ne že by byl konzervativec nebo reakcionář. Ale hledá jinou „diverzitu“ než tu, kterou běžné pojetí globalizace nabízí. Tři knihy, které vydal, jeho komentáře v časopisech a na Twitteru spojuje přesvědčení, že historie neskončila, ale naopak po krátké pauze začíná s novou energií. Tuto změnu nesleduje se znepokojením jako „konec Západu“, ale naopak dychtivě zkoumá.

Asi nejzajímavějším čtivem zůstává jeho první kniha Úsvit Eurasie z roku 2018. Je to cestopis, v němž Maçães líčí momentky ze svých cest od Podněstří přes Ázerbájdžán, Írán, Čečnu, jižní Rusko, Kazachstán, Pákistán, Istanbul po řadu míst v Číně. Třeba futuristické vývojové centrum digitální firmy Baidu. Nebo gigantické tržiště ve městě Yiwu, kde v asi stu tisíci obchodech nakupují spotřební zboží obchodníci z celého světa – odhaduje se, že odtud pochází asi čtvrtina hraček a dvě třetiny vánočních ozdob prodaných na planetě. A taky vlajky – před americkými volbami v roce 2016 přicházelo z USA o tolik víc objednávek na vlajky s Donaldem Trumpem než na vlajky s Hillary Clintonovou, že Číňané výsledek na rozdíl od zbytku světa předvídali.

Ale taky je to kaleidoskop, v němž si cestopisné zážitky předávají místo s literárními, geografickými či historickými exkurzy a intelektuálními tezemi.

Fukuyamův Konec historie je dnes často vysmívaný, ale paradoxně zároveň tato kniha přitahuje bezpočet lidí, kteří cítí potřebu se vůči ní vymezovat. I Maçãese lze číst jako dialog s Fukuyamou. Hlavním geopolitickým a ekonomickým faktem z „reálného světa“, který jeho pohled na fenomén Eurasie formuje, je vzestup Číny. Čína vyrostla v silnou a sebevědomou zemi, která liberální demokracii jako univerzální konečnou stanici dějin vědomě odmítá. A prakticky dokazuje, že to jde. Nejen Fukuyamovo uvažování předpokládalo, že existuje hluboký vztah mezi rozvojem vědy a technologie a liberálními společenskými hodnotami, že technický pokrok vyžaduje svobodu. A proto jsou všechny země na stejné trati a my, Západ, sledujeme, až i ony dorazí do naší stanice.

Rébus, který sovětští komunisté nerozluštili

To prostě není pravda. Čínští komunisté rozluštili ten rébus, který sovětským unikal, a Čína je dnes moderní, technologicky vyspělá a politicky autoritářská. A Číňané – mnoho Číňanů – si myslí, že je to tak lepší. A nejen oni. Maçães popisuje avantgardní uměleckou scénu Teheránu, kde si umělci myslí, že jejich umění bude moderní, a přitom se už nebude, tak jako v počátcích íránské modernizace za posledního šáha, nutně vztahovat k západním vzorům. „Západní modernita je pro ně jen jedna další forma tradice, kterou je třeba vykořenit a překonat.“ Anebo setkání se dvěma studentkami v Almaty, z nichž jedna se cítí přitahována Evropou, kdežto druhá víc Čínou, ač je sama slovanského původu. Obě se shodují na tom, že Kazachstán nepatří do Evropy, ale že leží „ve středu“ a že jim to tak vyhovuje.

Globalizace se nezastaví, význam fyzických vzdáleností bude klesat – proto také má smysl uvažovat o Eurasii jako o jednom superkontinentu –, ale nové bude to, že na tomto superkontinentu spolu budou koexistovat a taky soupeřit různé politické systémy, nebo lépe řečeno různé verze modernity. A lidé a města či subkultury schopné přežívat a operovat ve více systémech najednou a spojovat je budou v tomto světě prosperovat.

