O teenagerech a marihuaně hovoří Tomáš Zábranský

K měkkým drogám my Češi máme predispozici

O teenagerech a marihuaně hovoří Tomáš Zábranský
K měkkým drogám my Češi máme predispozici

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Echo Prime

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Echo Prime

Naši teenageři jsou největšími svátečními kuřáky konopných drog – marihuany a hašiše – v Evropě. To se opakuje už několik let, letošní Evropská zpráva o drogách, vydaná minulý týden Evropským monitorovacím centrem pro drogy a drogovou závislost (EMCDDA), konstatuje, že 37 procent Čechů ve věku od 15 do 16 let aspoň jednou za poslední rok vyzkoušelo tzv. měkkou drogu. Žádná jiná společnost v Evropě tak vysokých čísel nedosahuje. Ve věkové skupině od 15 do 34 let (horní hranice kategorie Mladí dospělí) to pak bylo necelých 20 procent, což je v Evropě stále slušné třetí místo za Francouzi a Italy, přičemž rozdíly na prvních třech místech jsou statisticky zanedbatelné.

Nadprůměrně Češi konzumují i halucinogenní drogy (tzv. houbičky) nebo LSD. Z tvrdých drog u nás vévodí tradiční pervitin. Z více než 290 odhalených varen pervitinu bylo 267 na území České republiky. Naopak kokain nebo heroin jsou u nás pořád docela vzácné.

Čím si lze náchylnost mladých Čechů hlavně k měkkým drogám vysvětlit? A osvědčila se českému státu spíš liberální, nebo represivnější drogová politika? To jsou otázky pro předního českého adiktologa Tomáše Zábranského.

"Nejdřív se přitvrdí v drogové politice, patřičné studie jsou dohledávány až poté." - Foto: Archiv Tomáše Zábranského

I drogoví liberálové jako vy vždycky uznávali, že do sedmnácti osmnácti let by člověk neměl užívat ani lehké drogy, protože mozek je tou dobou pořád ještě ve vývoji. Jaké máte pocity z toho českého prvenství mezi příležitostnými uživateli do 16 let?

Neutrální. Důležité jsou trendy. Dneska je to 37, před osmi lety to bylo 44 procent. To znamená úbytek o sedm procent. Byly doby, kdy jsme byli s přehledem nejlepší nebo nejhorší, záleží na tom, co si kdo o konopných drogách myslí. Kdybyste se mě zeptal před těmi osmi lety, tak vám řeknu: Bojím se, že vzestupný trend – a tady je potřeba říct jednorázové – zkušenosti s konopím bude pokračovat. Dnes jsme ale patrně na sestupné části křivky, která se normálně pohybuje v přibližných sinusoidách. V širší věkové skupině do 34 roků nás už doběhli Francouzi a Italové, respektive sestoupili jsme na úroveň, a dokonce těsně pod úroveň obou zemí. Uvidíme, jestli tyto trendy budou pokračovat. Rozhodně to tedy neberu fatalisticky. Za další čtyři roky se ukáže, jestli ten sestupný trend je skutečně dlouhodobý. Jsem na to zvědav.

Má oněch 37 procent nějakou výpovědní hodnotu o dnešních teenagerech?

Obecně si myslím, že spíš než projev vnitřního nastavení brát drogu jde v tomto věku o projev psychiky člověka v daném věku. V patnácti šestnácti člověk rád objevuje zakázané a neznámé. Ale myslím, že větší vypovídací hodnotu to má o obecné dostupnosti marihuany, která se dá pěstovat ve skleníku, venku, ale i v bytech, v těch indoor pěstírnách, co jsou většinou malé skříňky, kde se svítí sodíkovými výbojkami.

Čím byste si sedmiprocentní pokles za čtyři roky mezi nezletilými uživateli měkkých drog vysvětlil?

Že už to asi není taková vzpoura jako kdysi. A znovu: pamatujme na to, zda se bavíme o jednorázové, nebo vícerázové zkušenosti. Drtivá většina z nich ji má skutečně jednorázovou, někde na konopí narazí, vyzkouší ho, dál nepokračuje. V kategoriích častějšího, problémového užívání už nejsme na špici, byť i tam jsme tedy v horní třetině. Jestli se ten sedmiprocentní pokles za minulých osm let dá vysvětlit nějakými celospolečenskými změnami, to bych si nebyl úplně jist. S drogami, nakonec i s alkoholem, který je legální droga, je to vždycky tak, že po poklesu se objeví další generace, která ze svého okolí moc není obeznámena s negativními následky jejich užívání. Nemá svoje vrstevníky a ani starší vrstevníky, kteří by takovou zkušenost měli, takže příslušníci nové generace si dávají menší pozor, mají menší strach. A naopak – existuje nějaká úroveň nasycení, individuální pro každou zemi, v závislosti na ekonomických podmínkách, v závislosti na drogových trzích. U nás ta úroveň nasycení byla těch 44 procent jednorázové zkušenosti mezi patnácti- a šestnáctiletými. A výš už to nejde, protože víc mladých lidí, kteří mají sklony takto experimentovat, prostě v žádné generaci u nás není a zatím nebylo. Nedají se k tomu přinutit. 

