KOMENTÁŘ ONDŘEJE ŠTINDLA

Nezvedení občané nejsou dost „happy“

KOMENTÁŘ ONDŘEJE ŠTINDLA
Nezvedení občané nejsou dost „happy“

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete .

Echo Prime

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Echo Prime

Místo toho, aby tady byli všichni happy, tady zase probíhá nějaká debata, povzdechl si premiér Andrej Babiš na včerejší tiskové konferenci vlády. Podařilo se mu tím bezděčně vyjádřit styl komunikace jeho vlády v jedné větě. Může se zdát, že způsob komunikace je v čase krize, kdy je zapotřebí především jednat, naprosto okrajový problém. Jenomže není, zvlášť v situaci, kdy jsou lidé nuceni žít izolovaně. A Babišův kabinet od počátku pandemie komunikuje zmateně, nejasně, čímž šíří nejistotu. Paradoxně se to projevilo po premiérově televizním projevu k občanům 23. března.

Prostá skutečnost, že Andrej Babiš během něj dost klopotným způsobem říkal plus minus ty věci, které se při podobných příležitostech říkat mají, přivedla část zdejších komentátorů skoro k extázi. Laťka tu není nastavena zrovna vysoko. Na druhou stranu, ta ukřivděnost mu v očích publika zjevně pomáhá, stylizace do znaveného muže, který potřebuje makat, zatímco ho všelijací nemakačenkové zdržují bezpředmětnými debatami, funguje. Hezky to pomáhá utřídit společnost – dobře smýšlející a poslušní na jedné straně, na druhé nevděční žvanilové; prezident to dělá podobně a vychází mu to taky. K těm prvním se premiér bude obracet na Facebooku, kde ho nikdo nebude zdržovat zbytečnými otázkami.

Předseda vlády je zraněný tím, že důvěra v něj není absolutní a apriorní. Kolegyně Lenka Zlámalová přitom včera popsala, že přístup vlády k občanům v době pandemie charakterizovala právě nedůvěra. Tuhle „strategii“ založenou na ohýbání zákona naboural svým rozsudkem pražský soud. Ale teď ještě k tomu „happy“. Ano, země se pootevírá, je to vývoj k lepšímu. A je pravda, že průběh pandemie v Česku byl zatím mírný, jistě to ovlivnila i restriktivní vládní opatření. Není ale důvod k velkým oslavám, protože koronavirus tu zůstává, rozhodně není „poražený“. Ve zrychlené době jsou lidé zvyklí na rychlé odpovědi, jenomže realita se téhle potřebě nemusí přizpůsobovat. O způsobu, jímž se koronavirus šíří, nemoci, kterou způsobuje, se toho moc neví – ani se toho po tak krátké době vědět nemůže. Všechno bude ještě nějakou dobu trvat. Pandemii není možné vyřídit intenzivní krátkou karanténou, zjevně bude nějakou formou pokračovat, možná se zase vrátí, možná se vrátí silnější. To, co Česko podobně jako mnoho jiných zemí hledá, je nějaký model života v tom stavu nevědění, života s koronavirem nebo jeho hrozbou. Tu dobu není možné přečkat v přísné karanténě, kdy země bude fakticky zavřená, to by pak asi nebylo co otevírat. Na ten čas nevědění a nebezpečí se bude potřeba nějak adaptovat, najít pro něj nějaký modus vivendi. Jeho součástí by měl být i nějaký rozumný a přesvědčivý způsob komunikace mezi vládou a občany. Měl by. Představa, že by takového stavu mohlo být v současném Česku dosaženo, je ale hodně vzdušný zámek.