Před 160 lety se narodil Jiří Stanislav Guth-Jarkovský

Katecheta společnosti i sportu

Před 160 lety se narodil Jiří Stanislav Guth-Jarkovský
Katecheta společnosti i sportu

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

„Když jíš, dej pokoj rukám. Nehryz prstův. Poodvrátě se, šátkem nos vytři, nesopci. Co vykrkneš, zastři nohou.“

Tyto skvosty stojí ve spisu polského kněze Valentina Polona Pomni na mne vydaném v Praze roku 1589. Jindřichohradecký farář Tomáš Rešl se v kázání z téže doby vyjadřuje s obdobnou jadrností: „Jez jako člověk, nemlaskej a nehltej jako svině, když v korytě nosem se brodí.“ Student a později doktor filozofie Karlo-Ferdinandovy univerzity Jiří Stanislav Guth-Jarkovský výchovné traktáty tohoto typu vyhledával a s gustem studoval. Tato záliba, role vychovatele na dvoře knížete Schaumburg-Lippe a povolání gymnaziálního profesora ho přivedly až k údělu tvůrce prvních českých pravidel slušného chování.

Princátka Albrechta a Maxe vyučoval v letech 1883–1887 na zámku v Ratibořicích a v penzionátu Château de Lancy u Ženevy, dvorská etiketa se mu vryla pod kůži i na cestách po Evropě, Africe, Asii a Severní Americe. Její symbol, frak, nosil nejinak než jako pracovní oděv. „Oblékali jsme ho ke každému dinner… Nabyl jsem v tom takové zručnosti, že vraceje se z projížďky koňmo upocen a zablácen, umyl jsem se a převlékl do deseti minut,“ stojí v jeho memoárech. Rady, příkazy a úvahy na sociální témata vtělil do dnes už kanonizovaného kompendia nazvaného Společenský katechismus I–III a tuto látku rozvíjel od roku 1914 do jemnokreseb typu Obchodník-gentleman, Mladému republikánu nebo Tramvajový zřízenec po stránce společenské.

Některé autorovy zásady se dávno přežily: „Setkáte-li se za tmy s jiným automobilem, vyžaduje zákon zdvořilosti, abyste zhasili reflektory.“ Nebo: „Snoubenci se stále oslovují slečnopane, a mluví-li druh o druhu, říkají: Viděla jsem dnes pana Jaroslava… anebo: Odevzdám to slečně Marii… a podobně. Tykání je velmi vážným závazkem pro budoucnost.“ Z jiných pokynů čouhá snobství, jehož míru lze dokonce přesně vyčíslit: „Po smrti choti nebo dítěte je cylindr zakryt černým bezlesklým suknem do výše 15 cm, za bratra a švagra 12 cm, za strýce 8 cm.“

Na olympu sportovních činovníků. Jiří Stanislav Guth-Jarkovský jako člen prvního Mezinárodního olympijského výboru stojí druhý zleva, po jeho pravici sedí Pierre de Coubertin. Athény 1896. - Foto: Profimedia.cz

Většinou však Guth-Jarkovský zdůrazňuje slušnost, čestnost, skromnost a vzájemnou úctu, tedy normy, které platí (nebo by měly platit) dodnes. Ve svých dílech je podává poeticky a s humorem; viz návod na to, jak čelit scénám při udělování tramvajových pokut: „Zřízenec jí chléb elektrárenský, a proto i elektrárenskou píseň vždycky musí housti. Zachovejte klid, poslechněte, zaplaťte, stěžujte si písemně správě podniku a buďte jisti, že vám to – nic nepomůže. Nahoře jsou na takové zákroky zvyklí a mají na to šimla, že je všecko v pořádku.“

Moralista versus realista

Společenský katechismus má odpověď na všechno. Váhá mladý muž nad cestovní výstrojí? „Cestující švihák nebéře šperků ani jehlice do kravaty. Nejlépe je obléci hnědé nebo šedé sako a k tomu šedé kamaše. V jégrovce a košilích flanelových cestují dnes již jenom Němci.“ A jaký dopravní prostředek si vybere zámožnější rodina pro cesty městem? Tramvaj to jistě nebude. Tedy auto? Nebo snad kočár? A pokud kočár, tak jaký? „Auta, dnes všeobecně užívaná, hodí se jen zavřená, v autech otevřených cylindry pánů nepěkně se nesou. Pokud kočárů se týká, landaury jsou sice pohodlnější nežli faetóny, ale faetóny jsou elegantnější…“

Potud výlet do dob, kdy šofér nahrazoval kočího a rachotící motory se začaly ozývat i shora, z nebes. „Pravidla pro aero ponecháváme budoucnosti…,“ odbyl tyto časy Guth-Jarkovský. Zrodila se republika a prezident Masaryk ho v roce 1919 povolal na Hrad s úkolem vypracovat audienční řád. Neudělal dobře. Mezi moralistou a realistou to muselo drhnout.