Čili před osmi lety bylo dosaženo přirozeného stropu a teď jde o to, o kolik se odpoutáme od stropu.

Jistě.

Je podle vás nárazové kouření konopí málo nebezpečné, dá se nad ním oproti pravidelnému kouření mávnout rukou?

Tak hlavně oproti tvrdým drogám nesou měkké drogy samozřejmě méně rizik. Neradí říkáme, že by byly méně nebezpečné, spíš říkáme, že jsou méně rizikové než jiné drogy včetně alkoholu a tabáku.

Kde se ta záliba českých puberťáků v marihuaně bere? Nemůže to být nějaký pozdní plod liberálních 90. let?

To bych neřekl. Kromě toho, že si 90. léta sami nepamatují, jsou v jiných indikátorech vzpoury, jako je volnější sexuální život, konzervativnější, než byli jejich rodiče, formovaní právě 90. lety. Podle mě jsme národ, který prostě má takovou predispozici, má tendence zkoušet psychotropní látky. Co do alkoholu v EU víceméně vedeme, a pokud si odmyslíme Balkán, vedeme i v tabáku. Je to kombinace, která začíná už tolerancí k užívání alkoholu u nezletilých. Každý rok před Vánocemi nějaké periodikum vyšle patnáctileté koupit lahev rumu do deseti obchodů, a oni v devíti uspějí. Stejně tak v hospodách, kde si objednají alkohol a v míře větší než malé ho dostanou. No a konopné drogy, mezi nimi hlavně marihuana, jsou u nás nejdostupnější z nelegálních drog.

V 90. letech to až dělalo dojem, že lehké drogy patří ke smyslu českého státu: festivaly, kuchařky s konopím. Myslel jsem to tak, jestli tehdy do společnosti nebyla vržena setba, kterou zatím pořád sklízíme.

Ono té setby bylo v 90. letech vrženo víc – heroin na náměstí Republiky v Praze, kokain… Ale v žádné z tvrdých drog naštěstí nejsme na špici, kromě pervitinu samozřejmě.

Kde vzali Češi predispozici k užívání psychotropních látek? Kuřáků konopí  je u nás dvakrát tolik co na Slovensku. Přitom by si člověk řekl, že s kým jiným bychom sdíleli výchozí pozici než se Slováky.

Slováci jsou ovšem na vzestupné části křivky, čili dočkej času jako husa klasu. Jinak: Slováci jsou religióznější, což je ochranný faktor vůči všem psychotropním látkám. A na rozdíl od nás otočili – já řeknu: pragmatickou, někdo jiný by řekl: příliš liberální – drogovou politiku hned po rozdělení státu v roce 1992. Ale u některých tvrdých drog na tom nejsou líp. Na přelomu tisíciletí na Slovensku adoptovali pervitin, což je zajímavé, protože to se nestalo nikdy předtím, ani v době federace. Za komunistů se na Slovensku pervitin vyskytoval spíš ojediněle, v 90. letech tam jel víc heroin, ale od počátku 21. století je pacientů – uživatelů pervitinu víc než pacientů – uživatelů heroinu a dalších opiátů. Ale ptáte se primárně na Čechy, na predispozice Čechů k užívání měkkých drog. Když se podíváte na alkohol, tabák a na jiné drogy, tak minimálně v kategorii svátečních uživatelů jsme všude v horních patrech evropských, světových žebříčků, přičemž ne teprve posledních třicet, ale minimálně posledních padesát let. Důvodů je řada. Vyšší sekulárnost, liberálnější postoje. Kulturní orientace na Západ. Přece jen i za železné opony měli Češi pořád jakési styky se Západem. Vedle východního Německa jsme v některých oborech byli dostatečně vepředu na to, aby sdílení našich zkušeností na Západě dávalo smysl. Po osmašedesátém přišla velká emigrační vlna, skoro každý měl někoho v zahraničí.

Ale pokud bylo pro Čechy konopí taky projevem kulturní přináležitosti k Západu, je zajímavější, proč v tomto ohledu došli dál než Západ.

Řekl bych, že je to kombinace liberální vlny ve společnosti po roce 1989 a jakési obecné tolerance k užívání návykových látek zejména tam, kde ta rizika nejsou bezprostřední nebo akutní, ale dlouhodobá.

Není české specifikum, že kuřáci marihuanu kombinují s pivem nebo s alkoholem?

Myslím, že už méně, jakkoli se to stává. Ale hlavně mezi mladšími lidmi, ne tolik u starších ročníků, existuje mezi kuřáky marihuany skupina, která alkohol úplně odmítá, tak jak to můžeme pozorovat všude po světě. Tito kuřáci marihuany a pijáci alkoholu mají navzájem dost vyhraněný vztah.

