Čeští soudci a vyšší veřejný zájem

Dvakrát mimo

Čeští soudci a vyšší veřejný zájem
Dvakrát mimo

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Dva různé verdikty našich soudů z posledních dní jsou smutnou ukázkou toho, jak to dopadá, když český soudce začne operovat vyšším, respektive veřejným zájmem. V prvním případu Krajský soud v Praze zprostil bývalého vysokého policistu ÚOOZ Jiřího Komárka obžaloby ze zneužití pravomoci úřední osoby. Jde tu o známý incident, kdy Komárek na vrcholu války o tzv. reorganizaci policie v létě 2016 veřejně obvinil policejního prezidenta Tomáše Tuhého z „brutálního úniku informací“.

Posléze se sice ukázalo, že případ se tak, jak tvrdil Komárek a jeho spojenci ze státního zastupitelství, nestal a Městský soud v Praze Komárka odsoudil k roční podmínce. U odvolacího soudu se však Komárek dočkal úplné satisfakce: „Sledoval jiný hlavní cíl, a to zvrátit reorganizaci, aby nedošlo k ohrožení živých kauz, které se v té době prošetřovaly, když sloučení útvarů z jeho pohledu právě takové ohrožení znamenalo.“

Takže odteď si můžete vymýšlet a někoho veřejně pomluvit, ale když na soudce uděláte modré oči a dokážete se prezentovat jako posel nějakého hlavnějšího cíle prospěšného společenskému dobru, jste beztrestný. Ode dneška už se nikdy u policie nebudou smět dělat strukturální změny. Reorganizace z definice znamená, že se převádějí pravomoci z jedné úrovně řízení na jinou, od jednoho velitele k jinému veliteli. Z pohledu dotyčného policisty to vždycky znamená ohrožení živých kauz, detektivové si totiž kauzy, na nichž pracují, vždycky berou osobně.

Takže odteď si můžete vymýšlet a někoho veřejně pomluvit, ale když na soudce uděláte modré oči a dokážete se prezentovat jako posel nějakého hlavnějšího cíle prospěšného společenskému dobru, jste beztrestný. - Foto: Shutterstock

Jiný, a přece v libovůli definice veřejného zájmu podobný je verdikt Nejvyššího správního soudu ke zveřejněným odposlechům v kauze Nagyová. Přepis komunikace mezi někdejším premiérem Petrem Nečasem a jeho ředitelkou sekretariátu – milenkou Janou Nagyovou otiskla před čtyřmi lety MF DNES. Úřad pro ochranu osobních údajů za to deníku vyměřil symbolickou pokutu 240 tisíc korun. I tak soudci po úřadu žádají, aby se nad případem ještě jednou zamyslel a připustil, že proti právu na soukromí lze ve výjimečných případech postavit právo veřejnosti znát politiku takříkajíc zevnitř.

Tento nález je snad ještě tragičtější. Přepis rozhovoru zveřejnil list téměř rok po legendární policejní razii a Nečasově pádu. V květnu 2014 nesloužily odposlechy k nasvícení poměrů na Úřadu vlády, ale státním zástupcům v těžké procesní nouzi. A kdo si je dnes znovu přečte, uzná, že to, co mělo být veřejným zájmem – tedy konstrukci Vrchního státního zastupitelství v Olomouci, že organizovaný zločin přes Nagyovou řídí předsedu vlády –, zveřejněné odposlechy prostě nedokládají. Ředitelem Nejvyššího kontrolního úřadu se nestal favorit Nagyové Ondrej Páleník. Nečas své milence v přepisech opakovaně říká, že Páleník je v ODS neprůchodný, dokonce že on, Nečas, má na věc jiný názor než ona. Totéž v bledě modrém platí o návrhu Nagyové obsadit policejní útvar pro odposlechy jedním policistou (jistý Stanislav Hájek). Ani jeho kandidatura to nikam nedotáhla. Jediný, u koho z odposlechů můžeme alespoň teoreticky připustit, že mu Nagyová pomohla, byl jakýsi Martin Horák na České poště. Horák se ovšem s Nagyovou znal už dávno před dobou kmotrů, nestal se generálním, nýbrž finančním ředitelem, nebyl to parašutista zvenčí, nýbrž zaměstnanec pošty. Celkově odposlechy v MFD dokázaly nanejvýš to, že komunikačně byl Nečas vůči Nagyové v defenzivě, a když položila telefon, dělal si, co chtěl.

Mladá fronta DNES tehdy cítila potřebu to bezprecedentní přetištění intimních odposlechů nějak, jakkoli ospravedlnit. Z potřeby vzešel redakční komentář Póza pantáty s větou, že od nynějška se „politikovo soukromí musí do značné míry stát věcí veřejnou“. Autor textu Jiří Kubík byl v té době klíčovým členem redakce listu, který už systematicky praktikoval omertu vůči svému majiteli Babišovi – čmuchal nejen v jeho osobním životě, nýbrž i v jeho byznysové minulosti.

Je tragédie, pokud robespierrovskou optiku od Babišova koncernu, kde je přísnost na všechny kromě šéfa normou, přebírají soudy. Úvahy o tom, kdy má domnělý veřejný zájem převahu i nad tím nejprivátnějším privátnem, jsou luxus, jehož doba by možná neměla přijít nikdy. Ale určitě je na takové úvahy spousta času v době, kdy nám vládne trestně stíhaný premiér, který si začal silově podrobovat policii a celkově se chová jako nepostižitelný pánbůh.

11. května 2018