Letná je kopec, nebo spíš návrší uprostřed Prahy, na němž žije zvláštní druh Pražanů. Geograficky zabírá kus Holešovic, Sparty a Bubenče a sociologicky představuje klasickou městskou třídu lepšího prekariátu, tedy něco mezi zahálce propadlou bohémou a hyperaktivní lumpenburžoazií. Je jich odhadem tak deset tisíc (v Praze 7, jíž je Letná součástí, je nuceno žít 36 tisíc duší) a už dávno před covidovými omezeními se téměř nevyskytovali v jiných částech města. Jednak kvůli tomu, že si myslí, že k tomu není důvod, protože na Letné mají všechno, takže co by dělali ve zbytku Prahy, kde to rozhodně není tak cool. Druhý důvod je ten, že z takzvaného letenského prahu je vidět skoro na celou Prahu, takže již pak není důvod se k ní přibližovat. Podle mnohých návštěvníků je ostatně Praha nejhezčí z odstupu, přičemž nejlépe vypadá asi z Letné.

Z Letné se dá však nejen dívat na Prahu, nýbrž lze se tam i poměrně pohodlně a bezpečně procházet, případně pobíhat, jak to také dost obyvatel činí.

Ve své většině tvoří Letnou rovná a holá plocha, jíž se též říká pláň. Té bylo kdysi využíváno pro prvomájové průvody, militární přehlídky, v novější době pro koncerty a masové protesty: když si pořadatel hodně věří, svolává lid na Letnou. Takže se na Letné někdy takzvaně píší dějiny. Druhá část Letné, která má blíž ke svahu, z něhož je onen výhled na město, tvoří rozsáhlý park neboli sad, který se táhne v délce asi dvou kilometrů od spodního Štrose čili Strossmayerova náměstí až k Chotkově silnici, za kterou přechází v Hradčany. Cestu po ní lze považovat za jeden z nejhezčích špacírů ve městě. Ne že by Letná byla v nějakém úžasném stavu a že by člověk jen žasl, ale je to cesta velmi rozmanitá, přitom nenáročná a během ní lze leckoho zajímavého potkat. Například umělecká díla.

Umělecké výdechy a zádechy

Začněme tím, co jako standardní umělecké dílo nevypadá, ale je přitom považováno za umělecké dílo na Letné nejvýznamnější, dokonce i úředně. Má od roku 2003 status kulturní památky, takže je asi jedinou větrací šachtou s tímto titulem v zemi. Jde o čtyři vysoké kvádry, které samy o sobě tak zvláštní nejsou, nebýt mozaiky, jež je pokrývá. Ona mozaika (1 200 000 kamínků) připomíná spíš kreativní práci obkladačů koupelen, ve skutečnosti je v tom přísný řád. Vytvořil ji slavný výtvarník Zdeněk Sýkora za pomoci počítače, jehož experimentálně a racionálně užíval, jako se kdysi užívalo štětce či dláta. To bylo svého času (1967–1969) neobyčejně progresivní a novátorské a budilo dojem, že teď už bude jen vše přes computery. Za normalizace obklad chátral, ale před cca dvaceti lety se kamínkům vrátil starý lesk. Dílo má od loňska dvojníka či antipoda ve „větracím výdechu“ tunelu Blanky u stadionu Sparty, vzdáleném asi kilometr. Výtvarník Federico Díaz dílo nazval Eccentric Gravity a vytvořil ho prostřednictvím „generativních algoritmů robotické paže“. Kdybychom chtěli pracovní postup jednoduše přiblížit, představme si proděravělý kbelík s modrou barvou, který necháme houpat podél stěny, čímž na ní vzniknou zajímavé obloukovité šplíchance. Kdo ani tohle nepochopil, tomu lze doporučit osobní setkání s dílem. Může si tam i zacvičit na tělocvičném nářadí ze „zlatého“ kovu, čímž je vzdán hold autorově oblíbené FC Barceloně.

