Nejvíc se loni zhoršily podmínky pro práci novinářů v České republice. Tento výsledek vyplývá z výroční zprávy Reportérů bez hranic celkem jednoznačně. Hlavním dokladem nebezpečného trendu je vystoupení Miloše Zemana na tiskové konferenci, kde se chlubil maketou kalašnikova s nápisem „Na novináře“.

V něčem tato zpráva dokládá, jak mezinárodní instituce povrchně sestavují své světové žebříčky, zvláště ty, které hodnotí kvalitu demokratických institucí. Přesto se může stát, že i takové povrchní hodnocení objeví detail, který může posloužit jako symbol společenského převratu, ke kterému nepozorovaně došlo. Obyčejní lidé si toho nevšimnou, protože na extempore typu prezidentského mávání dřevěným samopalem už jsou zvyklí.

Do značné míry je opravdu nepochopitelné, jak špatně Češi v hodnocení svobody tisku za rok 2017 obstáli. Mezi sto osmdesáti zeměmi se propadli na třicáté čtvrté místo, tedy o jedenáct pozic proti roku 2016. Ještě víc směrem dolů se v žebříčku posunula jen Malta, kde zabili investigativní novinářku Daphne Galiziovou, a Mauretánie, likvidující daňovými kontrolami soukromé televize. Úplně nejvíc se Česká republika zhoršila v bodovém hodnocení. Tento index vytvářejí, jak bývá zvykem, oslovení experti z různých oborů a Češi od nich dostali 22 bodů namísto předloňských sedmnácti. Skoro stejně se po zavraždění novináře Jána Kuciaka zhoršili Slováci a teprve potom následuje Malta, jejíž index vyrostl o tři body. V Česku se přitom nestalo nic tak dramatického. To stačil jeden falešný kalašnikov?

Znamení zlých časů

Reportéři bez hranic ovšem dávají najevo, že Zemanovo představení pro ně opravdu slouží spíše jako symbol. Podivují se nad tím, že člověk vyhrožující novinářům obhájil funkci prezidenta, i když je urážel průběžně během celé kampaně. Nakonec se však cizí experti dostanou k tomu, že ve skutečnosti jim jde o Andreje Babiše. Zdejší oligarchové prý už od roku 2008 skupují média, mezi nimi právě premiér, který vlastní „jeden z nejvlivnějších deníků“. Oligarchové chtějí posílit svůj vliv a koncentrace vlastnictví médií prý dosahuje „kritické hranice“.

I tyto formulace prozrazují, že Reportéři bez hranic a jejich experti hodnotí Českou republiku z rychlíku. Přehlédli, že k nejdůležitějšímu přelomu ve vlastnické struktuře médií došlo v roce 2013, kdy nákup médií pomohl Babišovi k volebnímu úspěchu a vstupu do vlády. Teprve na tento obrat reagovali v dalších dvou letech mediálními akvizicemi další oligarchové. Nic z toho nepřimělo Reportéry bez hranic zhoršit své hodnocení. Loni se v tomto ohledu struktura a kvalita mediálního trhu z pohledu tuzemských novinářů ani čtenářů příliš neposunula. Ovšem cizinci si konečně mohli uvědomit, že je něco divného na tom, když největší mediální magnát vyhraje volby a stane se jediným kandidátem na premiéra.

Prezidentův portrét s kalašnikovem tak může být zástupným symbolem pro celou řadu podobně skandálních událostí týkajících se v první řadě premiéra. Stejně obskurní je přece odposlech dokumentující Babišovu instruktáž, jak má podřízený novinář pouštět dehonestující informace na politickou konkurenci. V ničem nezaostává ani „erdoganovská“ žaloba českého premiéra na zahraniční (slovenský) deník Nový čas, který publikoval rozhovor s bývalým estébákem na téma premiérovy spolupráce právě s komunistickou tajnou policií.

Co všechno se nesmí

Zeman v rádoby vtipné nadsázce strašil novináře, jeho vystoupení mělo ovšem reálný základ. Není pochyb, že novináře nemá rád, protože mnozí z nich o něm píšou kriticky. Proto by si měli uvědomit, že existuje určitá hranice, a pokud ji překročí, tak se s nimi nějak přísně vypořádá. Tuzemští novináři vědí, že Zeman je mluvka a že své hrozby nesplní. Proto divadlo se střelnou zbraní nikoho nezastraší ani nepřiměje k autocenzuře. Jenže existují další mocní lidé, konkrétně oligarchové, kterým patří většina médií, i manažeři a vedoucí redaktoři, kteří jim slouží jako prodloužená ruka. Ti už mají nástroje, jak přimět k poslušnosti ty, kteří si myslí, že píšou svobodně. Například jenom tím, že je vyhodí z relativně slušně placeného místa nebo jejich kritický text, třeba právě ten o Zemanovi, neotisknou nebo cenzurují. Také toho si jsou tuzemští novináři dobře vědomi.

Zní to všechno do značné míry banálně. To je toho, že si cizinci konečně všimli, v čem tady žijeme posledních pět let. Ovšem připomínka, že žijeme v zemi s omezenou svobodou tisku, a že by se s tím tedy něco mělo dělat, už není tak triviální a je dobře, že to někdo zvenku zmínil. Protože sami novináři už mají strach o tom mluvit.