Stala se tragédie, lidská tragédie, rodinná tragédie, tragédie i pro lidi, kteří nemají okoralé srdce. Dva malé životy nalezly smrt ve vodním živlu a nejspíš to byla smrt, které šlo předejít. Vlastně vždy lze takové smrti předejít: lepší přípravou, tedy kdyby ti kluci uměli plavat, a hlavně lepším dozorem, protože když neumí plavat, asi je nezbytné z nich nespustit ve vodě oči, což je odpovědnost, nedá se nic dělat, rodičů. Smrt utopením bývá rychlá, zvláště u dítěte, malý neplavec dvakrát třikrát lokne a jde ke dnu. Když nepřijde záchrana hned, je pozdě, ale snažit se je nutné do poslední chvíle. Jisté je, že rodiče nyní čeká asi to nejstrašnější, co si lze na tomto světě představit. Zkusme si to i my představit.

A pak nastupuje druhá rovina tragického příběhu. Že na konkrétním koupališti došlo k nějakému strašnému selhání, které v komentářích některých komentátorek a komentátorů má podobu selhání národního. A to se podle těchto hlasů neprojevovalo ani tak trestuhodným zanedbáním povinností (plovárny i rodičů) a šlendriánem, ale něčím daleko obecnějším, něčím, v čem se nyní projevuje nejpříšernější národní rys české současnosti, rasismem a xenofobií. Ti chlapci a jejich maminky byli vietnamské národnosti. Utopilo je čecháčkovství a český rasismus. Opravdu?

Z hodnověrného líčení svědků si lze sestavit přibližnou scénu, kdy se dvě plačící zoufalé matky snaží upozornit na ztrátu svých dětí. Jakési zaměstnankyně plovárny je odbývají a nechtějí jejich požadavkům věnovat pozornost. Lidé, kteří to vidí, se v té chvíli chovají tak, jak se většinou skupina lidí chová všude a vždy. Někteří si zoufalých žen všimnou a snaží se jim pomoci, i když moc nevědí jak, vyptávají se jich, snaží se děti nalézt: to jistě nebyli rasisti, možná se někteří snaží pomoci tím spíš, že jde o Vietnamky. Z líčení svědků vyplývá, že těchto lidí nebylo málo. Jiní je nevidí nebo dělají, že je nevidí, někteří jsou opravdu zlí a bezohlední, zčásti prostě neví, jak by mohli přispět, a myslí si, že se to vyřeší bez nich, ještě by přidělávali zmatek. Pozornost se soustředí na zaměstnankyni plovárny, která dlouhé a asi rozhodující minuty nedělá nic. Proč? Protože je to rasistka? Ano, nelze to vyloučit. Ale možná, a střízlivějšímu pohledu se to zdá pravděpodobnější, je to spíš hloupá a líná husa, jíž se nechce udělat to, co udělat má, protože si ve své hlouposti asi myslí, že se vyhne nepříjemnostem, neboť je pravděpodobnější, že ty děcka někde jsou, a jí se nechce dělat paniku. Takový myšlenkově líný typ je mnohem rozšířenější a jeho přízemní motivace jsou mnohem častější a přirozenější než téměř démonický zjev xenofoba, natož rasisty, který by odmítal pomoc, protože to nejsou našinci. Ta paní na plovárně bude mít teď jistě hodně problémů, o které, věřme tomu, nestála a které jí ukojení jejího potenciálního xenofobního pudu nevynahradí. 

V některých ohlasech pak bylo poznat jakési zadostiučinění: že se projevilo, že český rasismus je obecný a že neplatí častá námitka, že nechuť k migraci není paušální, když nám nevadí početní Vietnamci. Případem z jezera měla být vyvrácena. Myslím, že ani to neplatí. Český vztah k Vietnamcům je všelijaký, měl by být lepší, ale většinově xenofobní není. Nejčastějším projevem je běžná česká ignorance (když neškodí, tak nevadí), provázená jakýmsi komickým či plebejským paternalismem. Vietnamci jsou pro Čechy buďto neviditelní, nebo jsou to trochu děti, které se odsoudily do role páriů z večerek a kvelbů pro chudé. Je to často vztah chudších vrstev, které berou věci realisticky a komunikují bez servítek, ale také bez špatných úmyslů. Ono pověstné tykání má historický původ a nemá vždy negativní význam: usnadňovalo komunikaci a často byli jeho původci sami Vietnamci, kteří prošli jen jakýmsi jazykovým rychlokurzem, často autodidaktickým. Jisté je, že by se tento nešvar měli Češi konečně odnaučit.

Stala se tragédie, někdo za ni i může. Důvod k explozivní lamentaci nad národem si nechme na horší časy. A dávejme pozor na naše děti, ať je jejich původ sebeexotičtější.