Aférám se dařilo proto, že ceremoniář i snadno pochopitelné společenské přehmaty okamžitě pranýřoval. Záhy po nástupu odcestoval s delegací vedenou ministerským předsedou Karlem Kramářem na konferenci o poválečném uspořádání Evropy do Paříže. Chudobným reprezentantům čerstvě narozené republiky odkapávalo ze státní kasy ubohých 1200 franků měsíčně, přičemž jen snídaně v jejich hotelu Lutetia přišla na 22 franků. Vymetali tudíž okolní lokály, zatímco magnát Kramář debužíroval v hotelové jídelně. Po Paříži pak kolovala anekdota, že Kramář „jí za všechny Čechoslováky“. Faux pas korunoval banket, který šéf kabinetu uspořádal: „Dress code? Žádný! Zasedací pořádek? Žádný! Hosté v nejneuvěřitelnějších úborech vráželi jeden do druhého.“ Poté, co Guth-Jarkovský takto zostudil prvního československého premiéra, po návratu domů potupil i choť druhého, paní Tusarovou. (Vlastimil Tusar se ujal úřadu 8. července 1919.) Incident vznikl v koncertním sále Lobkovického paláce, kudy se nesl apoštolský nuncius Clemente Micara ve fialovém taláru z těžkého hedvábí. Zmíněná dáma při pohledu na tu nádheru poznamenala: „Z toho by byla pěkná spodnička, že?“ Jeho Eminence jí naštěstí nerozuměla, zato gesto zděšeného obřadníka hovořilo samo za sebe.

Všechno správně podle Gutha-Jarkovského? Britská panovnice hostí prezidenta Spojených arabských emirátů. Windsor 30. dubna 2013. - Foto: Profimedia.cz

Dvorská etiketa prezidenta dráždila, Guth-Jarkovský však po sobě zanechal výraznou stopu. Stanovil statut Řádu bílého lva, proměnil zámek Lány v letní sídlo hlavy státu, potomkům odkázal i heslo Pravda vítězí na prezidentské standartě. Při aranžmá audiencí nicméně narazil. Přijímání hostů řídila Masarykova dcera Alice, zatímco ceremoniář prohlašoval, že taková pravomoc jí podle etikety nepřísluší. K rozchodu muselo dojít. Od roku 1922 vedl už jen agendu Řádu bílého lva a tři roky nato ho TGM penzionoval.

Češi nejsou Rakušané

Jiří Stanislav Guth-Jarkovský se narodil před 160 lety (24. ledna 1861) v Heřmanově Městci v rodině úředníka knížete Kinského. Původně se jmenoval Jiří Guth, pseudonym Jarkovský si vypůjčil „od nějakého fořta z Náchodska“ až v dospělosti. Byl krátkozraký, neurotický a po pádu ze žebříku koktal, přesto hrál ochotnické divadlo a od roku 1888 do vzniku republiky se živil jako středoškolský profesor. Učil filozofickou propedeutiku, němčinu a francouzštinu na gymnáziích v Praze (Akademickém, v Žitné ulici a na střední škole dívčí Minerva), pak v Klatovech a opět v hlavním městě v ulici Truhlářské – tento ústav dnes nese jeho jméno.

Paradoxy ho provázely vždycky. Pyšnil se vlastenectvím, ale místo čamary a poděbradky oblékal frak a cylindr. Vedl Klub českých turistů, leč na českém turistickém chodníku ho nikdy nikdo neviděl. Nesportoval – a stal se otcem českého olympismu. Cestu za tímto posláním zahájil výnos rakouského ministra kultu a vyučování Paula Gautsche z roku 1891. Pozoruhodně osvětový dokument nabádal učitelstvo, aby importovalo třeba i z ciziny nápady, jak na školách povznést zanedbanou tělesnou výchovu.

Guth-Jarkovský tenkrát působil na dívčím gymnáziu Minerva. Zažádal o stipendium, obdržel je a odcestoval do Paříže. Odtud zněl hlas barona Pierra de Coubertina, volající po výuce sportu, z níž v duchu kalokagathie vzejde nová mládež harmonické mysli i těla. Došlo ke schůzce, při níž pražský host barona udivil plynnou francouzštinou a zájmem o věc. Poté podnikl cestu po Francii, Alžírsku a Tunisku, navštívil tamní pedagogy a sepsal obšírnou zprávu, kterou po návratu domů předložil zemské školní radě a publikoval v řadě časopisů.

Když Coubertin v červnu 1894 uspořádal na Sorbonně kongres pro obnovení olympijských her, jmenoval Gutha-Jarkovského českým členem právě ustaveného Mezinárodního olympijského výboru (MOV). Výbor představovali dva Francouzi, dva Angličané, Řek, Rus, Švéd, Američan, Maďar, Argentinec, Ital, Belgičan a – Čech. Rakousko zastoupeno nebylo. Náš zástupce tak naplňoval přesvědčení otce zakladatele, že i národ bez státoprávní suverenity má právo na sportovní reprezentaci.

