První místopředseda STAN Jan Farský se vzdal poslaneckého mandátu. To by bylo. Aféra nemohla dopadnout jinak, ale člověku zhusta trvá, než podobnou nevyhnutelnost dokáže přijmout. Nechá se bludičkou naděje ve vybroušení z toho, več zabrousil, svést do bažin trapnosti. Ehm. Jan Farský a spolu s ním i jeho hnutí i jeho vláda se v tom bahně vymáchali docela důkladně.

Nemá význam podrobně vypisovat, proč byla situace poslance Farského neudržitelná, proč není možné jen tak přejít, že vysoký funkcionář nějaké strany a vůbec její výrazná a široce známá osobnost během předvolební kampaně voličům tak nějak zapomene říct, že má v plánu velmi brzy po volbách na docela dlouhou dobu zmizet. Jistým způsobem se ale dá pochopit, že někomu v situaci Jana Farského ta do očí bijící nepřijatelnost v podobné situaci nedojde. Hypotetičtí nástupci nešťastného Jana Farského v tom mohou najít poučení.

Problém v takové situaci je, že člověk může snadno takovému lichotivému obrazu podlehnout, přijmout ho za svůj. Zčásti vypnout sebereflexi, protože vlastně není potřeba – jako protivník jasně definované a viditelné špatnosti přece nemusí nijak skepticky vnímat svoje vlastní kroky. Jsou přece dobré, protože já sám o dobré usiluji.

Nakonec i ten odlet za oceán byl přece ku obecnému prospěchu. Po osmi měsících na Fulbrightovu stipendiu se měl vrátit Jan Farský ještě lepší, protože vzdělanější, plný nových vědomostí a vybavený novými kontakty, připravený sloužit ještě lépe. Je docela snadné si představit, že v takové situaci člověka nenapadne, co ho napadnout mělo. Že kvůli, řekněme, fixovanému pohledu na sebe, svou roli a význam přehlédne, co mělo být naprosto zřejmé.

Jan Farský se v Oregonu bude vzdělávat. Rozhodně nechci snižovat význam vzdělání, zvlášť v prostředí zdejší politiky, kde se velmi hojně vyskytují značně podezřelé diplomy a krajně podezřelé diplomové práce a dotvářejí její „buranský“ kolorit. Už mnoho a mnoho let lze v českých médiích číst komentáře, v nichž autoři formulují naději v příchod nové generace lépe vzdělaných politiků, nedotčených komunistickou a postkomunistickou špínou, kteří tuhle zemi dovedou tam, kde by být mohla a snad i měla.

Může to být i jakási aktuální varianta zdejší „titulovací“ mánie, akademické „hodnosti“ se používají s velkou úctou, dodávají třeba i banálním názorům větší váhu. Profesor promluvil. I po všech těch letech mě udivuje a občas taky rozesměje, když mě v čekárně u doktora vyvolávají jako „pana magistra“. Posvátná úcta k diplomu z rozvinutější ciziny do tohoto modelu zapadá, stejně jako přehnané naděje k němu upínané.

Ovšemže takový diplom nezaručuje moc – „cévéčko“ Jany Maláčové kvalitou dosaženého vzdělání budilo respekt. Zrovna skvěle se ale její kariéra nevyvíjí. To jistě není argument proti formálnímu vzdělání, snaze využít šance si ho rozšířit, třeba v nějaké jiné zemi. Skvělá možnost, pokud na něco takového má člověk čas. Jan Farský ho neměl a nedokázal si to připustit, podepřen také třeba i oprávněným přesvědčením o ušlechtilosti svých motivů. To pak jeden snadno zabrousí a vybrousit může být nemožné.