Krásná krajina středočeské oblasti zvané Česká Sibiř, autentická vesnice s několika málo desítkami obyvatel a v ní pozemek se třemi starými staveními: roubenou chalupou, zděnou stájí a kamennou stodolou. Právě tu si vybrali noví majitelé pro trávení volného času a rekreaci v poklidu přírody.

Na první pohled

S komplexní rekonstrukcí stodoly z konce 19. století majitelům pomohli architekti ze studia Raketoplán. Již měli za sebou velmi úspěšnou rekonstrukci stodoly v Benešově a podobná zkušenost s oživením a změnou funkce staré hospodářské stavby je vzhledem k náročnosti projektu, při kterém se vždy objeví řada nepředvídatelných problémů, vítanou zkušeností. Vedoucí architekti studia Pavel Nalezený a Radek Vaňáč nicméně netají, že si důvěru majitelů museli sami pomalu získat, protože akční klienti se do oprav chtěli pustit ihned. Nakonec se ale společně domluvili na vypracování řádné studie rekonstrukce a jejím postupném zhmotňování.

Podle Nalezeného s Vaňáčem je pokaždé třeba důkladně zvážit, zda má rekonstrukce starých stavení v konkrétním případě vůbec smysl – přestože oba v obecné rovině prosazují opravu starého před automatickou stavbou nového. O smysluplnosti rekonstrukce této stodoly ale byli přesvědčení prakticky hned. Její podoba, solidní konstrukce, okolí, orientace ke světovým stranám i dobré umístění na pozemku s dalekým výhledem do krajiny, to vše si architekty ihned získalo, přestože stavba v minulosti dost utrpěla především proměnou na prasečí chlív.

Nevyčnívat

„Neděláme nic jiného než oprášení starých dobrých časů. Naším záměrem bylo zachovat stavbě její původní ráz a pouze ji učinit funkční k dnešním standardům širší rodiny z města,“ vysvětlují architekti hlavní principy svého návrhu s tím, že velkou pozornost věnovali také okolí a ostatním domům na vesnici, aby z nich stodola po rekonstrukci zbytečně moc nevyčnívala. Když lidé vedle sebe žijí desítky let, není jim podle architektů třeba ukazovat, jak se to má dělat jinak. Namísto jasného podtržení toho, co je nové, šli architekti spíš cestou střízlivé syntézy, doplňování a oprav. Přesto si při pohledu zvenku všimneme několika výrazných prvků odrážejících dnešní dobu. Jde především o velký světlík v podobě prosklené části střechy a dlouhé okno v jižní štítové stěně přivádějící světlo do malířského ateliéru majitele, částečně pak i zasklení části původních vrat s vchodovými dveřmi. Jinak můžeme pouze hádat, co tu už bylo a co se objevilo v průběhu času.

Nejvýraznější proměnou prošel interiér stodoly. Celou čtvrtinu prostoru architekti otevřeli na výšku do krovu. Tím se celý vnitřek stavby prostorově rozdýchal a velký světlík jej pak doslova zalil sluncem. Tento výjimečně velkorysý prostor se otevírá přímo nad kuchyňskou částí. Ústí do něj také vchodové dveře – další dveře přímo naproti nás pak zavedou do zahrady s ovocným sadem. V přízemí našla své místo ještě toaleta se sprchou a již zmíněný ateliér s novým trámovým stropem. Schodiště v patře přechází v otevřenou galerii. Architekti nechtěli prostor podkroví rozdělit do několika malých místností, a proto nechali velkou část v podobě otevřené haly s odhalenou dřevěnou konstrukcí. Celé podkroví se dvěma ložnicemi a velkým pokojem s jižním výhledem daleko do krajiny osvětlují z obou stran nové vikýře.

Průběh realizace architekti popisují jako živelný proces, kdy se mnoho věcí řešilo ad hoc na místě, často bez konzultace s nimi. Přestože si architekti některé prvky představovali jinak, výsledku tento spontánní proces neuškodil. Naopak, dům tím sekundárně získal na své přirozenosti vesnického prostředí. Majitelé navíc využívají i původní kamennou stáj z 18. století, jejich syn pak pobývá v ještě starším roubeném domě. Je radost vidět, když se podaří dědictví starých objektů smysluplně využívat. Má totiž hodně co nabídnout, stačí to nepřehlížet.