Slyšte, ach, slyšte, Češky a Češi roduvěrní, strašnou to novinu od břehů moře Kaspického nesu. Pobita a poražena tam družina reků českých leží, slunce kavkazské do jich těl praží krutě. Z rozmaru chána Alijeva konala se tam bitva, rozmařilý vladař za šňůrky zatahal, a v jeho aréně dvě vojska se střetla na cestě k vítězství v turnaji rytířském.

Češi v dresech v barvách národních do dálav Kavkazu slovanské ctnosti zvěstovat připraveni byli, proti nim Dánové, zastavivše se tam na jedné ze svých výprav loupežných, bílé dresy kryly duše jejich temné, rohy na přilbách měli, krev waleských vesničanů na nich ještě leskla se, kteří tou zvlčilou soldateskou severskou povražděni byli.

Vpravdě debilní gól ten byl. Družina naše poté tlak vyvinout se pokoušela, nevedly však ke zdaru její snahy útočné, ledabyle míč si předávali chlapci naši, míč klouzal po zpocených hlavách jejich a Dánové hamižně pro sebe jej syslili si. Věru platonická ofenziva naše byla a soupeř z protiútoků rychlých hrozil, nijak jich nešetře. Jen chvilku předtím, než ponocný přestávku odtroubil, nejhorší se stalo. Bořil chyby dopustil se, nepřítel toho k pěknému centru využil, po gólu vsítění lačně, hlad svůj uspokojil a zle bylo velice. Chmurná, přechmurná ta přestávka byla, mudrci na obrazovkách těžko slova hledali pro analýzy své.

Leč vojvoda náš, hejtman Šilhavý, o pauze změny udělal, Krmenčíka průrazného do útoku přidal a polovina druhá náporem českým započata byla. A naše snahy útočný krásný plod vydaly, gól to Schickův, gól Páti našeho, do kontaktu s protivníkem dostal nás. Avšak v žáru slunce podkavkazského, mezi výpary solí z moře Kaspického těžko se běhalo borcům našim.

Zraněni byli Souček s Bořilem, krev kanula z hlav jejich, sotva se ploužili mnozí další a Dánové, ti chtiví a odhodlaní nájezdníci, z protiútoků svých hrozili dále a Tomáš Vaclík, strážce bran stolice české, často v permanenci byl a poskakovat tam i onam musel. Družina česká nevzdávala však boj svůj, do útoku se hnala, naději ve vyrovnání nevzdávajíc. Leč dotyk Boží hře české chyběl, správnou tu diagnózu průvodce přenosem vyřkl.

Bylo to tak, vyšší moc nám nepřála, její úradek byl jiný a cesty nevyzpytatelné, jak to často bývá. A tak i střela Barákova v minutách posledních nadarmo vyslána byla, mnozí po ní natahovali se, žádný z nich ji však tečovati nedokázal. Hvizd ozval se zakrátko nato, zvuk nejtrýznivější, i pak k zemi popadali chlapci naši, slzy neskrývajíce, zatímco zemí tou vzdálenou zněl jásot jejich soků. Důstojně padli jste, sokolíci čeští, podobni fénixům z popela toho vstaňte, v turnaji letošním dobře jste se předvedli, v turnajích příštích ani nebe samo nebude mezí vaší a koutky všech svatyní vaše střely vymetou k radosti vlasti a dětí jejích.