O Pavlovi – si nejlepší paměti vzniklé z okruhu disentu

Podlaha k propadnutí

O Pavlovi – si nejlepší paměti vzniklé z okruhu disentu
Podlaha k propadnutí

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Echo Prime

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Echo Prime

Daňa Horáková (73) byla dlouho asi nejzáhadnější žena českého disentu. Ve Vaculíkově Českém snáři se jako Ella Horáková objeví v několika zápisech, vzbudí čtenářovu pozornost a pak mizí do Německa, jak tehdy lidé mizeli. Vaculík jí jde předtím z nějakého důvodu na svatbu (ona ho o to prý požádá), která se koná 22. února 1979.

Fotografii z obřadu (úředního) zařadil Vaculík do Českého snáře, kde je možné číst tuto charakteristiku: „Je to žena dráždivá pro muže i pro ženy, pro každého ovšem opačně. Je, byla to žena s ženskou pověstí, jež se nepovídala, nýbrž spíš mlčela, přičemž mlčení mužů bylo jiné nežli mlčení žen. Objevovala se po léta v každé ,disidentské' literární společnosti, kde jejím garantem proti všem pochybám o důvěře či příslušnosti byl Václav Havel, jemuž dělala výkonnou redaktorku Edice Expedice.“ O pár stránek dál pak naznačí, ovšemže nepřímo, že spolupracuje se Státní bezpečností: „Slyšel jsi o tom dokumentu Charty, který se nemohl dostat k estébákům jinak než od ní?“ říká Vaculíkovi jeho důvěrnice Zdena. Bylo to obvinění z nejvyšších literárních míst, stigma, které ji poškodilo a které už nějak zůstalo.

Staroměstská radnice, 22. února 1979. Svatba Dani Horákové a Pavla Juráčka, svatební svědek Ludvík Vaculík. - Foto: Archiv nakladatelství Torst

Ženichovi na té podivné svatbě věnuje Vaculík mnohem méně pozornosti, ovšem je to právě on, kdo zase z druhého směru připraví té ženě proslulost jiného typu. Byl to režisér a scenárista Pavel Juráček (1935–1989), kultovní postava české „nové vlny“ a hlavně autor rozsáhlých deníků (vyšly ve třech svazcích), jež byly de facto jeho pravým dílem, na kterém mu záleželo víc než na čemkoli jiném, toho monumentu nekonečné sebepozornosti a vytříbeného narcismu formulovaného v neobyčejně sugestivní (jazykové a myšlenkové) podobě. Jejich manželství trvalo od roku 1979 do roku 1984. Místem děje bylo Německo, respektive Mnichov, kam bylo Juráčkovi dovoleno po svatbě odjet (svatba tedy byla poněkud pragmatická) a kde žili tři roky, na jejichž konci se Juráček vrací do Čech, pak je jejich manželství rozvedeno. Ona zůstává v Německu a s ní i pověst záhadné a jaksi fatální ženy, o níž se pak po roce 1989 objevovaly informace, že žije v Hamburku a zastává významnou pozici v tamní kulturní politice. Domů, lze-li to považovat za domov, se už nevrátila. Před čtyřmi lety vyšla v nakladatelství Torst její novela z mládí Den plný idiotů, před pár týdny kniha nazvaná O Pavlovi. Ta, dovoluju si tvrdit, aspiruje na literárně-společenskou událost roku.

Titul O Pavlovi, tedy o Juráčkovi, ovšem zdaleka nevystihuje šíři toho důkladného a komplexního vzpomínání s mnoha exkurzy, jímž ta kniha, která je především rekonstrukcí jednoho pozoruhodného života, je. Východiskem jsou však opravdu Juráčkovy deníky (vyšly v témže nakladatelství), které ovšem Horáková četla v celku až dlouho po Juráčkově smrti – a o nichž prý v době, kdy spolu žili, ani nevěděla, že existují. Impulzem pro psaní mohl být zpočátku opravdu pokus o odpověď na Juráčkovu verzi jeho „německého ztroskotání“, a tedy i ztroskotání jejich manželství. Tahle potřeba ale brzy přerůstá v obraz mnohem širší, s mnoha odbočkami a úvahovými kapitolami. Přerůstá tedy v obraz nejen jednoho nešťastného a přitom fatálního vztahu, ale také v obraz doby, v obraz disidentského ghetta (Havel, Vaculík, Kohout, Slánský, Machovec…), dále v obraz západního Německa začátku 80. let a s tím i českého exilu v něm i mimo něj (Ota Filip, Ivan Sviták a další), a třeba také osudů „nové vlny“ a s portréty jejích protagonistů: Miloše Formana, Věry Chytilové nebo Jiřího Menzela, což je obzvlášť zajímavá kapitola: Menzel se u nich v Mnichově objeví, když má německou premiéru Postřižin, oni jsou z filmu rozpačití, už mu nerozumějí, přesto ho pozvou k sobě domů na večeři, Menzel hledí, v jakém krcálku bydlí, a diví se, proč to Juráček snáší. Je to tichý střet dvou principů, Menzel chápe svůj talent jako službu divákům, Juráček jako seberealizaci. Jak se ale seberealizovat, když o to nikdo nestojí? Juráček s takovou „nepraktickou“ výbavou nakonec nemohl dělat nic jiného než talent utápět v alkoholu – anebo, jak Horáková opakovaně popisuje, v pročítání Encyklopedie Britanniky, kterou si objednal a trávil u ní asi stejný čas, jako by dnes možná trávil u internetu čtením Wikipedie.

