Hlavní postavou tuzemského internetu byl po několik dnů lékař Vlastimil Voráček, který odletěl na hry neočkovaný, mezi cestujícími speciálu do Tokia bylo po příletu zjištěno několik nakažených včetně něho a právě o doktoru Voráčkovi se spekuluje jako o možném zdroji nákazy, on tvrdí, že to zdaleka není jisté, sám se mohl v letadle nakazit od někoho jiného. Ta story na sítích silně rezonovala, nejčastěji jako příklad specifického fungování tuzemských institucí -poslat na olympiádu neočkovaného lékaře je zvláštní nápad, nejenom kvůli zdravotním rizikům. Ty hry ale probíhají za určitých podmínek a jejich nenaplnění (třeba tím, že člověk neprojde testem) má pro účastníky vážné následky, ohrožuje to jejich účast na hrách, na něž se dlouho připravovali. Příklad zvláštně uspořádaných priorit, řekl bych.

Pan Voráček ovšem na síti našel celkem početný tábor zastánců. Vyznamenala se mezi nimi poslankyně Trikolóry Tereza Hyťhová, jíž se podařilo přijít - zjevně bezděčně - se vskutku kouzelnou formulací. Vyjádřila mu podporu jakožto člověku, na nějž je momentálně "uvalena honitba" (později to vyjádření víckrát upravovala, dnes obsahuje fádní výraz "uspořádán hon"). Zjevně se jí do sebe zapletly pojmy "honitba" a "klatba" (ta bývá skutečně uvalována a jejím smyslem bývá přinejmenším ostrakizace, ne-li něco horšího). Podobně bezděčně se jí tou formulací podařilo dotknout hluboké pravdy. Jak možná někteří čtenáři vědí, slovo "honitba" bývá používáno (aspoň v mé generaci, nevím, zda i dnešní mládeží) pro, řekněme, úlevný proces, jehož pomocí muž uvolní hromadící se sexuální tenzi. Nebo jak to říct. A patří ke zkušenostem dospívajícího muže, že zakusí, jak na něj ona honitba může být skutečně uvalena, skoro jako kdyby spadla shůry, na nic se neptá. Chlapec si užívá radostí pozdního dětství, sbírá brouky, vystřihuje si z časopisů obrázky slavných fotbalistů, a najednou bum ho! Aniž by se ho kdokoliv zeptal, je na něj uvalena honitba, bude ji muset zařadit do svého itineráře, nechat ji, aby mu diktovala program dne. A život už nikdy nebude stejný. Život je totiž těžký. A v některých případech dokonce - jak říkala matka Ignatia Reillyho ze Spolčení hlupců - "jeden z nejtěžších".

Potvrzuje to i text konzervativního amerického publicisty Matta Purpla. Po deseti letech se vrátil na Twitter. Vzpomíná na okolnosti svého dávného odchodu a porovnává je se současným životem na síti. A zrovna veselá komparace to tedy není. "V roce 2011 jsem byl s rodinou na dovolené v Kalifornii. Poprvé v životě jsem viděl západní pobřeží, jeli jsem po silnici I5, kolem se míhaly neznámé a nové výhledy do pouštní krajiny, cedule s exotickými názvy měst a já seděl na zadním sedadle a snažil se vymyslet nějaký nudný bonmot a zuřivě obnovoval Twitter, abych zkontroloval, jestli mi nepřišlo oznámení. V tu chvíli na mě dolehla kosmická absurdita toho všeho. Odhlásil jsem se a bylo." Letos ale Matt Purple seznal, že ten Twitter přece jenom potřebuje kvůli práci a kontaktům. Velkou radost mu to nedělá. "Možná jednoho dne budeme litovat, že jsme náš veřejný prostor změnili v komentářovou rubriku prosáklou dopaminem, na niž dohlíží zlá korporace, která se snaží vytřískat zisk z naší schopnosti udržet pozornost, podobně jako to bylo na trhu s rizikovými hypotékami. Ale než se tak stane, jsme na tom takhle. A tak jsem právě strávil den tím, že jsem se zajímal o konzervativní organizaci, která mi je úplně lhostejná a která zrušila pozvání na svou konferenci pornohvězdě, o níž jsem neměl tušení, že vůbec existuje. ,Co se děje?‘ ptá se Twitter vtíravě při přihlášení a můžete si být jisti, že pro vás něco vymyslí, když vás nic nenapadne."

Jak smutné. Jak pravdivé. Samozřejmě že po přečtení toho článku jsem se hluboce zamyslel nad tím dnešní upadajícím světem. A pak se honem pokusil zjistit, jakou to pornohvězdu měl Matt Purple na mysli. Pro úplnost: Jmenuje se Brandi Love. Láska je všechno, co potřebujeme, pokud jste snad náhodou zapomněli. A já si konečně a na chvilku připadám informovaný. Jako vítěz.