Členka Rady České televize Hana Lipovská bude jedničkou kandidátky Volného bloku v Pardubickém kraji. Post radní, který je podmíněn nepůsobením ve prospěch nějakého politického subjektu, ale neopustí, považovala by to za zbabělé, a navíc zákon neporušuje. Je to asi ta úroveň mentální akrobacie, na niž si publikum mohlo už zvyknout.

Podobně udivující může být i rozhodnutí ženy, která se stylizovala mimo jiné jako zapálená bojovnice za udržení a čistotu odkazu vyvraždění Lidic, nechat se napsat na kandidátku koalice, jejíž součástí je i Dělnická strana sociální spravedlnosti, jejíž vztah k nacismu je, jak to říct, poněkud nejednoznačný (v lepším případě). O Hanu Lipovskou ale v tuto chvíli tolik nejde, spíš o reakce, které její nejnovější přerod vyprovokoval.

Daly by se rozdělit to tří skupin: To jsem nečekal, je mi to líto. Já to říkal celou dobu. Počkáme a uvidíme, co její kandidatura za Volný blok (mimo jiné další z mutací někdejší Suverenity Jany Bobošíkové, se kterou Hana Lipovská dlouhodobě spolupracuje a vůbec k ní má, řekněme, blízko) přinese. Hana Lipovská je předmětem intenzivních debat už od svého vstupu do veřejného prostoru. Musí s tím počítat jako každý, kdo vstupuje do veřejného prostoru, navíc některá její vystoupení jako by byla plánována právě s úmyslem vzbudit silnou reakci (třeba příchod na jednání rady s ochrankou, která měla překazit údajné snahy „temných sil“ Lipovskou připravit o život). Zároveň má předpoklady stát se předmětem zapálených reakcí nejenom tím, co dělá a říká (ani v jednom z toho s ní nesouzním), ale také tím, jak působí.

Veřejná persona Hany Lipovské měla od začátku předpoklady stát se oblíbeným tématem české varianty „kulturní války“. Pro jedny obdoba Jany z Arku, odhodlaná bojovnice za svatou věc, jíž je ochotna přinášet oběti. Pro druhé vyslankyně sil temnot, všehoschopná, a proto také protistranu ke všemu opravňující. Už od počátku svého veřejného vystupování byla na internetu a jinde často vystavena ne snad kritice, ale zlomyslnému a hrubému urážení, často mířícímu na její vzhled a někdy taky sexualizovanému.

To nemohlo než utvrdit opačnou stranu v jejím svatém zápalu (její stoupenci se přitom v podobných situacích chovají podobně sprostě), roztočit spirálu vzájemného pohoršování, která ale není žádným nežádaným vedlejším účinkem internetových sporů, ale jejich smyslem. Podobně jako v jiných střetech „kulturních válek“ se ukázalo, do jaké míry jsou jejich strany na sobě navzájem závislé. Modus operandi značné části jejich bojovníků spočívá v tom, že rychle zkontrolují, co říkají „ti druzí“, a začnou reflexivně hlásat pravý opak. A po čase se mohou divit, koho či co to vlastně podporovali. Nepřipustí ale, že se chovali zaslepeně, to se přece nedělá.

Kromě těch různých veřejných verzí Hany Lipovské existuje také lidská bytost toho jména. Odpovědná za svá rozhodnutí jako všichni ostatní a zvlášť ti, kdo se angažují ve veřejných věcech. Zároveň budící dojem, že svoje okolí a svou úlohu ve světě vnímá zkresleněji, než je běžné. Těžko říct. Existuje opodstatněné nepsané pravidlo, které psychologům ukládá nediagnostikovat lidi, které znají jenom prostřednictvím médií. A já ani nejsem psycholog. Netroufám si v tomhle ohledu kohokoliv posuzovat. Dovolím si jenom obecné konstatování. O velké většině lidí, jejichž skutky dost nesmlouvavě soudíme, nevíme vůbec nic. Nedá se tomu vyhnout, v nějaké míře by to tak bylo, i kdyby doba nebyla tak roztěkaná a zrychlená. Asi by pomohlo, kdybychom si během těch zuřivých střetů s někým nebo o někoho tohle nevědění ve věci životních okolností, psychického stavu a podobně uvědomovali trochu víc.