V galerijním obchodě Tate Britain si zákazník může vybrat mezi dvěma plakáty k velké Blakeově výstavě – té současné a té, která na stejném místě proběhla asi před padesáti roky. Tehdy byl William Blake (1757–1827) charakterizován slovy básník, tiskař, prorok (Poet Printer Prophet). Soudobá expozice potřebuje expresivnější výrazivo: Rebel Radical Revolutionary. Blake je přece něco jako rocková hvězda dávných časů, etalon nespoutaného umělce, který s naprostou oddaností následuje svou vizi, smýkaný poryvy nezvladatelné imaginace. Člověk, který předběhl svou dobu, předznamenal uměleckou modernu, cítil ale vášnivý odpor k vědecké racionalitě, na níž je moderní společnost založena (nebo si to aspoň o sobě myslí). Patron všech rozervanců. Umělec, který si zaslouží velké U, nadčasový, univerzální a zároveň velice anglický, nakonec i v neoficiální hymně toho kusu země se zpívají jeho verše, v nichž na anglické půdě rozpoznává Jeruzalém, zaslíbenou zemi tísněnou a ohrožovanou „temnými mlýny satanskými“. Autor, který inspiroval beatniky, na jeho text odkazovala svým názvem kapela The Doors, jednu z jeho nejznámějších básní česky zpívali Mejla Hlavsa a Pavel Zajíček. V Jarmuschově filmu Mrtvý muž, pro následující generaci zásadním, se zas Blakeovy verše stávají jakýmsi refrénem příběhu básníkova jmenovce a jeho indiánského obdivovatele, jejichž společný příběh přes hypnoticky podané (a často taky absurdní) peripetie dospěje až k velmi blakeovskému vyvrcholení.

Rebel. Radikál. Revolucionář. Může to znít i trochu konvenčně, všichni jsou dnes přece rebelové nebo to o sobě alespoň rádi říkají, těžko najít někoho, kdo by se považoval za mainstream. William Blake je náš člověk, dalo by se říct, současníci mu neporozuměli, to až my ho chápeme a dokážeme ocenit, rebela. A návštěvnost nové Blakeovy výstavy jako kdyby tomu dávala za pravdu. I ve všední den dopoledne jsou výstavní síně plné držitelů vstupenek, které je potřeba koupit na konkrétní hodinu. Zástup se zvolna šine kolem stovek exponátů, které si mnozí fotografují mobily, někteří až hladově – jako kdyby museli zachytit všechno. Občas někdo odpadne na sedačky ve středech sálů, a pak se zas zařadí, je toho hodně. Možná až moc. Blakeovo dílo vyžaduje nějakou koncentraci, také kvůli tomu, že pracoval spíš v menším měřítku – nevelké rytiny, knihy akvarely –, je potřeba se k nim přiblížit, „vykoukat“ z nich jejich sílu.

Kromě toho se od návštěvníka čeká, že dokáže vstřebat značné penzum informací. Je docela osvěžující, že výstava v Tate Britain není koncipovaná nějak okázale „kurátorsky“ ve snaze vymyslet pro Blakeovy práce nějaké nové kontexty, převádět výkony na poli interpretace. V tom ohledu je naopak převelice zdrženlivá. Doplňující texty se soustřeďují na praktickou stránku Blakeova života, fungování trhu s výtvarným uměním v jeho době. Člověk se dozví, kolik si tak mohl rytec v Londýně na sklonku 18. století vydělat a jak se mu žilo, po jakých ulicích chodil a co asi potřeboval. Kdo byli Blakeovi mecenáši a jak s nimi umělec vycházel a co o nich říkal. William Blake z toho líčení nevychází jako člověk, který by byl nad materiální stránku života povznesený (jakkoli o něm jeho manželka Catherine řekla, že se s ním nepotkává příliš často, protože tráví hodně času v ráji). Spíš jako tvůrce zápasící s potřebou se taky nějak uživit, což se mu v nějaké míře dařilo, ne snad, že by byl bohatý, ale vyslovená chudoba na něj taky nedolehla, peníze měl především z ryteckých zakázek. Ani ta světská sláva mu nebyla lhostejná, nesl velice těžce, když výstava, kterou v roce 1809 uspořádal v domě svých rodičů, byla odmítnuta a publikum v Blakeovi vidělo ze všeho nejvíc blázna, pokud je vůbec zajímal (v Tate Britain je ta expozice rekonstruovaná včetně světelných podmínek). Nikdy potom už svoje dílo na samostatné výstavě neprezentoval a několik let o něm nebylo slyšet, až ke konci života Blakea začali oceňovat umělci tehdy nastupující generace.

Považoval se také za řemeslníka, profesionála a profesi rytectví se mu podařilo nějak inovovat, posunout její hranice. Jakkoli se k němu v pozdějších letech a stoletích hlásilo mnoho tvůrců, kteří žili dost divoce, na Blakeově biografii toho moc extrémního není (odmyslíme-li si to, že o sobě říkal, že rozpráví s anděly, démony a historickými postavami). Byl to člověk, který se živil rukama, a i na jeho obrazech a textech, verších je cosi „manuálního“. Nejsou to díla vzdělance, možná spíš člověka, který v pravém smyslu intelektuál moc není, ledacos si proto musí vymyslet sám a po svém, jeho představivost přitom není korigovaná rozsáhlými znalostmi. „Blakeova výstřednost je jen zvláštní druh poctivosti, avšak ve světě, který nemá k poctivosti dostatek odvahy, nahání tato poctivost zvláštní hrůzu. Je to poctivost, proti níž brojí celý svět, protože je nepříjemná. Blakeova poezie má v sobě nepříjemnost velké poezie. Takovou vlastnost nemůže mít nic morbidního, abnormálního či zvrhlého, nic, co souvisí s churavostí doby nebo módy. Nalézáme ji pouze tam, kde díky neobyčejnému úsilí simplifikace dojde k odhalení základní slabosti nebo síly lidské duše,“ napsal o něm Thomas Stearns Eliot.