Ale zpátky na Letnou. Od Sýkorových kvádrů se lze vydat doprava či doleva: buď k Holešovicím, nebo k Hradčanům. Odbudeme rychle první směr: ten je z hlediska historie parku zajímavý tím, že na krásném platanovém stromořadí je patrná ruka velkého zahradníka Františka Josefa Thomayera (1856–1938), bratra známého lékaře. Zato tam člověku trhá srdce truchlivý osud pavilonu EXPO 58, toho pozdravu asi posledního původního českého (a trochu slovenského) stylu, bruselu. Pavilonek nejdřív v roce 1991 vyhořel, pak byl stržen, nějakou dobu ho imitovala ne moc povedená replika, ve které chybělo to hlavní, restaurace s terasou. Teď už je modul zase opuštěný a mění se v ruinu. Inu tak, Češi si umějí věcí vážit.

Málokdo též ví, že na konci aleje stálo zajímavé sousoší Diana na lovu, dílo sochaře Františka Rouse (1872–1936), pěkná klasická plastika bohyně lovu na skále, po níž poskakují malí srnečci. Údajně padla v 90. letech za oběť sběračům kovů. Před pár lety na jejím místě strašila noční chodce a opilce blikající instalace (autorka Lucie Svobodová), připomínající solný sloup či Lotovu ženu. Smyslem bylo místo nějak „oživit“ a na ukradenou Dianu upozornit. Já jsem měl plastový fantom rád: věděl jsem, že jdu správným směrem…

Vejce a reliéfy

Když se vrátíme zpět k dlaždičkám, vydáme se pak do nitra letenských sadů a dojdeme k leštěné porfyrové plastice, o níž jsem byl léta přesvědčen, že je to pomník vejci nebo letenskému ptactvu. Sestává z podstavce, na němž je přehozena draperie a na ní lehce levituje vejcovitý předmět, který by mohl být třeba jádrem žaludu či ocucaným bonbonem. Ve skutečnosti je tato dekorativně zajímavá, tmavošedá konstrukce hlubokomyslným zamyšlením nad „nevypočitatelností doby“, čemuž odpovídá název Ztracený pěšec šachové hry. Takže jde tedy nikoli o vejce, ale o deformovanou šachovou figurku, přičemž není jisté, k čemu se váže, možná k sebereflexi autorově. Plastika se na Letné objevila teprve nedávno, v roce 2009, ale vytvořil ji už na začátku 70. let významný a velmi plodný sochař Stanislav Hanzík (nar. 1931), jehož střízlivě modernistická díla najdeme na nejrůznějších místech země. Nejblíž odsud má reliéf Julia Fučíka ve vestibulu nádraží Holešovice: vzpomínka to na pojmenování stanice metra Fučíkova. Mimochodem, Fučíkova socha stála do roku 1990 před Průmyslovým palácem v jeho parku: zůstal tam po něm sokl, Fučík se před pár lety vynořil v rudém koutku na Olšanech.

Kroky pak směřují dále do nitra sadu, kde přistihneme vysochanou ženu v poloze řekněme intimní, jež by trochu mohla svádět k představě, že snáší ono vejce na předchozí kreaci. Jde o dílo známého sochaře Jana Kodeta (1910–1974), otce herce Jiřího a malíře Kristiana. Vytvořil ho koncem 50. let, kdy se z ateliérů už přestávali valit robustní proletáři či strážci hranic a nesměle se kutálely kamenné krásky při ranní toaletě či při slunění na pláži v různém stupni odhalení. Tato Sedící žena má klasicky slovanské proporce s robustní zadnicí, která zdraví zdálky příchozí ze směru od Stalina, k němuž se brzy dostaneme.

Na chvíli odbočíme směrem do Holešovic a obejdeme známé letenské budovy, zemědělské a technické muzeum, a zastavíme se před Gymnáziem Nad Štolou. Ta budova je slušný opožděný funkcionalismus ze začátku 60. let, ale na jedné té přísné krabici je ve výšce asi čtyř metrů zavěšený velký reliéf. Už se na něm podepsal zub času, či spíš klimatu, takže působí jaksi omšele, ale když mu člověk věnuje trochu pozornosti, všimne si, že jsou tam dvě zvláštní ženské postavy, u nichž nejde úplně určit, co vlastně dělají. Takže si lze představovat leccos, třeba že to jsou nějaké astrální bohyně, které v nepohodlné poloze plují letenskou oblohou, čemuž by odpovídalo použití sklíček a bižuterie v hrubém materiálu, takže se při vhodném směru paprsků reliéf blýská a třpytí. Na spodní straně reliéfu je podepsán autor: Valerián Karoušek a letopočet 1964… Karoušek byl umělec se slušně rozběhlou tvorbou, které byl nejbližší informel 60. let, což byla jediná dekáda, ve které zazářil a kterou s energií prožil: Karoušek byl vášnivý horolezec, zapsaný na mnoha prvovýstupech, muž, který život rozdělil mezi hory a skály a umění. Jeho život skončil pod Huascaránem při tragické výpravě čs. horolezců v Peru. Toho 31. května 1970, kdy se při zemětřesení utrhly tisíce tun kamení a pohřbily celé vesnice, mu bylo 41 let. Když o tom člověk ví, dívá se i na ten reliéf trochu jinak.

