Schnoucích velikánů je stále víc a přičiňujeme se každý den

Proč stromy umírají?

Schnoucích velikánů je stále víc a přičiňujeme se každý den
Proč stromy umírají?

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Končící prázdniny by si zasloužily malé ohlédnutí. Mnozí z nás je věnovali aspoň na chvíli české krajině či výletům po neznámých městech a jednomu z opakujících se obrazů nebylo možné uniknout. Suchý strom. Často na vrcholcích kopců, jindy překvapivě ve vlahém údolí, ale pořád stejně beznadějně mrtvý. Člověk si řekne, když už druhým rokem docela hezky a často prší, proč ty stromy stále schnou?

Vynechme kůrovcovou kalamitu na smrku. Drtivá většina tohoto dřeva byla již vykácena a nyní nekonečné bráhy tlejí podél lesních cest. Ve městech zase suché stromy tiše mizejí činností údržby, jarních výpadků se obvykle do léta nedočkáme a zbudou nám jen pařezy. Stromová paměť lidí je často velmi krátká a parky stejně jako lesy vnímáme především coby porost. Mizení jedinců tedy sice „ředí“ park v mnoha směrech, ale dokud celek funguje, nebouříme se. Vášně budí teprve developerské holoseče, případně dokácení posledního existujícího stromu. V tu chvíli neznáme nic jiného než strom a jdeme se k němu přivázat.

Malinko to připomíná situaci, kdy muži v kožených kabátech pod rouškou tmy vytahují v noci sousedy jednoho po druhém a ostatní se tiše bojí. Teprve v momentě, kdy do ulic vjedou tanky a střílí se do všech, vypukne povstání. Je děsivé přirovnávat stromy k lidem, ale v duchu „jedna vlaštovka jaro nedělá“ to je příměr jako vyšitý. Ty stromy totiž sázeli naši předkové. Jsou svázány s našimi životy. Buď jsme si jejich práce vědomi jako hodnoty, nebo ne.

Většina stromů trpí soustavou stresů. Ve městě víc, v krajině méně. Záleží na stanovišti a mnoha dalších okolnostech. Svým způsobem je normální, že občas některý z nich „vypadne“. V přírodě čistě proto, že nezvládl místo, kam se vysel. Ve městě proto, že „někdo“ nezvládl místo, kam ho vysadil. To je velmi poučné sledovat. Většina těch stresů se neustále dokola opakuje a strom se na ně přirozeně adaptuje. Jde především o výkyvy v dostupnosti vody, vzduchu a živin. Ve městě je toho víc a přidává se zhutnění vibracemi, obrus z pneumatik a obecně různé intoxikace, moč psí i lidská, sůl, oleje, polétavý prach, výkopové práce v kořenovém prostoru a jiné legrácky.

Po celý život se strom neustále snaží kotvit, hledá zdroje světla, vody a živin. Roste a plodí. To je jeho smysl a jeho přirozenost. Nějak se to z povědomí vytrácí. Stromy zmítají různé patogeny a každý oslabený organismus se stává jejich bydlíkem. V přirozeném procesu na sebe tuto tíhu berou stromy stárnoucí, ale ve městě se tak často děje smutným přičiněním naším i zcela mladým, ba dokonce včera zakopaným stromům. Týráme je jako slepice v kleci a ony umírají po tisících. Mají dlouhou paměť, kam se hrabe sloní. Suché roky je donutily žít na dluh a musely odhazovat dole to, co nestačily zavlažit či uživit. Zákon korelace je krutý, musí se tedy odhazovat i nahoře. Některé stromy nezvládly jako celek a jdou šmahem komplet na stojáka. Břízy, jeřabiny, buky. Jiné se staly vítaným panelákem lýkožravého hmyzu zrovinka jako ten chudák smrk. Také houby, co rády ucpávají tracheje, stejně jako nám sraženiny krevní řečiště, se chytly. Někdy přijde houba první a hmyz to dorazí, jindy je to obráceně. Houfně hynou jasany, borovice, modříny, olše, javory. Duby odhazují celé větve, růstové vrcholy či části korun a stávají se z nich torza. Možná narostou nové, možná ne. Někde ano, jinde nikoli. Ztratili jsme lesy, jak jsme je znali, ztrácíme parky, kterými jsme denně chodili.

11. září 2021