Kniha působí, a je to míněno v dobrém, jako by se její autorka vlastně na ni chystala celý život – a teď do ní vyklopila nejen co v něm prožila, ale i přečetla, promyslela, procítila. Opakovaně se vracejí její průvodci životem, Franz Kafka a Božena Němcová, ke kterým se obrací jako ke svým důvěrníkům, na nichž, tedy na jejichž jaksi „archetypálním“ životě, lze mnohé také demonstrovat. Ale hlavně pak a stále a stále víc text vytváří obraz „ženského údělu“, který se rýsuje v ostrém nasvícení jedné mimořádně intelektuálně disponované osobnosti. Jsou to možná nejlepší memoáry vzniklé z prostředí českého disentu (a exilu), neboť na něj nahlížejí bez iluzí a zastírání, ale zároveň s pochopením a účastí, která je přitom ponořena do osobního prožitku a příběhu, jenž je jedinečný, exkluzivní, ale přitom též nějak univerzální. Jako každý velký a důsledně prožívaný citový vztah.

Ta knížka je v podstatě smutná love story. Začíná větou „Všichni ho měli rádi“, i když pokračování textu klade vlastně velkou otázku, jak to bylo možné, když on měl rád hlavně sám sebe. Ale ona jeho kouzlu propadla také, a to osudově a se vším všudy. Poprvé se u ní Juráček objevil 2. září 1974, kdy ho do jejího bytu v Pařížské ulice dotáhl kumpán, a jí došlo, že ten člověk s uhrančivým pohledem („černý myslivec“, jak ho pak s odvoláním na Němcovou nazývá) je autor toho slavného filmu Případ pro začínajícího kata s „geniální“ scénou „propadající se podlahy“, symbolu jejích příštích let. Ona byla mladá doktorka filozofie, oblíbená studentka profesora Milana Machovce, měla za sebou stáž v Americe, pořádala od svých třiadvaceti intelektuální salony, znala některé budoucí chartisty, nejblíž měla k Rudolfovi Slánskému (zajímavý portrét tohoto osudově poznamenaného slušného člověka), který musel být Juráčkovým antipodem. Živila se dobře prováděním cizinců po Praze, němčina byla vlastně její mateřština, matka byla ze Saska (z antifašistické rodiny), kde se s ní seznámil totálně nasazený otec. Juráček byl režisér (a scenárista) v likvidaci, pomalu se alkoholizující čtyřicátník, ale pořád dost hvězda, intelektuál zahálčivého typu, u něhož není vlastně jisté, jestli mu ten stav, kdy nemůže točit a pracovat, trochu i nevyhovuje. Je však nepochybně brilantní, zajímavý, okouzlující a Daňa Horáková mu propadne. Důležitou roli v tom hraje zajisté sex, o kterém Horáková píše otevřeně, ale ne lascivně: Juráček byl, dalo by se říct právem, děvkař, což však nebylo v jeho prostředí výjimečné. Horáková o tom píše z perspektivy ženy, která ví, o čem je řeč, neboť na disidentskou promiskuitu mužů musely jaksi být i ženy.

Začne s ním chodit, a přestože ji mnozí před ním varují, je ochotna pro něj udělat cokoli, což znamená jít téměř až na kraj vlastní sebedestrukce. Ta Juráčkova je už v plném proudu a ona doufá, že mu z ní pomůže, že odjedou (úřady jim to povolí) do Mnichova a tam Pavel začne znovu: bude moci pracovat, dokončí scénáře, bude se scházet s producenty, se kterými bude připravovat filmy. Ona mu bude pomáhat, tlumočit a překládat, protože Juráček samozřejmě neumí německy, ani se naučit nechce, Německo ho vůbec nezajímá a jeho angličtina taky není nic moc. Brzy přichází deziluze, z plánů se skoro nic neuskuteční, Juráček promarňuje jednu šanci za druhou, není ochoten, vlastně asi ani schopen připustit (v tom je úplným opakem Formana, který to hned pochopí), že na Západě jsou poněkud jiná pravidla a očekávání, brání mu v tom jednak hrdost, ale také lenost, která je pravým opakem její činorodosti a píle: slovanská sebereflexivní chandra, která nachází skvělé uplatnění v denících, se setká s její germánskou aktivitou, která se věcem nepoddává, ale jde jim odhodlaně vstříc.

Co ty dva drží pohromadě, je pak tématem autorčiných otázek, jež si pokládá a důkladně a obšírně na ně odpovídá. Ano, musela tam být velká fyzická přitažlivost, omámení Juráčkovou falokracií (přirovná ho k Dürerovu aktu – a něco na tom je), s pyjem, který mu pak zbývá vlastně jako jediný pevný bod. Ale musel tam být i respekt k jeho intelektu, který však stále víc a víc šel do prázdna, utápěl se v alkoholu a nihilismu, a jeho světlé chvilky se konaly už jen při nočních zápisech do deníků, o nichž Horáková nevěděla. Vztah musí po několika letech soužení, přerušovaného krátkými euforiemi nebo katastrofami (Juráčkovi praskly žaludeční vředy pár hodin před jejich cestou do Ameriky), směřovat ke krachu. Juráček není schopen v Německu žít a není schopen žít s ní. Vrací se, ona se osvobozuje, začíná její velmi úspěšná německá kariéra, nejdřív novinářská, pak politická, ale zdá se, že něco tak silného jako život s Pavlem už nikdy nepřijde. Rána po něm je už zacelená, ale stále se ozývá, a to tak mohutně, že vydá na pětisetstránkovou knihu.

 

Daňa Horáková: O Pavlovi. Praha, nakladatelství Torst, 494 str.

 

13. června 2020