Ale na Letné je ještě zajímavý reliéf… A myslím, že málokdo o něm ví, jako málokdo zná jeho autora, Richarda Teschnera (1874–1948), rodáka z Karlových Varů, jednoho z těch pozoruhodných českých Němců, kteří se tu mihli, zanechali po sobě dílo, které často zapadlo nebo bylo odsunuto s nimi, takže je znalo jen pár znalců a zasvěcenců: konkrétně Josef Kroutvor, který je vlastně pro českou pražskou kulturu znovuobjevil. A Teschner, tento jemný a citlivý muž, který odešel z Prahy ještě před první světovou válkou a žil ve Vídni, se celý život zabýval loutkami, jež sám vytvářel a vymýšlel pro ně fantaskní efekty, je autorem krásného reliéfu na průčelí tzv. Wilfertovy vily, která stojí na konci Letné, mezi vilami na Špejcharu, vedle budovy izraelské ambasády. Nyní krásně opravená vila je dílem dalšího českého Němce, Jablonečana Josefa Zascheho (1871–1954) a postavil ji pro sochaře Karla Wilferta… Ale ten reliéf… Jděte se na něj podívat: je to nejhezčí kus vídeňské symbolistní secese v Praze, za to ručím.

On bude věčně stát nad Letnou…

Ale na Letné není možné obejít výtvor, který tam stál všehovšudy sedm let, ale poznamenal ji na celé věky dopředu. Když se v listopadu 1962 vyhazoval do povětří kolosální Stalinův pomník na pražské Letné, zůstala po něm ještě několik měsíců obrovská hromada sutin, z nichž sem tam vyčuhovalo cosi, co se dalo rozeznat jako kus kamenné postavy, třeba několikametrový prst nebo nos či kus ucha: říkalo se, že jedno ucho skončilo jako bazének na zahrádce jedné prominentní vily. Suť pak byla odvážena na různé skládky kolem Prahy nebo se sypala do vltavských slepých ramen. Vše se dělalo v maximálním utajení, což ovšem šlo velmi obtížně, neboť takovou monumentální hromadu uprostřed města, na místě vybraném právě proto, že je na něj tak dobře z centra vidět, jen tak skrýt nešlo.

Existuje proto jen několik fotografií, ale také vzpomínky pamětníků, kteří mluví o úžasném zážitku: obrovská masa žuly a rozervaného betonu, trčící železné dráty a pylony. Něco hrozivě surrealistického, přitom hrozivě… krásného. Jako kus rozbombardovaného města. Unikát uprostřed země, která si něco takového dobrovolně a z horlivosti postavila, a to na nejlépe viditelném místě, a po sedmi letech se toho pokoutně, nenápadně chtěla zbavit. Pochopitelně že to muselo zmizet, ale ta představa, že by něco takového zůstalo na Letné pro paměť a výstrahu! To by byla atrakce, to by byl monument, to by bylo umělecké dílo! Skoro vždy, když se blížím ke skejťácké „letištní ploše“, která tam na pomníku zůstala, trochu na to myslím a říkám si, jaká tady byla promarněná šance. Metronom Vratislava K. Nováka, který tam je od roku 1991, sice není špatná věc, ale jako by tam zabloudil z jiného příběhu. Celé místo se propadá do ošuntělosti a otlučenosti, vizuálu se už dávno ujaly sprejerské hordy, mramorové obložení místy už chybí a vůbec je zřejmé, že zkáza bude pokračovat dál. Asi to tak má být, asi je v tom historická spravedlnost, a nejvíc je v tom asi bezradnost, co s takovým místem, které mělo sloužit něčemu hodně jinému, kultu největšího člověka dějin, tedy Stalina, který už je teď zase většině lidí úplně lhostejný. Což je asi správné. My z Letné ho máme tak nějak doma. Tedy někteří.