FOTOBLOG

Ztracení bratři v Kunvaldu

FOTOBLOG
Ztracení bratři v Kunvaldu

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Bylo by dobré, kdybychom stihli Kunvald, řekl katolický kněz Jančařík, když jsem navrhoval ještě návštěvu rodného domku Prokopa Diviše, který stojí kousek za Žamberkem. Shodli jsme se, že na to už nám čas stačit nebude, i nechali jsme bleskosvod hromosvodem, však stejně bylo říjnové nebe bez mraků, a zamířili jsme severním směrem do podhůří Orlických hor, do Kunvaldu.

Šlo o pokračování naší východočeské cesty, jejíž žamberské části jsem se věnoval v Týdeníku Echo č. 46. Kunvald je její druhou částí. Je od Žamberku vzdálen sedm kilometrů a jde o obec roztroušenou po kopcích, údolích a stráních, na nichž se dosud páslo několik idylických krav. Podzim už pokročil, ale byl pořád ještě barevný, krvavé jeřabiny a zlaté listí na průzračně modrém nebi vytvářely dojem čehosi pohádkového, čehosi z jiného světa. Krajina měla podhorský ráz, který byl ale pořád vlídný a jaksi duchem prozářený.  

Podzim už pokročil, ale byl pořád ještě barevný, krvavé jeřabiny a zlaté listí na průzračně modrém nebi vytvářely dojem čehosi pohádkového, čehosi z jiného světa. - Foto: Jiří Peňás

Nás sem přivedl též duch: duch historie a teologie. Neboť Kunvald je zapsán významným písmem do dějin českého bohohledačství. Zde se v letech 1457–58 ustavila jednota bratrská, exportní značka české reformace, vývozní artikl českých a moravských bratří, kteří se po pronásledování ve vlasti uchytili po misiích v nejdivočejších místech světa. 

Tedy ustavila… Po skončení husitských válek, na počátku vlády Jiřího z Poděbrad, sem, do divočiny, odešla skupina „bratří a sester zákona Kristova“. Snad většina přišla z Prahy, kde se shromažďovala při kázaní charismatického týnského kazatele, „husitského arcibiskupa“ Jana Rokycany, snad byli i ovlivněni učením jihočeského pacifisty Petra Chelčického, určitě je vedla touha po čistém a jednoduchém životě, inu, odešli do hor. Za zakladatele jednoty je považován Řehoř Krajčí, původně snad hospodářský správce kláštera Na Slovanech, který sem se skupinou „sourozenců“ přišel, a když se sháněli po „věrných kněžích“, nalezli jej v knězi Michalovi ze Žamberka, čímž vznikla první obec, pár desítek lidí. Byli odhodláni žít tu, v podhorském ústraní, vzdáleni od „ruchu světa“, modlit se a sloužit Bohu, v jednotě a souladu se svým svědomím, následujíce přitom „novozákonní učení a praxi prvotní církve“, jak se píše v příslušných knihách.

Naše katolické embéčko nás dovezlo na začátek údolí, kterým začínala naučná stezka „Po stopách jednoty bratrské“. Její rozsah nás trochu vyděsil, neboť úkolem bylo obejít asi sedm kilometrů po památkách rozmístěných po kopcích a údolích. „To nebude nutné, stejně je většina toho fiktivní“, řekl jsem, abych uklidnil Zdeňka, který by si to jako katolický kněz říci netroufl. „Bratrská kovárna například, to bude nějaká atrapa, kde by se těch pět set let udržela bratrská kovárna? Nebo ten Domek na sboru, kde se měla ta jednota založit? V Čechách nestojí vesnický dům, který by byl starší než dvě stě let. To se tady obnovilo až ve dvacátým století jako turistická atrakce. Je to takové Babiččino údolí české reformace,“ řekl jsem jako nafoukaný znalec. 

Zdeněk naproti tomu naši cestu bral jako pouť kajícnou, neboť přece jen cítil metafyzickou vinu za pronásledování jinověrců. Já jsem ho však stále ubezpečoval, že to není nutné a že on ani současná církev již žádnou vinu nenesou, a potká-li nějakého místního, určitě se mu nemusí omlouvat. Vždyť jednotu bratrskou pronásledovali už sami kališníci, tedy utrakvisté, pro které to byli také heretici a sektáři. A problém s nimi měl pochopitelně i Jiřík z Poděbrad, i když je zajímavé, že Kunvald byl na jeho litickém panství, takže je nějak tolerovat musel, a možná že jim třeba i sám soukromě přál. Ale to jejich odmítání světské moci, to nemohl překousnout. Však také jejich „biskupy“ střídavě zavíral a zase propouštěl, byli to takoví trpění disidenti, dalo by se říct. 