Když se asi před patnácti lety lidovci rozhodli faktickou toleranci lehkých drog zrušit a začalo být trestné držení drog v množství větším než malém, liberální škola včetně vás prorokovala, že vinou represe u nás kuřáků marihuany akorát tak přibude.

Ano, taky po dlouhou dobu od té legislativní změny vzestupná křivka jednorázové zkušenosti s měkkými drogami pokračovala.

Nicméně žádná represe, u níž liberálové prorokovali, že zvětší užívání drog, se nakonec nekonala. A přesto máme nejvíc, byť svátečních, huličů v Evropě.

Ale zpomalilo se to nebo aspoň zastavilo, byť postupem času. Podívejte – co se týká skutečně problémového užívání, jsme pod průměrem Evropy. U smrtelného předávkování drogami jsme hluboko pod průměrem Evropy. Tak jako ve všem ani v drogové politice neexistuje řešení, které by vám zaručilo dobré výsledky ve všech disciplínách současně. Respektive bylo by příšerně drahé. Nefunguje to tak, že vezmete peníze, dáte je do potírání nabídky a představujete si, že se všechno zlepší. Nezlepší. Příkladů je mnoho, asi největší a nejreprezentativnější byly Spojené státy, dnes taky Rusko, v Asii řekněme Thajsko. Tam všude mají vážné problémy s tvrdými drogami, počet smrtelných předávkování a infekčních nemocí souvisejících s drogami je obrovský. A všude, kde mají tyto problémy s tvrdými drogami, vesměs výskyt měkkých drog bývá podprůměrný. Samozřejmě že některé průzkumy odtamtud lze zpochybnit. Lidé v autoritářských společnostech užívání měkkých drog přiznávají neradi. Dobře se to dá ukázat právě na příkladu Thajska, kde po roce 2000 zpřísnili drogovou politiku, a najednou celoživotní prevalence, tedy obecná zkušenost s drogou, kterou si samozřejmě nesete po zbytek života, i kdybyste ji naposledy zkoušel v šestnácti a teď vám bylo už šedesát, ta během dvou let klesla měrou, která je z vědeckého hlediska vyloučená. Prokazatelnost průzkumů v různých zemích je různá, ale vždycky říkám studentům na příkladu tří zemí – Spojených států, Ruska a Thajska: Nemáme zlatou střelu, kterou bychom trefili všechny zajíce. Buď dáte peníze do snižování rizik, odborně se tomu říká harm reduction, což samo o sobě předpokládá nerepresivní postoj, protože tam není primárním cílem abstinence, ale předcházení předávkování, nákaz infekčními nemocemi a dalších komplikací užívání drog. Anebo je dáte na potlačování nabídky, kterou ovšem nikdy nestlačíte na nulu. Nepodařilo se to ani za komunistů. Pak ovšem budou škody mnohem výraznější.

Má česká společnost problém měkkých drog?

Není to největší problém, kterému čelíme. Ani mezi problémy s návykovými látkami nejsou měkké drogy nejhorší. Opravdu si myslím, že alkohol a tabák představují větší problémy než všechny nelegální drogy dohromady.

Dobře, ale to jsou v českých zemí danosti. V posledních pětadvaceti letech jde asi o to, jestli k těm dvěma problematickým danostem ještě importovat třetí.

Jasně, ale konopí nemůžete tak úplně označit za import. Konopí u nás bylo vždycky, tradičně se používalo jako léčivo, teď se naštěstí opět začalo používat jako léčivo. A neřekl bych, že je to hlavní problém, jaký bychom v naší protidrogové politice měli řešit. Psychózu vyvolává měkká droga jen v lidech, kteří k ní mají predispozice, anamnestické, genetické, respektive rodinné. Je to rostlinná droga, závislost budí spíše vzácněji.

Myslel jsem, že hypotéza, že měkké drogy nevyvolávají psychózu, je víceméně překonaná. Významný příklad je Británie, kde se ještě před deseti lety taky říkalo, že marihuana psychické následky nemá. A objevily se studie, které dokládají souvislost mezi kouřením marihuany a sklerózou. Vy svoje starší předpoklady někdy korigujete?

Pokud se objeví studie, které jsou v rozporu s mými předpoklady, tak je samozřejmě koriguji. V Británii to ale bylo spíše politické rozhodnutí než nové poznání založené na vědeckých důkazech. Tam vyhodili Davida Nutta, který vedl poradní vládní komisi pro drogy, načež do komise dosadili svoje lidi. Neřekl bych, že by to, pokud jde o vědeckou spolehlivost, byla změna k lepšímu. Jsou to takové hry s vědou. Nejdřív se přitvrdí v drogové politice, patřičné studie jsou dohledávány až poté. Nejdřív méně liberální politika, pak se hledají důvody. Británie je možná významný příklad, ale v tomto ohledu protidrogové politiky příklad nikoli vhodný k následování.

15. června 2018