Maçães, který studoval na Harvardu u Harveyho Mansfielda, znalce Machiavelliho, má vyvinutý cit pro fungování moci. Pohled zblízka na fungování evropských struktur (při jeho vládní praxi v letech 2013–15) mu dal jasný pohled na to, co z fungování politiky Evropa zapomněla a co se bude muset pro přežití v Eurasii naučit. Proto nebyl zmaten brexitem – vzpomíná, jak ještě před britským referendem, při vyjednávání reformy vztahu Británie s Unií, se svým britským protějškem probírali možné varianty pravidel omezení imigrace a u některých jim vycházelo, že by mohly vést k jejímu podstatnému snížení. Ale pak si Brit povzdechl, že to stejně k ničemu není. Lidé nechtějí pravidlo ani zrušení imigrace – chtějí nad ní mít kontrolu. „Take back control“ bylo pak samozřejmě jedno ze stěžejních hesel kampaně Leave.

Stejně ostrá jsou jeho pozorování ruské politiky. Ať už v Čečně, kde líčí, jakým způsobem Kadyrov udržuje strach, anebo v jejích vztazích s Evropou. „Evropští politici se zpravidla odvolávají na pravidla a hodnoty, jimž se musí politická moc podřizovat, zatímco v Rusku je mnohem běžnější a přirozenější odvolávat se ne na pravidla, ale na moc, která je schopna je stanovit a vynucovat.“ V Rusku vám nikdy není dáno zapomenout na to, že moc vytváří řád z chaosu. „Ti, kdo tvoří pravidla, by nemohli přežít, kdyby je neporušovali. A kdyby nepřežili, nebyla by žádná pravidla.“ Ideálem dnešní evropskounijní politiky je naproti tomu „sytém pravidel, která lze víceméně autonomně aplikovat na složitou politickou a sociální realitu. Jakmile budou jednou zavedena, je možné nechat tato pravidla operovat bez lidského vstupu“. Vstoupili jsme do konce dějin, říká Maçães. Nelze si v této souvislosti nevzpomenout na to, že když Alexandre Kojève, Fukuyamův vzor, dospěl ve svém studiu Hegela k tomu, že dějiny skončily, zanechal filozofie a stal se francouzským vyjednávačem pro Evropské hospodářské společenství.

Ne že by Maçães byl Putinův obdivovatel – dokud bude u moci, nemá Rusko šanci nabídnout světu atraktivní vzor, říká – a není ani nekritický obdivovatel Číny, například její politiku v koronavirové krizi kritizuje na Twitteru sžíravě. Ale spíš než aby věnoval čas jejich kritice, chce jim hlavně víc rozumět a irituje ho ten Západ, který zůstává v zajetí myšlenkových stereotypů, jež brání vidět realitu. Proto má často pochopení pro nekonvenční politiku Donalda Trumpa – „když upadnete do spirály života bez uvažování, každý zlom je pozitivní,“ reagoval jednou, když mu to bylo vytýkáno.

Zapomenout dosud věděné

A pak je tu prostá zvídavost. Cituje německého filozofa a cestovatele Hermanna von Keyserlinga: „Chci cestovat do končin, kde se můj život pro to, abych mohl existovat, musí velmi změnit, kde pochopení vyžaduje radikální obnovu mých poznávacích schopností, do končin, kde budu nucen pokud možno zapomenout, co jsem dosud věděl a kým jsem byl.“ A pak, jeho harvardská dizertace z roku 2006 se jmenovala Dobrodružství jako teorie politiky.

Jeho druhá kniha Pás a cesta se víc blíží standardní akademické publikaci, je to expozice známé čínské iniciativy toho jména. Je často chápána jako zaměřená na dopravní infrastrukturu, ale Maçães nenechává na pochybách, že jde o o čínský záměr nahradit současný globální systém vedený USA systémem jiným s Čínou v centru. Základ je ovšem ekonomický a nejde jen o infrastrukturu, ta je jen komponentou při organizování nových hodnotových řetězců ekonomiky – tak, aby čínské firmy slízly smetanu, samozřejmě. Součástí aktivity je i vojenské pronikání. Oficiální doprovodná ideologie zdůrazňuje, že projekty budou vzájemně ekonomicky výhodné. Praxe ovšem má i podobu přístavu vybudovaného za čínské půjčky, které přijímající země není schopná splácet, takže jsou kapitalizovány na čínský podíl v přístavu, což vyústí ve vybudování vojenské námořní základny.

