Ve sporu o Koněvův pomník v pražských Dejvicích zaznělo mnoho ostrých slov, která na jeho počátku asi nikdo nečekal. Pro toho, komu připadá, že horší už to být nemůže, bude užitečné se seznámit se sporem o jinou historickou památku, který probíhal posledního půl roku v kalifornském San Franciscu. Předmětem sváru byly nástěnné malby z 30. let minulého století v jedné střední škole, jejichž autorem byl levicový umělec, ruský imigrant Victor Arnautoff. Je svědectvím o tom, jak daleko za hranice nám známé civilizace se nejprogresivnější kalifornské kruhy dostaly.

Arnautoff měl nepochybně zajímavý život. Narodil se v roce 1896 na Ukrajině, v občanské válce bojoval v řadách bělogvardějců, po jejich porážce uprchl do Číny, kde se živil i jako žoldák. V roce 1925 se mu podařilo dostat do USA, kde studoval výtvarné umění. Několik let žil v Mexiku, kde ho ovlivnil proslulý mexický autor nástěnných maleb Diego Rivera.

Po návratu do San Francisca ve 30. letech získával Arnautoff veřejné zakázky, učil na Stanfordově univerzitě a vyvíjel politickou aktivitu. Někdejší bělogvardějec a syn popa se politicky radikalizoval a stal se z něho komunista. Čímž nebyl mezi americkými umělci té doby nijak výjimečný. Když byl po válce pro své komunistické přesvědčení napadán, Stanfordova univerzita se za něj postavila. Pokud to někoho překvapuje, nemělo by. Současná popkultura zafixovala 50. léta jako upjatou, konformistickou dobu, od níž Ameriku pak osvobodila revolta 60. let. Ve skutečnosti byla 50. léta velmi pluralitní a tvořivá. Právě tehdy debutovali nejvýznamnější američtí moderní spisovatelé, vznikal abstraktní expresionismus a vyšly knihy dodnes považované za klasiku sociologie. Éra mccarthismu byla zároveň i érou odporu proti němu. A univerzity byly tehdy v pravém slova smyslu liberální, a to víc než dnes.

Arnautoff ale po smrti manželky v roce 1961 zatoužil po návratu do rodné země, což se mu po čase (sovětský režim byl vůči emigrantovi nedůvěřivý) podařilo. Žil v ukrajinském Mariupolu, místě svých gymnaziálních studií, a výtvarničil. I v SSSR se věnoval nástěnným výzdobám veřejných budov; díla, která se zachovala, jsou konvenční socialistickorealistické výtvory s raketami, kosmonauty, lékaři a dojičkami. Z někdejšího bělogvardějce se nakonec stal sovětský člověk. Dalo by se taky říci, že mezi lidmi, jež mccarthisté obviňovali, že jsou komunisté loajální k Sovětskému svazu, byli skutečně i komunisté loajální k Sovětskému svazu.

Léta Rooseveltova New Dealu zanechala výraznou stopu ve výtvarném umění. Ministerstvo financí zorganizovalo několik programů na podporu výtvarného umění tak masivních, že již v roce 1935 jeden komentátor poznamenal, že New Deal „působil jako velkorysejší mecenáš umění než všechny předchozí vlády dohromady“. Jejich účelem bylo, podobně jako jiných velkých programů veřejných prací, poskytnout obživu umělcům, ale taky zkrášlit veřejný prostor a ovšem propagovat politiku Rooseveltovy administrativy.

Pokud lze něco na době Rooseveltova vládnutí obdivovat, pak to, jak byla energická a ochotná zkoušet nové nápady. Některé byly dobré, jiné ne; a byla jich spousta. Proto je dodnes tak snadné se přít o to, zda Rooseveltova politika skutečně vyvedla Ameriku z krize – záleží na tom, které nápady si vyberete.

Lidé, kteří programy vedli, často měli šťastnou ruku. Zdaleka ne vše byla propaganda, a pokud byla, tak chytrá propaganda. Nezaměstnaní spisovatelé například zaznamenávali orální historii a dávali dohromady turistické průvodce; mezi autory najdeme jména jako Saul Bellow nebo John Cheever. Při výzdobě budov se administrátoři snažili dávat přednost lokálním umělcům. Výtvarné styly se pohybovaly od konvenčního po monumentální oslavu práce a kolektivu; tvrdého avantgardního modernismu bylo pomálu. Při letmém pohledu se může zdát, že tehdejší oficiální architektura někdy měla totalitní rysy. Ale tak se tehdy stavělo leckde; zároveň v tom byla návaznost na art deco. Programy měly své odpůrce, kteří vnímali jejich politickou účelovost a ideologickou indoktrinaci. Ale málo platné, patří dnes ke kulturnímu dědictví, jež se Američané naučili mít rádi. Fotografie Walkera Evanse nebo Dorothey Langeové jsou součástí dějin fotografie, byť byly pořízeny v rámci programu na podporu řízeného přesídlování lidí. Podobně by dnes ani toho nejzavilejšího konzervativce nebo libertariána nenapadlo navrhnout zrušení Blue Ridge Parkway, milované vyhlídkové silnice v Apalačských horách postavené v rámci Rooseveltových veřejných prací.