Záblesk té hrůzu nahánějící poctivosti je možné zahlédnout na Blakeově podobizně, která je jedním z prvních exponátů výstavy v Tate Britain (pravděpodobně jde o autoportrét). Veliké upřené a pronikavé oči si návštěvníka neměří zrovna přátelsky, víří za nimi cosi divokého, nějaká primární síla. Podobnou emoci může návštěvník číst z očí některých Blakeových postav – vytřeštěná bolest krále Nabukadnesara, který se nahý plazí tmou, nechápající zraněnost v pohledu proroka Ezekiela, když se krčí vedle těla mrtvé manželky, nechápající panika ve výrazu Kaina prchajícího z místa vraždy s hlavou v dlaních. Expozice zvolna dokumentuje, jak William Blake dospěl ke svému unikátnímu výtvarném výrazu (jeho literárním dílům se prakticky nevěnuje). Od konvenčních počátků na královské akademii, kam se dostal ve čtrnácti letech, na zakázku dělaných ilustrací a dalších rytin k dílům, která zobrazovala nějaký jeho osobní vesmír. Knihám, v nichž unikátním způsobem spojoval svoje verše a obrazy. Rytinám a akvarelům, s biblickými motivy a později také s figurami z osobitého mytologického světa, který popisoval ve svých básních a při jejich zobrazování se čím dál více vzdaloval od dobové konvence a skutečně předznamenával tvůrčí postupy dvacátého století – expresivitou i jistou mírou abstrakce. Jeho figury vyjadřují, ztělesňují nějakou ideu, mají nějaké přesné místo v kosmickém řádu, zároveň vyjadřují osobní drama, čistou emoci. Někdy až nadlidské, jako by vystupovaly z temnot před začátkem času. V jejich gestech je strohost i vášeň – bůh vyhání Adama a Evu z ráje nebo vdechuje prvnímu člověku život, jako kdyby ho přitom zalehával, zmocňoval se ho. Na Blakeových obrazech se potkávají extáze i hrůza a někdy taky humor (vskutku prapodivný duch blechy, s nímž se měl umělec setkat při jedné ze svých nočních seancí). V pozdějších letech už se jeho epické verše, popisující Blakem vynalezenou mytologii, mohly před porozuměním publika uzavírat, ilustrace ale neztratily emotivní sílu a přesvědčivost. A taky vnímavost k dílům druhých, jak dokládají jeho skvělé ilustrace k Dantově Božské komedii. Velikost Blakeových témat, dramat, gest jako by se tloukla s malými rozměry jeho prací, prý snil o tom, že jednou budou provedeny v obrovském měřítku. U příležitosti výstavy se jeho práce promítaly na kopuli katedrály svatého Pavla. Trochu pozdě, ale přece...

Výstava Blakeova díla ilustruje příběh člověka, jehož představivost byla skutečně mimořádná a on se snažil jí být nějak práv, být jí věrný (a přitom taky nějak snesitelně přežít ve světě, který si jí tolik necenil). Možná právě díky té ojedinělosti a někdy také neproniknutelnosti Blakeovy imaginace mohou v tom umělci vidět různé skupiny v různých dobách „svého člověka“, pro někoho tak je křesťanským mystikem, pro jiného rebelem proti monarchii a vůbec společenskému řádu, pro jiného gnostikem, zednářem, průkopníkem rozšiřování vědomí, prorokem modernity, vášnivým odpůrcem modernity... Mezi pokrokovými umělci je dnes opět populární heslo pařížských bouří 1968: Všechnu moc imaginaci. Setkání s představivostí tak silnou, jako byla ta Blakeova, ukazuje jeho pošetilost. Sféra „moci“ imaginace je vzdálená dobovým politickým sporům, „diskurzům“, v něm se jí zaštiťuje jen prostřednost, která si tak vynucuje uznání.

Společný hrob Williama Blakea a jeho manželky Catherine je na malém hřbitově Bunhill Fields, pár set metrů od londýnské Liverpool Station, je to místo, kde byli také pohřbíváni náboženští nonkonformisté Blakeových časů (třeba „matka metodismu“ Susanna Wesleyová). Vedle umělcova náhrobního kamene je rozeklaný strom, jakoby ohýbaný nějakým skrytým vichrem, ustrnulý v dramatickém gestu. Symbolické, možná až prvoplánově, v něčem ten strom připomíná Blakeova Urizena, zarputile rozměřujícího svět, zatímco mu vítr rve vousy z hlavy. Ale možná je to obyčejný strom, v němž tu symboličnost nachází jenom imaginace inspirovaná setkáním s dílem tvůrce, který právě imaginaci stavěl na oltář. Po setkání s dílem Williama Blakea se takové věci mohou stát docela snadno.