Po většinu své existence byla jednota bratrská zakázaná, a ani zde v Kunvaldu nežili bratři déle než jedno století, neboť už v polovině šestnáctého století je majitel panství Jaroslav z Pernštejna z Kunvaldu vyhnal. Vrátili se sem po vydání Rudolfova majestátu (1609), na to krátké období náboženské svobody, ale po Bílé hoře a Obnoveném zřízení zemském (1627) museli zase do ilegality nebo do vyhnanství, jak víme z osudu největšího z nich, posledního biskupa jednoty Jana Amose Komenského, k jehož pomníku jsme právě přicházeli. Vypadá tam jako takový trochu přerostlý permoník s brkem v ruce, jímž píše na nějakou neviditelnou desku nebo jen tak do vzduchu. Na podstavci je vysvětleno, že „první pověděl, že učiti se mají všichni všemu jazykem mateřským“, což je zajímavé, jak to provést vzhledem k současnému stavu multikulturní Evropy, třeba v Nizozemsku, kde Comenius dožil, kde těch rodných jazyků bude nyní mezi obyvatelstvem několik desítek a na mnoha místech jimi určitě není nizozemština. Ten pomník je z roku 1910, kdy už se samozřejmě česky dávno vyučovalo, ale „boje jazykové“ stále nebyly dobojovány a tady na pomezí česko-německém měly vždy prudší ráz, aspoň na pomnících. Ale Kunvald navzdory svému jménu byl už od středověku český, a když sem to Boží sourozenectví v polovině 15. století přišlo, rozumělo si s obyvatelstvem. 

Sešli jsem k Domku na sboru, pěknému stavení, udržovanému na pohled ve stavu z konce 18. století, v 19. tam byla škola, v roce 1929 jej koupila Československá církev evangelická a teď je tam zřízen památník, do kterého nás pustila milá paní, která nás už viděla přicházet. Pustila nám film a já se ptal, jestli mají suvenýry, třeba kalichy, že by o ně otec Jančařík stál, avšak to jsem nemyslel vážně. Nahoře v expozici byl zarámovaný citát T. G. Masaryka z roku 1920, kde jsme četli: „Českobratrství je pro mě podstata celého českého národního programu. Já, když slyším hesla Čech, češství, národnost, pro mě je to Chelčický, Hus, je to Komenský, je to Žižka, a všichni ti, kteří byli Božími bojovníky, ať válečníky, nebo bojovníky ducha…“ Zdeněk nic neříkal, já ale pravil, co na to asi říkal Durych nebo Deml? Ti, když to slyšeli, museli skákat dva metry vysoko.

Ale stejně, říkali jsme si, když jsme se vraceli domů: jednota bratrská, Unitas fratrum, to znělo skvěle a ušlechtile. Kdo by nechtěl být a žít v jednotě s bratry a sestrami? Už těmi slovy se lid spojoval, již se objímali jako na plakátech z padesátých let, podávali si ruce a rámě, pojď, bratře, pojď, sestro, budeme budovat nový, čistý svět. To je přece odedávný lidský sen, začít znovu, od kořenů a lépe. Snad vždycky to nakonec špatně dopadne, i když v případě jednoty byly ty okolnosti tak nepříznivé, že nevíme, jak by to vypadalo, kdyby se mohla jejich verze života rozvinout. Jak by asi takové sourozenectvo ve skutečnosti žilo? Nejspíš by to byl život hodně vzdálený od naivních představ nějakých hippie komun, nejspíš by to nebyla žádná veselá alternativní parta mániček, co obsadila chalupu a žila si tam po svém, jak to líčí undergroundová literatura Egonem Bondym počínaje. Spíš by to bylo společenství přísných a drsných lidí, svým způsobem fanatiků a puritánů. Byli by to čeští amišové? Žili by dnes v okolí Kunvaldu lidé ze 16. století, v roubenkách s doškovou střechou, mlátili by obilí cepy? Ženy by byly cudné a pod čepci, svalnatí muži s plnovousem, plno dětí… Moderní lidé by se na ně jezdili dívat, oni by si jich nevšímali a mysleli by si své. A v některých těch moderních lidech by to vyvolávalo myšlenky, zda na tom jejich způsobu života něco není, zda by to nebyla cesta i pro ně, odhodit všechno, majetek, kariéru, pohodlí – a jít pracovat na pole nebo k dobytku, možná tak ke tkalcovskému stavu nebo do hrnčířské dílny, což byla jediná řemesla, která měli bratři povolena. A večer se scházet u čadící svíce k modlitbám a poslechu čtení z Bible kralické… Jaký to bláznivý sen! Jak dlouho by to člověk vydržel? Týden, měsíc?

Už se stmívalo, když jsme přijížděli do České Třebové, kde já sedl na vlak do Prahy a salesián jel do své komuny v Žabinách. Tak na jaře, spánembohem! 

5. prosince 2018