Zároveň v těch letech magnát Andrew Mellon věnoval státu svou skvělou sbírku umění, jež se stala základem National Gallery of Art. Postavil i její budovu na washingtonském Mallu. A jestliže se někteří činitelé Rooseveltovy administrativy inspirovali Sovětským svazem, Mellon tam zase ve 30. letech koupil jedenadvacet vynikajících obrazů z Ermitáže, kterou Sověti rozprodávali. Umělecké dědictví éry velké krize je tedy mnohostranné a velkolepé.

V roce 1936 Arnautoff získal zakázku na výzdobu střední školy George Washingtona. Vytvořil třináct nástěnných maleb, jež zobrazují éru vzniku USA. Je to snadno čitelné, barevné dílo s poněkud středověkou perspektivou, jež zdůrazňuje i stránky amerického experimentu v oficiální ikonografii málokdy akcentované. George Washington je zobrazen i se svými černými otroky. Pionýři odcházející kolonizovat Západ jsou na rozdíl od ostatních vymalováni šedě a kráčejí kolem mrtvoly zabitého indiána. Je to dílo ve svém líčení historie nepokrytě subverzivní.

A právě to se mu stalo osudným. Již v 60. letech se domohli aktivisté zaštítění Stranou černých panterů, aby černošský malíř Dewey Crumpler pomaloval ve škole několik dalších zdí jako jakýsi pandán či kontrapunkt. Jsou na nich zobrazeny různé rasové menšiny a jsou o poznání primitivnější. Loni se ale proti freskám spustila kampaň zcela jiné kvality.

San Francisco bylo město beatových básníků, pak město hippies. Dnes je to kulturní centrum Silicon Valley s příslušně rostoucí nerovností, město, kde je víc narkomanů než středoškoláků. K high-tech věrchušce zřejmě nějakým způsobem patří i levicová aktivistická základna, jež je reprezentantem nějaké nové civilizační mutace. Tito aktivisté se rozhodli, že samotné zobrazení černých otroků a mrtvého indiána je nepřijatelné v jakémkoli kontextu. A požadovali jejich odstranění. Škola k tomu zřídila ad hoc výbor složený z aktivistů, činitelů školy a bývalých absolventů. A ten dospěl k závěru, že dílo „glorifikuje otroctví, genocidu, kolonizaci, Manifest Destiny (doktrínu šíření USA k Pacifiku – pozn. red.), bílou nadřazenost, útlak atd.“ a nereprezentuje „hodnoty sociální spravedlnosti“ sanfranciských škol. Letos v únoru výbor poměrem hlasů osm pro, dva nerozhodní a jeden proti doporučil nástěnné malby zničit. Prý mohou být předtím pořízeny jejich digitální kopie.

V červnu rozhodovala školská rada San Francisca, orgán, který skutečně může něco rozhodnout. A rozhodla stejně – zničit. Náklady byly odhadnuty na 600 tisíc dolarů, ale bylo by to prý levnější než fresky přenést. Místopředseda rady argumentoval, že zakrýt malby nestačí, protože tím vzniká možnost, že by je v budoucnu někdo mohl zase odkrýt. Na náklady na jejich zničení je podle něho třeba pohlížet jako na formu reparací.

V srpnu pak rada své rozhodnutí změnila, a přece jen se spokojila se zakrytím maleb. Ale vzdorně, pod tlakem a z donucení, aniž přijala argumenty odpůrců.

