V dávné pověsti, jejíž moudrost má co říci i dnešku, vystupují otec a syn. Syn, vztekloun, je hrubý na lidi a nadává jim; ale pak se vždycky zastydí a omluví se.

Jednoho dne přijde otec za synem a řekne mu: „Tohle už nemůžeš dělat dál. Všechny si odcizíš.“

Syn na to: „Proč ne? Vždyť se potom vždycky omluvím a všechno je v pořádku.“

Otec vezme syna do dílny, ukáže mu prkno, hromadu hřebíků a kladivo. „Zatluč všechny hřebíky do prkna, synu!“

Syn tak učiní a otec mu podá kleště. „Teď ty hřebíky zase vytáhni.“ A syn skutečně hřebíky zase povytahuje.

„A teď se pořádně podívej na to prkno, synu můj. Vypadá stejně jako předtím?“ – „Ne.“ – „Vidíš. A stejně je to s lidmi, které jsi urazil a jimž ses pak omluvil.“

Kolik se toho za ty dva dny stihlo prozkoumat? Co by se stalo, kdyby ten průzkum probíhal stranou během dále běžícího očkování? Ta čísla, která byla k dispozici, přece nehrozila žádným přívalem zbytečných úmrtí. Zato teď, po křečovitém škubnutí tam a zase zpátky, ukazují průzkumy veřejného mínění prudký propad důvěry v AstraZeneku; hřebík se zkrátka nedal vytáhnout beze stop.

V současné chvíli hrozí Evropská unie pozastavením vývozu vakcín, které si nasmlouvaly a zaplatily cizí státy, ze svého území a chystá se žalovat firmu AstraZeneca za to, že nestíhá dodávat vakcíny dostatečně rychle. Jaký to přesně dává smysl, když zároveň jiné orgány vyvolávají takovou nedůvěru v AstraZeneku, že dokonce i v těžce postižených státech jako Itálie a Španělsko se důchodci hromadně odhlašují z termínů očkování? Budeme snad držet ve skladech vakcínu a zároveň prosit lidi, aby si ji nechali dát – když někde jinde by o ni stáli i bez doprošování?

Chaos panující v rozhodování evropských států o vakcinaci působí poněkud demoralizujícím dojmem. Společenství, které se chlubí tím, že svojí existencí zabraňuje válkám na kontinentu, zaplatilo epidemii covidu téměř milionem životů. Část z nich se nedala zachránit, ale kdyby evropská vakcinační kampaň běžela stejným tempem jako ta britská, minimálně několik desítek tisíc těch mrtvých mohlo ještě žít. Což je bohužel počet srovnatelný s oběťmi menší války.

I ti mrtví po sobě zanechávají prázdná místa, podobně jako vytahané hřebíky. Část z nich odešla dříve, než měla. Ani omluva tato místa úplně nezaplní, ale zatím se v Bruselu za zbodaný proces nákupu vakcín nedokázali ani omluvit. Na rozdíl od nezdárného syna z dávného příběhu, který měl aspoň dost cti na to, aby svoje selhání nesvaloval na jiné lidi.