Z vánočního projevu prezidenta Miloše Zemana si můžeme všímat (a pak by nám nezbylo nic jiného než je strhat) slabých míst. Patřila by sem například pochvala Babišova investičního plánu. Proč máme premiérovi, který posledních pět let v podstatě nedokázal investovat navzdory hospodářskému rozkvětu, věřit, že se mu to začne prudce dařit? Prezident příliš zjednodušoval i protibabišovské demonstrace na Letné. To přece nebyla jen výzva nedávno zvolenému premiérovi, aby podal demisi, takhle by to skutečně bylo pobuřující. To hnutí nabralo sílu teprve v reakci na evidentní pokus trestně stíhaného premiéra zastrašit státní zastupitelství.

Ale jestli nám něco mělo zůstat v paměti, byl to nepochybně Zemanův pojem kacíř v souvislosti s klimatickou politikou Evropské unie. „Dovolte mi proto, abych byl kacířem: již miliony let se na naší planetě střídají teplá a chladná období. A nejsem si jist, zda rozhodujícím faktorem globálního oteplení je právě lidská činnost, a nikoliv přírodní zákony, pohyb zemské osy a další kosmické vlivy.“

Na prezidentův výpad proti převládajícímu politicko-vědeckému dogmatu (v tomto pořadí, nikoliv opačně, jak se nám trvale sugeruje) o antropogenním oteplování ihned spolehlivě zareagovali experti typu Michala Marka, ředitele Ústavu výzkumu globální změny AV ČR, nebo Pavla Kindlmanna z Ústavu pro životní prostředí na Přírodovědecké fakultě UK v Praze. Marek: „Klimatická změna je tady a stojí za ní člověk. Patří to k vědeckému poznání a zpochybňovat to považuji za krajně nezodpovědné.“ Kindlmann: Ať se prezident zabývá tím, čemu rozumí, a nechá věci, „ve kterých je naprostým diletantem“.

Arogance těchto lidí je neuvěřitelná. Možná by se dalo říct: klimatická změna je tady a stojí na ní existence mého ústavu a mé ředitelské funkce. Anebo: klimatu rozumím já, nikdo mi do toho nemá co mluvit. Ale pokud dosažení stavu uhlíkové neutrality, k němuž Českou republiku před dvěma týdny na summitu EU upsal premiér Babiš, bude republiku podle Babiše stát 675 miliard korun, a i kdyby to byla jen půlka té cifry, proč by do toho nesměl mluvit Zeman, který na rozdíl od Kindlmanna má 2,8 milionu hlasů z přímé volby?

U nás je ta arogance zatím jen v latentním stavu, nedaleko odsud už vede k útoku na demokracii, jaký bychom si po roce 1989 nedovedli ve svobodném světě představit. Před týdnem Nejvyšší soud v nizozemském Haagu definitivně zamítl odvolání vlády proti rozsudku soudů nižší instance, že Nizozemsko do roku 2020 musí omezit emise skleníkových plynů oproti roku 1990 aspoň o 25 procent. Nizozemská vláda se zavázala k 17 procentům, nikoliv svým občanům, ale v Bruselu, a ekologistická organizace Urgenda se hned tou dobou, tedy před čtyřmi lety, rozhodla vládu popohnat. Právní zástupci vlády při odvolání výslovně argumentovali něčím tak donedávna samozřejmým, jako že soudy tu nejsou od toho, aby demokraticky zvoleným politikům předepisovaly, jakou mají dělat politiku. Teď premiér uznal, že mu nezbude nic jiného než se rozsudku Nejvyššího soudu podřídit. Bude stačit zavřít jednu uhelnou elektrárnu, rozhoupe se vláda skutečně k tomu, aby vykupováním a různou doprovodnou buzerací nutila nizozemské zemědělce omezovat živočišnou výrobu? Už pouhé diskuse o takové politice nedávno vedly k blokádám dálnic a Haagu traktory s vytočenými zemědělci. To jsou voliči. Proti nim stojí expert z nizozemské pobočky Greenpeace, který s těžko potlačovanou radostí v hlase oznamuje, že „opatření budou muset být drastická a vláda si za to může sama“. Stojí za pozornost, že žaloba byla podána jménem 900 nizozemských občanů v zemi, kde má volební právo 13,5 milionu občanů.

Podobná, byť ne tak dramatická hlášení z fronty boje proti klimatické změně přicházejí ze západní Evropy snad co týden. Žaloby jako ta úspěšná v Nizozemsku už byly podány nebo se chystají v dalších evropských zemích. Sociální demokracie, vládní strana v sousedním Německu, ve jménu boje s klimatem opět nastoluje rychlostní limity na dálnicích. Evropská unie na svém prosincovém summitu odhlasovala (na odpor se postavilo jen Polsko) jako svůj závazný cíl dosáhnout do roku 2050 tzv. klimatické neutrality, vyvíjí k tomu mimo jiné kádrování různých energií, tzv. taxonomii, banky budou čelit tlaku, aby zeleným zdrojům energie dávaly výhodnější úvěry.

Babiš na summitu ukázkově selhal, jeho selhání bude mít historický rozměr, ale aspoň si uvědomuje, v čem je problém. Zeman si taxonomie aspoň všiml a zařadil ji do svého vánočního poselství. Musíme si připustit jednu věc. Pro Evropu se boj s klimatickou změnou, jakkoliv donkichotský, stává osou, kolem níž se všechno točí. A ať si budeme, jak chceme, šermovat vyspělou Evropou, v tomto klíčovém ohledu se rozumná skepse vyskytuje spíš u nás a na sever, jihovýchod či východ od nás než na západ od nás. V české politice se bohužel tento druh rozumu začíná míjet s rozumem v jiné zásadní věci, jíž je oligarchické převzetí státu. Opoziční strany, které mají zdravý instinkt, když se řekne Agrofert, naopak vesměs vypínají rozum, když se řekne klima nebo Greta. Vrchní cynik české politiky Miroslav Kalousek napsal, že stávky středoškoláků „za klima“ jsou „moc dobrá“ věc, totéž tvrdí jeho nástupci ve vedení TOP 09, předáci STAN, o Pirátech ani nemluvě. Klimatický zeitgeist se zakusuje až do ODS. Kdo je směrodatnější? Místopředseda a expert ODS pro životní prostředí Miloš Vystrčil, který stávkujícím středoškolákům nadbíhá, nebo racionální a výrazný skeptik, zatím však jen řadový europoslanec Alexandr Vondra? Máme tu Trikolóru Václava Klause, která byla klimakacířská dávno před svým založením, natož před Zemanem, ale zatím nemáme jistotu ohledně jejího zařazení, jestli do Babišova vesmíru, nebo mimo něj.

Bylo by žádoucí, aby se proti klimatickému náboženství postavili i jiní politici než jen Zeman a občas Babiš. Protože pokud vývoj klimatu a) za několik let prognózy Mezivládního panelu OSN pro klimatickou změnu opět zpochybní nebo b) až klimatickou politiku výrazně pocítíme v peněženkách, byla by škoda, aby se ukázalo, že pravdu měl jen ten Zlý.