Maçães na jedné straně líčí s respektem čínskou akceschopnost, státní kapacitu, technologický pokrok, jaký dnes na Západě zakrněl. Na druhé straně neuhýbá před zlověstnými aspekty a problémy, jež na čínský projekt čekají. Ta kniha nás nutí myslet jinak – třeba když si čteme o dynamice čínsko-indického vztahu, který je naprosto nezávislý na Západě a čemkoli, co z něho pochází. Anebo když připomíná, že v čínské optice je konflikt s USA a hlavně s Evropou nepravděpodobný, protože nás vidí jako upadající mocnosti, zatímco s Indií to je jiná.

Zatím poslední autorova kniha se jmenuje Dějiny začaly a je z nich nejspecializovanější. Jde vlastně o polemiku s Alexisem de Tocquevillem, autorem patrně nejvlivnějšího popisu amerického experimentu Demokracie v Americe. Maçães si myslí, že Tocqueville se mýlil, když považoval Spojené státy za vyvrcholení evropské civilizace, zatímco ony jsou něco jiného, nového, co se možná právě nyní zvedá ke svému definitivnímu vzletu.

Na on-line diskusi pořádané Centrem transatlantických vztahů CEVRO Institutu a moderované Alexandrem Vondrou Maçães diskutoval o světě v koronavirové krizi. Popisoval, jak v únoru cestoval po Asii a koronavirus tam byl všude hlavním tématem, zatímco když se podíval na zprávy ze světa, „v Bruselu se řešil jako obvykle víceletý finanční rámec a v USA impeachment. Byl to kontrast mezi světem, který se zabýval realitou, a světem žijícím ve velmi samolibé bublině“. A také v nevědomosti: „V Asii vědí, že Čína je rozvinutá a moderní, a byli vyděšeni z toho, co čeká je, když Čína takhle zápasí. V Evropě si mysleli, že to je něco, co se děje jen v Asii, ale u nás se to nemůže stát. Byl to příklad pýchy, která předchází pád.“

Švédský příklad

Kritizoval neschopnost EU mobilizovat zdroje – opět v kontrastu s asijskými zeměmi, ale i s USA. „Jak lépe budovat evropského ducha než tak, že nějaký Ital bude vědět, že člen jeho rodiny je naživu, protože přišly ventilátory z Německa? Ale nic takového se nestalo. Přitom třeba Singapur přijal do nemocnic pacienty z Malajsie, a nepotřebovali k tomu žádnou unii.“

Ekonomická reakce na pandemii je podle něho v Evropě komplikována iluzí, že jde o „replay dluhové krize z roku 2011“, a třeba nizozemští politici mluví, jako by jí neměli být vůbec dotčeni. Ale tuto krizi žádná evropská země nezpůsobila svým hospodařením, ekonomický pokles bude globální a krize může docela dobře dopadnout tvrdě právě na Německo nebo Nizozemsko.

Maçães v diskusi odmítl pohled, že by státy měly být ochotny jít do většího rizika při uvolňování karantény. „Termín riziko teď není produktivní, na epidemii by se mělo jít vědecky. Později, až dojde třeba na otázku využití technologie, tam bude produktivní mluvit o riziku. Svobodná společnost je založena na ideji rizika ve smyslu dobrodružství, zkoumání, inovace. Ne na tom, že někdo řekne, pojďme zkusit skočit z okna, a uvidíme, co se stane.“ A země, která by se dnes rozhodla plně otevřít, z toho bude mít jen omezené ekonomické benefity – jak kvůli zahraničí, jež zůstane utlumené, tak i proto, že lidé prostě nepůjdou ven. Švédský postup ovšem Maçães vnímá pozitivně: „Švédsko se nevrhá bezmyšlenkovitě do rizika, ale snaží se najít míru omezení, která je udržitelná dlouhodobě. Takže je nebudou muset cik cak uvolňovat a pak znovu zavádět, jak myslím jiné země jako Itálie, Španělsko a Portugalsko budou muset. Švédsko má udržitelný rámec. Takže možná za rok bude mít nejlepší výsledky.“