Předpisový postoj olympijských zápasníků, jak jej zachytil roku 1891 pařížský ilustrátor Jules Trousset. - Foto: Shutterstock

První novodobé olympijské hry hostily Athény v roce 1896. Borci se lvem na hrudi se jich neúčastnili, zato jejich zástupce sbíral na starověkém Panathénském stadionu zkušenosti. Rok poté založil Českou amatérskou atletickou unii a v roce 1899 Český olympijský výbor (ČOV). Na druhých OH v Paříži už Češi vybojovali tři medaile. Francouzský tisk je představil jako Rakušany, Guth-Jarkovský protestoval a novináři zkrátili jeho výrok přímo velezrádně: „Češi nejsou Rakušané.“

Tehdy učil na gymnáziu v Truhlářské a ředitel ho přinutil k písemné omluvě. Doráželi i sokolové. Novodobé hry podle nich postrádaly étos helénských slavností. Degradovaly na pouhý sport, při němž jde „o ceny skvostné a šampionáty bez mravních pohnutek“. Spory s Vídní a s čackými vlastenci ho zlobily (nebo bavily?) příštích bezmála dvacet let.

Ve stínu padišáha

Oženil se s Annou Černou, dcerou ředitele gymnázia v Roudnici nad Labem. Devět měsíců po obřadu, v květnu 1898, přišel na svět jediný syn Gaston Humbert. Také rodinný život probíhal v očekávaném rytmu. Guth-Jarkovský učil, funkcionařil, psal a překládal. Publikoval desítky knih prozaických (Drobné genry, Idylky pana adjunkta, Na podzim v ořeší, Ulomená haluz, Marná sláva: Profesorské romanetto I–II atd.) i cestopisných. Okolí Prahy sice neznal, ale čile brázdil svět: Causerie z cest I–II (Španělsko), Na pokraji Sahary, Lémanské silhouetty, Kanadské epištoly, Letem přes řecký kraj, Obrázky z Francie, Pod sluncem jihu, Moje prázdniny v Americe aj.. Také prací o etiketě vydal povícero (O hostinách a hodokvasech jindy a jinde, Kapitoly skoro naléhavé, Společenský slabikář, Společenské klasobraní atd.) a svět spatřila i objemnější díla: Turistický katechismus, Hry olympické za starověku a za dob nejnovějších nebo třídílné Paměti. Celkové skóre představuje víc než stovku titulů. Karel Čapek to není, grafoman ovšem také ne. Spíš „plodný vypravěč občanského středu“. Tak charakterizoval jemu podobné literáty kolem revue Osvěta kritik Arne Novák.

Když se Guth-Jarkovský dostal pracovně na zámek v Ratibořicích, s kněžnou Zaháňskou, známou čtenářům Babičky, se tam už nepotkal, byla tou dobou přes čtyřicet let po smrti. - Foto: Profimedia.cz

Guth-Jarkovský se prosadil i na poli překladatelském. Pod asi sedmnácti pseudonymy (Gaston Humbert, Stanislav Jarkovský, Stanislav Vraný, Jan Chvojan, Jiří Mudroch, Antonín Záruba aj.) převedl na třicet zejména francouzských románů: vernovky, Maupassanta, Daudeta, Zolu... Pokud jde o němčinu, v roce 1898 překládal pod pseudonymem Stanislav Jarkovský pro nakladatele Josefa Richarda Vilímka mladšího šestidílný bestseller Karla Maye Im Schatten des Grossherrn. Šlo o převod neautorizovaný, který podle Vilímkových požadavků do Mayova textu svévolně zasahoval. Nový název cyklu zněl Po stopě zlého činu, Němce Kara ben Nemsího nahradil Francouz Kara ben Hana a tak dále. Zuřící May újmu zveřejnil, Vilímek dílo stáhl a Guth-Jarkovský se coby Stanislav Vraný pustil do práce znovu. A opět marně. Rukopis Ve stínu padišáha, který už originálu odpovídal, lehl v roce 1899 při požáru ve Vilímkově nakladatelství popelem, a Vraný musel valit svůj balvan do vrchu potřetí. Vilímek ovšem vinu uznal a Sisyfa odškodnil královským honorářem 2000 zlatých. (Pro orientaci: kvalifikovaný dělník bral v roce 1900 cca 50 zlatých měsíčně, nájemné za 2 + 1 na Žižkově přišlo na 250 zlatých ročně, zlatku stálo kilo másla, 40 vajec nebo 40 kg brambor.)

Zbývá dodat, že Guth-Jarkovský na počátku 30. let předal své písemnosti (o velikosti odkazu firmy čítající několik desítek údů) literárnímu archivu Národního muzea a odstěhoval se do Náchoda, kde 8. ledna 1943 zemřel na mozkovou mrtvici. V čele ČOV stál do roku 1929 a členem MOV zůstal po celý život. A až do smrti utužoval mravní kodex národa svými půvabnými texty.

Tomáš Čechtický

31. ledna 2021