Česká republika včera zažila první veřejný protest proti karanténě. Byla to doprovodná akce a v první řadě solidarita s polskými pendlery. Českým Těšínem a souběžně polským Cieszynem prošly v rozestupech demonstrace proti zavřené hranici. Ta od sebe odděluje příbuzné, pracovníka od pracovního místa, ale taky přátele, zákazníky, zájemce o výlet a tak podobně. O den dřív byl podobné, taktéž „jen“ několika set hlav čítající demonstrace svědkem Zhořelec (Görlitz/Zgorzelec) na polsko-německé hranici. Některá velká německá města, od Hamburku přes Berlín po Drážďany, zažila tichý protest hoteliérů a restauratérů, kteří před svými podniky rozestavěli a prostřeli prázdné stoly a židle. Už dřív se například v Berlíně několik desítek lidí pokusilo proti karanténě protestovat nedaleko známého Alexanderplatzu, policie je však s ohledem na hygienická opatření „rozptýlila“.

Pionýry v odboji proti zdravotnické diktatuře byly tisíce demonstrantů v amerických městech, především ve vnitrozemí USA (logicky; v epidemií zasaženém New Yorku by tolik chuti ani sympatií pro demonstrace nebylo). Vzhledem k tomu, že tato shromáždění bylo možné dát do souvislosti s Donaldem Trumpem, který předtím kritizoval guvernéry poloviny amerických států, v nichž podle prezidenta tvrdých opatření nebylo třeba, a vzhledem k tomu, že se v davech ocitli nositelé trumpovských MAGA čepic, pro velká média nebylo nic snadnějšího než představit je jako typické debily. Podobně u nás se leckdo vypořádal s polovýzvou, poloúvahou Václava Klause, že už by lidé proti nečinné vládě měli vyjít do ulic, prvoplánovým postřehem, že od nepřítele občanské společnosti a kritika mítinků Milionu chvilek to byl jen pokus získat pozornost.

My se dnes ovšem nacházíme v úplně jiném světě než na podzim. Namísto převzetí České republiky Agrofertem, proti němuž se protestovalo na Letné, by se mělo říkat přebírání. To není proces, který by se dal stihnout za jedno volební období. Během posledních šesti let sice pokročil, ale zdaleka není u konce. Karanténa pro nemocné i pro zdravé je oproti Babišovi mnohem prudší. Přišla bez varování, pochopitelně nehrála žádnou roli u minulých voleb. Současně dnes vznikají okamžité, mnohem hmatatelnější škody. A když se proti karanténě může ozvat fundovaná kritika ze středu české lékařské obce, proč by lidé, jimž tento stav ničí živobytí, rodinný život, mentální zdraví, vzdělání dětí, měli se svým vztekem zůstávat mezi čtyřmi stěnami?

V takové fázi pandemie, kdy denně nepřibude už ani stovka nově zjištěných infekcí, kdy lidí, v jejichž smrti mohl koronavirus sehrát nějakou roli, bývá kolem jednoho dvou procent v oněch zhruba třech stovkách mrtvých denně, sílí pocit absurdity a naprosté přízračnosti. Kupodivu se zatím v řadách opozice nenašel nikdo, kdo by čelně zaútočil nejen na modality platného režimu, špatný management, právní triky, jimiž vláda zabezpečila karanténu, s níž zřejmě ani většina opozice nemá zásadní problém. Nenašel se zatím nikdo, kdo by nahlas zpochybnil ten typ odbornosti, na jejímž základě byla tato karanténa vymyšlena. V té části opozice, která je potají skeptická, panuje obava, že česká veřejnost není ještě tak rozčílená, aby takto frontální útok podpořila.

Část, nevíme, jak velká, která má do absurdit zacházejících nařízení často už dost, zatím v politice nenachází svého mluvčího. Toho času v zemi panuje podobné rozpoložení jako koncem 80. let. Lidé za záclonami mají strach, že je jich menšina, takže zatím nedokážou většinu ani opticky ustavit, ani dostat na svou stranu. Místo nočních hlídačů a topičů vzhlížejí k lékařům. Otázkou je, kdo budou tentokrát studenti.