Zjevně zde máme co do činění s nějakým novým kulturním modelem. Jeho vztah ke kultuře je zcela odříznut od jakékoli moderní západní tradice, nesnese srovnání ani s vrcholným sovětským komunismem. Má mnohem blíž k maoismu nebo polpotismu. Zároveň ovšem stojí na nejnovějších pseudovědeckých tvrzeních o mimořádné lidské křehkosti. Jedinec vystavený nepřijatelnému zobrazení je redukován do stavu dítěte neschopného zpracovat ani zlomek kontextu. Či dospělého neochotného ho zpracovat (dílo je rasistické a „záměr už není důležitý“, jak řekla jedna aktivistka). Nejde jen o nějakou formu porušení tabu, znesvěcení či pobouření, jaké může vyvolávat, řekněme, pomník cizího generála. Jedinec bývá doslova traumatizován v medicínském smyslu. A je třeba mu věřit. Jak řekla jedna indiánská aktivistka, umělecké dílo nestojí za zachování, pokud je jím „triggered“ jediný student indiánského původu (pojem triggered se vztahuje k teorii o tom, že setkání se sebeméně nepříjemným zážitkem, třeba i mediálně zprostředkovaným, může aktivovat trauma). Je to v podstatě nová obdoba představ z 19. století, podle nichž se slušelo, aby dámy vystavené příliš enervujícím zážitkům omdlévaly. Takže školská rada své rozhodnutí pojala mimo jiné jako otázku bezpečnosti.

Názory lidí mimo uzavřený ideologický svět aktivistů – včetně lidí, jež mělo jejich rozhodnutí ochránit – platily málo. Zastánci zachování maleb byli označováni za exponenty „bílé nadřazenosti“, přestože mezi nimi bylo dost příslušníků rasových menšin (včetně Crumplera, autora „doplňkových“ maleb ze 60. let). A když jedna profesorka uložila studentům prvního ročníku školy napsat o sporu esej, jen tři ze 49 se vyslovili pro odstranění.

Tohle není stejné jako vlna kontroverzí kolem pomníků vůdců Konfederace v jižanských státech USA. Dokonce to není ani stejné jako snahy o odstranění památek na některé zakladatelské osobnosti USA, jež se objevují v akademické bublině. I ty jsou ještě čitelné.

V případě San Francisca se celá diskuse od normálního amerického dělení na liberály a konzervativce posunuta doleva, ale hodně daleko, až někam, kde levice spadne za hranice dosud známého myšlení. Proti lidem, kteří Arnautoffa obhajovali s tím, že byl přece dobrý komunista a Ameriku záslužně líčil jako genocidní experiment, stáli lidé diskutují zhruba takto: „Je pro mě neuvěřitelné, že vůbec musíme argumentovat to, aby byly z našich škol odstraněny obrazy a texty, které jsou nepřesné a opakují lži o naší komunitě. Mohu říct jen to, že tak vypadá bílá nadřazenost.“ To napsala členka školské rady San Francisca. Jak diskutovat s lidmi, s nimiž se neshodnete ne na nějakých ideologických tezích, ale na elementární interpretaci jednoduchých vizuálních projevů?

A nejde zde o nějaké „social justice warriors“ z Twitteru, o kterých si lze říct, ať si píšou. Jde o volené členy samosprávy rozhodující o stamilionovém rozpočtu. Ředitel sanfranciských škol, který před časem v rámci vymýcování „bílé nadřazenosti“ prosadil odstranění vyšší matematiky z posledního ročníku základních škol, nyní přešel do New Yorku, kde pro změnu organizuje školení všech učitelů v rozeznávání „kultury bílé nadřazenosti“.

Ve srovnání s tímto neomarxistickým Tálibánem je spor o Koněvovu sochu v Praze 6 přímo uklidňující. Nikdo se nezastává umělecké hodnoty sochy z roku 1980 a nikdo neřeší jeho konkrétní podobu. Všem je jasné, že jde o symbolický význam pomníku. A ten je vskutku kontroverzní – v tom smyslu, že podobné spory už proběhly dřív a budou propukat i dál. Různé aspekty sporu jsou jasné všem, nebo skoro všem – prakticky nikdo nepopírá části reality tak šokujícím způsobem jako v San Franciscu. Všichni vědí, že Rudá armáda osvobodila převážnou část našeho území od nacistů. Všichni vědí, že toho Sovětský svaz využil k tomu, aby si nás zařadil do svého bloku. Všichni, nebo aspoň každý, kdo chce, může vědět, že se mu Československo podvolilo hladčeji než některé sousední země. Nicméně ani eventuální špatné svědomí v této věci neomlouvá sovětské koloniální chování, naplno stvrzené okupací v roce 1968. A když někdo něco z toho neví, může mu to někdo jiný vysvětlit. Společný jazyk na to ještě máme.

Jde tu (tak jako při plánování města obecně) o proporce, o to, kdo přikládá jakému historickému faktoru jakou váhu. A o temperament – někdo by čistil stopy ideologií vyšlých z módy agresivněji, jiný si myslí, že je máme spíš snášet. Ale aspoň nikdo netvrdí, že ta socha není Koněv.